Fjodor Ivanovič Truchin
| Fjodor Ivanovič Truchin | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 29. února 1896 Kostroma,  Ruské impérium |
| Úmrtí | 1. srpna 1946 (ve věku 50 let) Moskva,  Sovětský svaz |
| Národnost | Ruská |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost |  Ruská imperiální armáda praporčík.svg){kind=small} Dělnicko-rolnická rudá armáda generálmajor Ruská osvobozenecká armáda generálmajor |
| Sloužil |  Ruské impérium Sovětský svaz Německá říše |
| Složka | Rudá armáda |
| Velel | náčelník štábu Severozápadního frontu Ruská osvobozenecká armáda náčelník generálního štábu ozbrojených sil KONR |
| Války | První světová válka, Ruská občanská válka, Polsko-sovětská válka, Druhá světová válka |
| Bitvy | Boje s německou armádou na severní části východní fronty v Litvě |
| Vyznamenání |  Řád rudého praporu |
 multimediální obsah na Commons | |
Fjodor Ivanovič Truchin (rusky Фёдор Ива́нович Трухи́н), (29. února 1896 Kostroma - 1. srpna 1946 Moskva) byl ruský šlechtic a náčelník generálního štábu ozbrojených sil KONR.
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v Kostromi ve šlechtické rodině,[1] která v okolí města vlastnila panství Panikarpovo. Pocházel z pěti sourozenců. Jeho starší bratr Alexej jako člen jízdního pluku padl v první světové válce v bitvě u Tannenbergu v srpnu 1914 ve Východním Prusku. Jeho otec i další bratr Ivan byli zastřeleni v roce 1919 za organizování protisovětského povstání. Jeho bratr Sergej byl obětí ježovských represí v roce 1938.
Fjodor Truchin vystudoval v roce 1914 Kostromské gymnázium. V témže roce začal studium na právnické fakultě Moskevské univerzity. V roce 1916 studia přerušil a dal přednost vojenské kariéře. Vystudoval školu praporčíků (1916) a přihlásil se na frontu v probíhající první světové válce. V roce 1917 byl zvolen[pozn. 1] velitelem praporu 181. Ostrolenského pluku na jihozápadní frontě.
Služba v Dělnicko-rolnické Rudé armádě[editovat | editovat zdroj]
Jako mladý důstojník byl nadšen říjnovou revolucí[1], a proto v listopadu 1918 vstoupil do řad Rudé armády. V rámci probíhající občanské války byl v roce 1919 nasazen na jižní frontu proti Děnikinovi jako velitel roty 41. pěší divize. V roce 1920 se jako velitel praporu účastnil tažení proti Ukrajinské lidové republice, polsko-sovětské války a bojů s protisovětskými povstaleckými formacemi na území Ukrajiny.
V roce 1924 za svou službu získal Řád rudého praporu[2]. V roce 1925 absoloval Vojenskou akademii Rudé armády. Po absolutoriu postupoval ve funkcích v Rudé armádě:
- 1925 - 1926 velitel 133. pěšího pluku 45. pěší divize Uralského vojenského okruhu.
- 1926-1931 působil jako náčelník štábu 7. pěší divize.
- 1931-1932 byl ve funkci náčelníka štábu 12. střeleckého sboru vojenského okruhu Volha.
S ohledem na své zkušenosti přednášel v letech 1932 - 1936 na Frunzeho vojenské akademii, kde také působil jako vedoucí katedry metodiky bojového výcviku. V roce 1935 byl povýšen na plukovníka.
Jeho vojenská akademická kariéra v letech 1936 - 1937 pokračovala studiem na Vojenské akademii generálního štábu, kde se posléze stal vrchním vedoucím (rusky старший руководитель) kurzu. V roce 1939 získal docenturu na katedře operačního umění na téže akademii. Dlouhá léta byl také nejbližším spolupracovníkem náčelníka generálního štábu Rudé armády maršála Šapošnikova[1].
4. června 1940 byl povýšen do hodnosti generálmajor[2] a zastával funkci zástupce náčelníka 2. oddělení Ředitelství bojové přípravy Rudé armády. V lednu-červnu 1941 byl zástupcem vedoucího operačního oddělení a zástupce náčelníka štábu Pobaltského vojenského okruhu.
Na počátku Velké vlastenecké války zastával funkci náčelníka štábu Severozápadního frontu. 29. června 1941 byl zajat v Litvě (údaj 6. října 1941[2] ostatní prameny nepotvrzují[1]). Do zajetí upadl těžce raněný v hodnosti generálporučíka[1] (podle ruské wikipedie generálmajora).
Za celou svou kariéru v Rudé armádě nevstoupil do VKS(b).
Služba v ROA[editovat | editovat zdroj]
Ke stalinskému režimu se už v době své služby v Rudé armádě stavěl odmítavě a očekával, že armáda režim svrhne. V zajetí proto snadno souhlasil se spoluprací s německými okupačními úřady[1].
Od března 1942 byl umístěn ve zvláštním zajateckém táboře u městečka Wustrau určeného k výcviku propagandistů a správců pracujících pro německé okupační úřady na východních územích. V září 1942 byl oficiálně propuštěn ze zajetí a působil jako lektor politických kurzů. V říjnu 1942 vstoupil do NTS (rusky Народно-трудовой союз - Lidový svaz práce), strany založené ruskými emigranty, která byla v Německu zakázána. V NTS se stal členem výkonného výboru a byl jedním z autorů politického programu strany zejména v národnostní, zahraniční a obranné oblasti.
![Zasedání výboru KONR v Praze, Truchin sedící za stolem třetí zleva (vedle stojícího řečníka [[Georgij Žilenkov|Georgije Žilenkova]]).](/wiki/Soubor:Bundesarchiv_Bild_146-1997-076-02A,_Berlin,_Kundgebung_mit_General_Wlassow.jpg)
V únoru 1943 se setkal s generálem Andrejem Vlasovem a stal se jednou z klíčových osobností jeho hnutí[1]. Od jara 1943 byl vedoucím školy pro důstojníky ROA v táboře u města Dabendorfu. Od října 1944 se stal náčelníkem generálního štábu ozbrojených sil KONR. Z titulu své funkce se podílel na formování prvních dvou pěších divizí.
14. listopadu 1944 se účastnil zasedání KONR v Praze, kde přednesl projev, ve které mluvil o výstavbě nové Ruské osvobozenecké armády. Po projevu byl zvolen členem rady (prezídia) KONR, který měl naplňovat Pražský manifest[1].
Na konci války 4. května 1945 vyslal do Českého Krumlova skupinu parlamentářů, aby nabídl svou kapitulaci Američanům[1]. Nabídka byla akceptována. V průběhu 5. května 1945 čekal na Vlasovovy rozkazy v této věci, které díky ztrátě spojení nepřicházely. Proto se ho 6. května 1945 vydal hledat na trase ze Strakonic do Prahy. U Příbrami byl se svým doprovodem zadržen hlídkou českých partyzánů pod velením sovětského kapitána Smirnova (pseudonym Jevgenije Antonoviče Olesinského). Jednalo se o stejnou skupinu, která již dříve zadržela generála Bojarského[1]. Jeho doprovod generál Šapovalov byl partyzány zastřelen, ale Truchin byl 9. května 1945 předán do rukou sovětského velení.
Soud a poprava[editovat | editovat zdroj]
![Zpráva o soudu v sovětském deníku [[Pravda (noviny)|Pravda]] ze dne 2. srpna 1946.](/wiki/Soubor:%D0%9F%D1%80%D0%B8%D0%B3%D0%BE%D0%B2%D0%BE%D1%80_%D0%92%D0%BB%D0%B0%D1%81%D0%BE%D0%B2%D1%83.jpg)
Po zatčení byl odvezen do Moskvy, kde byl v letech 1945 - 1946 vězněn. Bylo proti němu vedeno trestní řízení před Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Před tímto soudem stanul společně s dalšími představiteli KONR[1].
Soudem byl shledán vinným, rozsudkem byl zbaven všech vojenských hodností, státních vyznamenání a odsouzen k trestu smrti. Poprava oběšením byla vykonána na dvoře věznice Butyrka. Jeho ostatky byly zpopelněny a popel rozptýlen.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ V podmínkách probíhajících revolučních dějů v roce 1917 v Rusku byli vojenští velitelé skutečně voleni vojenskými sověty (radami).
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Трухин, Фёдор Иванович na ruské Wikipedii.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Ivanovič Truchin na Wikimedia Commons
