Henri-Edmond Cross

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Henri-Edmond Cross
Henri-Edmond-Cross, autoportrét
Henri-Edmond-Cross, autoportrét
Rodné jméno Henri-Edmond-Joseph Delacroix
Jiná jména Henri Cross
Narození 20. května 1856
Douai, Nord, Francie
Úmrtí 16. května 1910
Saint-Clair, Var, Francie
Příčina úmrtí rakovina
Národnost francouzská
Povolání malíř a litograf
Hnutí Neoimpresionimus, pointilismus, fauvismus
Vliv na Henri Matisse a další fauvisty
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henri-Edmond-Cross, rodné jméno Henri-Edmond-Joseph Delacroix, (20. května 1856, Douai , Francie - 16. května 1910, Saint-Clair, Francie ) byl francouzský malíř a grafik. Patří k nejvýznamnějším mistrům neoimpresionismu a hrál významnou roli při utváření druhé fáze tohoto hnutí jakož i při vzniku fauvismu. Měl významný vliv na Henriho Matisse a mnoho dalších umělců.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Henri-Edmond-Joseph Delacroix se narodil v Douai[1], v departementu v severní Francii, dne 20. května 1856. Neměl žádné přeživší sourozence. Jeho rodiče, s rodinnou tradicí v železářství,[2] byli Alcide Delacroix, francouzský dobrodruh a British Fanny Woollett.[3]

V roce 1865 se rodina přestěhovala blíže k Lille, francouzskému městu blízko belgických hranic. Jeho umělecký talent byl brzy rozpoznán a jeho bratranec dr. Auguste Soins se rozhodl podporovat Henriho umělecké sklony. V příštím roce financoval chlapcovu první výuku v kresbě u malíře Caroluse-Durana.[4](Carolus-Duran celým jménem Charles Auguste Émile Durand byl francouzský malíř a umělecký lektor). V následujících letech se Henri stal Duranovým chráněncem.[2] V roce 1875 krátce studoval v Paříži u malíře Françoise Bonvina.[4] Poté se vrátil do Lille. Studoval na École des Beaux-Arts (Národní vysoká škola krásných umění) a v roce 1878 se zapsal na Écoles Académiques de Dessin et d'Architecture (Akademické škola kresby a architektury) a tři roky studoval ve studiu Alphonse-Victora Colase.[3][5] Jeho umělecké vzdělání pokračovalo pod dohledem umělce Émile Dupont-Zipcyho,[3] poté co se v roce 1881 přestěhoval do Paříže.[6]

Rané práce[editovat | editovat zdroj]

Madame Hector France, 1891, Musée d'Orsay

Crossovy rané práce, portréty a zátiší byly v tmavých barvách realismu.[7] Aby se odlišil od slavného romantického malíře Eugèna Delacroixe, změnil v roce 1881 své jméno zkrácením a poangličtěním svého rodného jména na „Henri Cross“ - francouzské slovo "croix" znamená kříž.[6] Rok 1881 byl také rok jeho první výstavy na Salon des artistes français.[5] Během pobytu v Alpes-Maritimes, doprovázený svou rodinou,se věnoval krajinomalbě. Dr. Soins, který s rodinou také cestoval, se stal námětem jednoho Crossova obrazu. Později v tomto roce obraz Cross vystavil na výstavě v Nice Exposition Universelle.[8] Během cesty po středomoří se Cross setkal s Paulem Signacem[6], který se stal jeho blízkým přítelem a velmi Henriho umělecky ovlivňoval. V roce 1884 se Cross stal spoluzakladatelem Société des Artistes Indépendants (Salon nezávislých)[7], který združoval umělce nespokojené s praktikami oficiálního Salonu. Pořádali výstavy obrazů bez výběru poroty a také bez udílení cen.[9] V Salonu nezávislých se spřátelil s mnoha umělci zapojenými do neoimpresionistického hnutí, jako byli Georges Seurat, Albert Dubois-Pillet, a Charles Angrand.[5] Přesto že byl ve spojení s neoimpresionisty, Cross po mnoho let nepřijal jejich styl. V jeho práci se projevoval vliv impresionistů, jako byl Jules Bastien-Lepage a Édouard Manet.[5] Změna z jeho raných, temných, realistických obrazů byla postupná. Jeho paleta barev se stala světlejší a Cross pracoval s jasnějšími barvami impresionismu. Maloval také v plenéru. V druhé polovině 19. století maloval nezkaženou krajinu, která ukazovala vliv Clauda Moneta a Camille Pissarra. Kolem roku 1886 se znovu pokoušel odlišit sebe od jiného francouzského umělce - tentokrát, Henri Crose - takže si znovu změnil jméno, nakonec přijal jméno “Henri-Edmond Cross”.[3]

Henri-Edmond Cross,Večer na farmě, rok 1893, soukromá sbírka

V roce 1891 Cross začal malovat v neoimpresionistickém stylu. Svůj první obraz namalovaný touto technikou vystavoval Salonu nezávislých.[3] Je to portrét Madame Hector France, rozené Irmy Clar,[10] se kterou se Cross setkal v roce 1888 a oženil se s ní v roce 1893.[4] Robert Rosenblum napsal, že „obraz je jemně nabitý zrnitou atmosférickou září“.[10] Od roku 1883 trávil Cross zimní období na jihu Francie.[11] Roku 1891 se na jih přestěhoval nastálo, donutil ho k tomu nastupující revmatismus.[5] Jeho díla byla ovšem stále vystavována v Paříži. První jeho bydliště v jižní Francii bylo v Cabassonu, poblíž Le Lavandou,[3] (oblast v Provence-Alpes-Côte d'Azur, název odvozen podle květu levandule) a poté se usadil nepříliš daleko, v malé vesničce Saint-Clair, kde strávil zbytek svého života. Vesnici opustil pouze na krátkou dobu při svých cestách do Itálie v roce 1903 a 1908, a také při každoročních návštěvách výstavy Salonu nezávislých v Paříži.[5] V roce 1892 se Crossův přítel Paul Signac přestěhoval do nedalekého Saint-Tropez[12], kde se s Crossem v jeho zahradě často setkával Paul Signac, Henri Matisse, André Derain a Albert Marquet.[13]

L'air du soir, c.Šablona:Nbsp1893, Musée d'Orsay

Crossovo spojení s neoimpresionistickým hnutím ovlivnil i jeho malířský styl. Neoimpresionistické hnutí nebylo jen uměleckým stylem, zahrnovalo i politickou filozofii. Stejně tak jako Signac, Pissarro a další neimpresionisté i Cross věřil v anarchistické principy s nadějí na utopickou společnost.[14] V roce 1896 vytvořil Cross litografii L'Errant (Tulák). Bylo to poprvé, kdy Cross spolupracoval s vydavatelem,[15] a jeho práce byla zveřejněna anonymně v "Les Temps Nouveaux", což byl anarchistický časopis, který vydával Jean Grave.[14] Crossovy anarchistické ideje ovlivnily i jeho výběr námětů: maloval scény ilustrující utopický svět, který by mohl být vybudován na základě anarchistických myšlenek.[1] Proces vytváření divizionistických obrazů s četnými malými barevnými tečkami byl únavný a časově náročný. Když Cross chtěl zobrazit své pocity rychle, maloval obrázky ve svých skicářích akvarelem nebo kreslil barevnými tužkami. O rustikálním výletu po francouzském venkově napsal:

"Ach! Co jsem viděl ve zlomku vteřiny, když jsem dnes večer jel na kole! Prostě jsem si musel zapsat tyto prchavé věci ... rychlý zápis do akvarelem a tužkou: neformální rozpitost kontrastních barev, tónů a odstínů, vše plné informací, aby se příští den v tichém volném čase mohl udělat krásný akvarel ve studiu."[11]

Pozdější práce[editovat | editovat zdroj]

Henri Edmond Cross, Pláž v Saint-Clair, 1896

Crossovy obrazy vytvořené kolem roku 1890 jsou charakteristicky pointilistické, s těsně a pravidelně umístěnými malými tečkami. Počátek této jeho techniky je datován rokem 1895. Tuto techniku postupně změnil, začal používat široké tahy štětce ve velkých celcích a nechával mezi tahy malé oblasti čistého plátna.[1] Výsledek připomínal mozaiku[13] a obrazy lze považovat za předchůdce fauvismu a kubismu. V pointillistickém stylu bylo zvykem míchat barvy jednotlivých drobných skvrn v harmonii[1] a kontrastu,[7] ve stylu neimpresionismu druhé generace.[5] Cross uvedl, že neimpresionisté se „mnohem více zajímají o vytváření harmonie čisté barvy než o harmonizaci barev konkrétní krajiny nebo přírodní scény“.[16] Matisse a jiní umělci byli velmi ovlivňováni pozdní Crossovou kariérou,[1] a taková díla napomáhala formování principů fauvismu.[5] Mezi další umělce, které Cross ovlivnil patří André Derain, Henri Manguin, Charles Camoin, Albert Marquet, Jean Puy a Louis Valtat.[7]

Let nymf, kolem 1906, Musée d'Orsay

V roce 1905 uspořádala Galerie Druet v Paříži Crossovi první samostatnou výstavu, která obsahovala třicet obrazů a třicet akvarelů.[17] Přehlídka byla velmi úspěšná, přinesla uznání kritiků a většina děl byla prodána. Belgický básník symbolista Emile Verhaeren, vášnivý stoupenec neoimpresionismu ve své zemi, poskytl předmluvu pro katalog výstavy a napsal:

"Tyto krajiny ... nejsou jen stránkami naprosté krásy, ale motivy ztělesňujícími lyrický pocit emocí.“ Jejich bohaté harmonie uspokojují malířovo oko a jejich luxusní svěží vidění je potěšením básníka. Všechno je lehké a okouzlující..."[18]

—Emile Verhaeren

Počátkem let 1880 začal Cross mít potíže s očima, které se kolem roku 1900 zhoršily. Stále více trpěl také artritidou. Zdravotní problémy, které ho trápily roky jsou zřejmě čátečným důvodem proč je Crossova práce z těchto let poměrně malá.[14] Avšak v posledních letech byl produktivní a velmi kreativní[18] a jeho práce byly uváděny na významných samostatných výstavách; dostalo semu velkého uznání od kritiků a užil si komerční úspěch.[14]

V roce 1909 byl Cross léčen v pařížské nemocnici pro rakovinu. V lednu 1910 se vrátil do Saint-Clair, kde 16. května 1910, kde na rakovinu zemřel jen čtyři dny po svých 54. narozeninách.[4] Jeho hrobka na hřbitově v Le Lavandou je vyzdobena bronzovým medailonem, který navrhl jeho přítel Théo van Rysselberghe.[18] V červenci 1911 Crossovi jeho rodné město, Douai, uspořádalo retrospektivní výstavu jeho prací.[18]

Vybrané výstavy[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše uvedených výstav se Cross účastnil i mnoha dalších. Octave Maus, belgický umělecký kritik a spisovatel, ho pozval, aby představil své dílo na několika výročních výstavách Annual Exhibitions umělecké skupiny skupiny Les XX.[6] Cross se v roce 1895 na Mausovo pozvání účastnil výstavy skupiny La Libre Esthétique (pokračování skupiny Les XX[Poz 1] , rozpuštěné v témže roce) a stejně tak v letech 1897, 1901, 1904, 1908 a 1909. V roce 1898 se účastnil s Paulem Signacem, Maximilienem Lucem a Théem van Rysselberghe první neoimpresionistické výstavy v Německu, organizované Harry Kesslerem v galerii Keller und Reiner v Berlíně.[19] V roce 1907 uspořádal Félix Fénéon Crossovu retrospektivní výstavu v Paříži v Galerii Bernheim-Jeune, přičemž Maurice Denis napsal pro výstavní katalog předmluvu.[17] Mezi další místa s Crossových výstav patřila galerie L'Art Nouveau à Paris, galerie Durand-Ruel (Paříž), galerie Cassirer (Hamburk, Berlín), výstava Toison d'or (Moskva),Bernheim-Jeune's Aquarelle et pastel a další, včetně jiných galerií v Paříži, Drážďanech, Výmaru a Mnichově.[19]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

  1. Les XX byla skupina dvaceti belgických malířů, designérů a sochařů, kterou v roce 1883 založil bruselský právník, vydavatel a podnikatel Octave Maus. Deset let pořádala každoroční výstavu svého umění „Les Vingt“ (francouzská výslovnost: [le vɛ̃]); na výstavu bylo každoročně pozváno dvacet mezinárodních umělců. Mezi umělce pozvané v průběhu let patřili Camille Pissarro (1887, 1889, 1891), Claude Monet (1886, 1889), Georges Seurat (1887, 1889, 1891, 1892), Paul Gauguin (1889, 1891), Paul Cézanne (1890), a Vincent van Gogh (1890, 1891 retrospektivně). Les XX 914000427

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e WIESEMAN, M. E. Cross: Fisherman [online]. Allen Memorial Art Museum, Oberlin College [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Taddei, p. 13.
  3. a b c d e f Turner, p. 124.
  4. a b c d Henri Cross and the Neo-Impressionists [online]. Paris Art Studies, 2008 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h LÓPEZ-MANZANARES, Juan. Á. Biography and Works: Henri-Edmond Cross [online]. Thyssen-Bornemisza Museum, 2009 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d Clement, p. 291.
  7. a b c d Clement, p. 289.
  8. Taddei, p. 14.
  9. Taddei, p. 8.
  10. a b ROSENBLUM, Robert. Paintings in the Musée d'Orsay. New York: Stewart, Tabori & Chang, 1989. ISBN 1-55670-099-7. S. 442. (anglicky) 
  11. a b Introduction: Henri-Edmond Cross, Sketchbook, 1897 [online]. Harvard Art Museums [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  12. Taddei, p. 6.
  13. a b Henri-Edmond Cross: The Artist's Garden at Saint-Clair (48.10.7) [online]. Metropolitan Museum of Art, 2000 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b c d Turner, p. 125.
  15. Taddei, p. 16.
  16. Taddei, p. 17.
  17. a b Clement, p. 293.
  18. a b c d Taddei, p. 18.
  19. a b Clement, p. 292.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Henri-Edmond Cross na anglické Wikipedii.