Greta Garbo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Greta Garbo
Greta Garbo ve filmu Inspirace (1931)
Greta Garbo ve filmu Inspirace (1931)
Rodné jménoGreta Lovisa Gustafsson
Narození18. září 1905
Katarina church parish
Úmrtí15. dubna 1990 (ve věku 84 let)
New York
Místo pohřbeníSkogskyrkogården (59°16′23″ s. š., 18°6′17″ v. d.)
Alma materDramatens elevskola (1922–1924)
Aktivní roky1920–1941
RodičeKarl Alfred Gustafsson[1] a Anna Lovisa Johansdotter
PříbuzníSven Gustafsson a Alva Garbo (sourozenci)
Oficiální webwww.gretagarbo.com
Významné roleMata Hari (Mata Hari, 1931)
Ninočka (Ninočka, 1939)
Oscar
1954 – čestný Oscar za celoživotní tvorbu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Greta Garbo (vlastním jménem Greta Lovisa Gustafsson, 18. září 1905 Stockholm – 15. dubna 1990 New York) byla švédská filmová herečka, jež se stala jednou z hollywoodských legend éry němého filmu a počátků zvukového filmu. Filmové kariéře se věnovala v období 1920–1941, pak se stáhla do ústraní a už nikdy nenatočila žádný film.

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Mládí a začátek kariéry[editovat | editovat zdroj]

Greta Garbo, vlastním jménem Greta Lovisa Gustafsson, se narodila v stockholmské dělnické čtvrti Södermalm. Pocházela z chudé rodiny (její otec byl dělník) a k herectví se musela těžce propracovávat. Ve třinácti letech opustila dívčí školu, ve čtrnácti jí zemřel otec (Greta o něj intenzivně pečovala) a po jeho smrti se už do školy nevrátila.[2] S matkou, bratrem Svenem a sestrou Alvou žili v nuzných poměrech. Greta nejprve pracovala u kadeřníka jako pomocnice pro mytí vlasů, pak nastoupila jako prodavačka klobouků ve stockholmském obchodním domě PUB.[3] Zde ji také roku 1921 nafotografovali do reklamního katalogu klobouků, který vyšel nákladem 50 tisíc výtisků.

Při návštěvě obchodu si jí téhož roku povšiml švédský režisér Erik A. Petschler a nabídl jí první malou roli ve švédské komedii Luffar-Petter. Sama Greta se sestrou Alvou Marií zkoušely štěstí u komparsu již od roku 1921. Tyto praktické zkušenosti Gretě pomohly při přijímacích zkouškách ke studiu herectví na škole Královského dramatického divadla, kam nastoupila na podzim 1922. Zde se seznámila s tehdy slavným režisérem Mauritzem Stillerem[2] – její zvláštní osobnostní typ a vysoká fotogeničnost na něj zapůsobily a začal ji připravovat na kariéru filmové hvězdy. Stal se jejím přítelem a mentorem, uváděl ji do společnosti umělců a intelektuálů. Navrhl, aby si změnila jméno a tak se zrodila Greta Garbo. [3]Na jeho popud v roce 1923 dostala nevelkou, ale výraznou roli ve snímku Gösta Berling, který ale nebyl příliš divácky úspěšný. Garbo se Stillerem odjeli ze Švédska, aby natočili německý film Ulička, kde není radosti, kde také vystupovala společně se svou pozdější hollywoodskou kolegyní Marlene Dietrichovou.

Působení v Hollywoodu[editovat | editovat zdroj]

Greta Garbo jako Anna Kareninová (1935)

Ačkoliv neuměla vůbec anglicky, na pozvání Louise B. Mayera pro Stillera s ním v roce 1925 odcestovala do USA, kde v Hollywoodu začala pracovat pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Přes počáteční nedůvěru vedení studia zaznamenala Garbo divácký úspěch již ve svých prvních filmech. Její první americkou produkcí se stalo melodrama Moderní Carmen (Torrent, 1926), jež se stalo velmi populárním a pro Garbo znamenalo obrovský kariérní úspěch.[2] V roce 1926 natočila další dva filmy Žena upír (The Temptress) a Tělo a ďábel (Flesh and the Devil), v němž poprvé byl jejím partnerem John Gilbert.

Naopak Stiller se nedokázal přizpůsobit hollywoodskému stylu práce a v roce 1927 se vrátil do Švédska, kde krátce na to zemřel. [3]

Garbo natočila zhruba deset němých filmů, posledním byl Polibek (The Kiss) z roku 1929. Přes svůj počáteční jazykový handicap velmi dobře zvládla i nástup zvukového filmu – jejím prvním zvukovým snímkem byl film Anna Christie (1931), v němž hrála cizinku a za nějž byla poprvé nominována na Oscara.[2] Její zastřený alt s lehkým evropským akcentem výborně dokresloval její nevšední posmutnělý výraz a brzy se stala jednou z nejžádanějších hollywoodských hereček.

Greta Garbo (1939)

Coby filmová hvězda a hollywoodská femme fatale zářila především ve 30. letech 20. století; na diváky působila svým zdánlivě lhostejným až smutným hereckým projevem, který kombinovala s vysokým osobním charismatem a tajemně dráždivou erotikou. Natočila celkem 28 filmů,[2] z nichž nejvýznamnější jsou Anna Kareninová (1927), Mata Hari (1931), Královna Kristýna (1933), Dáma s kaméliemi (1936) a Ninočka (1939). Celkem třikrát byla nominována na Oscara. Jako herečka byla velmi disciplinovaná a většinu scén natáčela „na první dobrou“ – kromě toho se nikdy neúčastnila filmových premiér (své filmy zhlížela později a anonymně) a odmítala užívání jejího jména v reklamě nebo na výrobcích. Stejně tak nesnášela popularitu a zájem novinářů, neodpovídala na listy svých příznivců a neposkytovala žádná interview.[2]

Po diváckém neúspěchu filmu Žena dvou tváří (1941) se Garbo rozhodla vzít si tvořivou dovolenou až do konce druhé světové války – nakonec se však na plátno už nikdy nevrátila. Do konce života neposkytla žádný rozhovor, žila v přísném ústraní a věnovala se zahradničení, procházkám po New Yorku a cestování.[2] [3]V roce 1954 obdržela čestnou cenu Americké filmové akademie Oscar za celoživotní tvorbu. Ceremoniálu se nezúčastnila a soška byla zaslána na její adresu.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Greta Garbo se nikdy nevdala a neměla děti; i díky blízkému přátelství s básnířkou Mercedes de Acosta se někdy spekulovalo o její lesbické orientaci, což ovšem nebylo nikdy potvrzeno. Jejím blízkým přítelem byl další hollywoodský herec John Gilbert. Po premiéře filmu Hraběnka v roce 1937 se seznámila s dirigentem Leopoldem Stokowským a zůstali přáteli až do její smrti.[3]

Své příjmy uměla dobře investovat. Od 40. let 20. století se stala sběratelkou umění a ve své sbírce měla i obrazy Renoira, Rouaulta, Kandinského, Bonnarda nebo Jawlenského.

V roce 1951 se stala naturalizovanou občankou Spojených států. Roku 1953 si koupila byt na Manhattanu v New Yorku, kde žila až do své smrti. V roce 1984 úspěšně překonala rakovinu prsu, později měla potíže s ledvinami a musela pravidelně chodit na dialýzu. Zemřela v roce 1990 v New Yorku, urna s jejím popelem byla pochována na stockholmském hřbitově.[2][4]

Filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1924 Gösta Berling
  • 1925 Ulička, kde není radosti
  • 1926 Moderní Carmen
  • 1927 Tělo a ďábel
  • 1927 Anna Kareninová
  • 1931 Anna Christie
  • 1931 Mata Hari
  • 1933 Královna Kristina
  • 1934 Žena bez studu
  • 1936 Dáma s kaméliemi
  • 1939 Ninočka
  • 1941 Žena dvou tváří

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Födelsebok. Dostupné online. [cit. 2018-04-13]
  2. ↑ a b c d e f g h GRZNÁROVÁ, Iveta. Hollywood vymenila za desaťročia samoty. HN magazín. 2020, roč. 6, čís. 15, s. 28–31. (slovensky) 
  3. ↑ a b c d e CODR, Milan; ČERVINKOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 9. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Greta Garbo, s. 156–160. 
  4. ↑ STANOVSKY, Michael. Severské listy – Urna s popelem Grety Garbo byla pohřbena ve Stockholmu. severskelisty.cz [online]. [cit. 2020-12-27]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Greta_Garbo&oldid=22050068“