Ferdinand von Marterer

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ferdinand baron von Marterer
Ředitel císařské vojenské kanceláře
Ve funkci:
1916 – 1918
PředchůdceArthur von Bolfras
Nástupcezánik úřadu
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)
Narození30. října 1862
Praha
Úmrtí29. ledna 1919 (ve věku 56 let)
Vídeň
Titulbaron (1917)
Profesevoják
OceněníVojenský záslužný kříž 3. třídy (1897)
Řád železné koruny 3. třídy (1903)
rytíř Císařského řádu Leopoldova (1910)
Řád železné koruny 2. třídy (1914)
Řád železné koruny 1. třídy (1916)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand svobodný pán von Marterer (německy Ferdinand Franz Heinrich Adalbert Freiherr von Marterer) (30. října 1862 Praha – 29. ledna 1919 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Jako pražský rodák začínal v c. k. armádě aktivní službu v Čechách, poté sloužil u posádek na různých místech monarchie. Později se stal důstojníkem generálního štábu a nakonec byl v letech 1916–1918 ředitelem vojenské kanceláře císaře Karla I. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty a získal titul barona. Jako aktivní účastník bojů na frontě selhal a ještě před koncem první světové války byl odeslán na zdravotní dovolenou, krátce poté zemřel ve Vídni.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z pražské rodiny, jeho děd Vojtěch Marterer bydlel na Malé Straně a jako lékař působil u hrabat Valdštejnů. Ferdinandovým otcem byl právník František Marterer (1814–1900), který byl mimo jiné spolužákem Karla Hynka Máchy, začínal jako úředník u Valdštejnů a později dosáhl postu českého zemského advokáta.[1] Ferdinand se narodil v Praze a byl pokřtěn v Týnském chrámu. V letech 1879–1881 navštěvoval kadetní školu v Praze a vojenskou službu nastoupil u pěšího pluku č. 98. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni (1887–1889) a v hodnosti nadporučíka (1888) byl přidělen ke generálnímu štábu, souběžně sloužil u 10. brigády pěchoty v Opavě a poté u 24. divize pěchoty v Přemyšlu.[2] V roce 1892 byl v hodnosti kapitána přeložen do Vídně a působil u operačního oddělení generálního štábu, od roku 1897 sloužil u 91. pěšího pluku v Praze a následně u 13. pěchotní brigády ve Vídni. V roce 1904 byl přidělen k císařské vojenské kanceláři a v roce 1905 byl povýšen na plukovníka.[3][4] Ve vojenské kanceláři byl pověřován důležitými úkoly Arthurem Bolfrasem a v roce 1910 byl jmenován jeho zástupcem.[5][6] Mezitím byl v roce 1908 povýšen do šlechtického stavu a v roce 1910 získal hodnost generálmajora.[7]

Na začátku první světové války byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a byl pověřován různými misemi vojenského charakteru. Po nástupu Karla I. na trůn se stal jeho generálním pobočníkem a současně ředitelem císařské vojenské kanceláře (1916-1918).[8] V roce 1916 byl zároveň jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence[9] a v roce 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty. Téhož roku získal titul barona.[10][11] Po boku císaře se osobně zúčastnil několika válečných tažení, v té době se ale projevily jeho slabiny, protože ačkoliv dříve proslul jako zdatný organizátor vojenských cvičení, přímé konfrontaci s nepřítelem nebyl dosud vystaven. Vzhledem k dlouholetému působení ve vysokých funkcích ve vojenské administraci navíc úplně ztratil kontakt s řadovými vojáky. V květnu 1918 byl odeslán na zdravotní dovolenou a do aktivní služby se již nevrátil.[12] Zemřel o půl roku později ve Vídni ve věku 56 let.

V roce 1899 se v Praze oženil s Elisabeth (Elisou) Kripalovou (1876–1946), sňatek se konal kostele sv. Jindřicha na Novém Městě. Z manželství se narodily tři děti, nejstarší syn Alfred (1900–1974) byl inženýrem a později přesídlil do Brazílie.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Při povýšení do šlechtického stavu obdržel v roce 1908 erb, který mu byl ve stejné podobě potvrzen i při povýšení do stavu svobodných pánů (1917). Modrý štít prostupuje dvakrát lomené zlaté břevno ve tvaru písmene M (= Marterer). Martererův erb se již v době povýšení stal předmětem diskuzí, protože nepsaná pravidla heraldiky pravila, že takto jednoduché znaky by měly být vyhrazeny jen nejstarším šlechtickým rodinám, zatímco při hromadném povyšování v 19. a 20. století byly udělovány složitě dělené štíty. Martereův erb navíc jako doplněk obsahoval kolčí přilbu, která se v této době jako heraldický prvek užívala již jen zcela výjimečně.[13]

Řády a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Během své vojenské služby obdržel několik rakouských vyznamenání (Řád železné koruny například postupně ve všech třech třídách), s ohledem na své působení ve vysokých funkcích v blízkosti císaře získal také řadu ocenění od zahraničních panovníků.[14][15]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Zmínka o rodině Martererů na webu Hradu Bezděz dostupné online
  2. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1892; Vídeň, 1892; s. 184 dostupné online
  3. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 35, 311 dostupné online
  4. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1905; Vídeň, 1905; s. 94, 208 dostupné online
  5. ↑ Profesní životopis Ferdinanda Marterera na webu Rakouského státního archivu dostupné online
  6. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1911; Vídeň, 1910; s. 106, 180 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 34, 310 dostupné online
  8. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 28 ISBN 80-86781-08-9
  9. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; s. 345 dostupné online
  10. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 390 ISBN 80-86781-08-9
  11. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací LXI., Ministerstvo vnitra České republiky, Praha, 2011; s. 72 ISSN 0036-5246
  12. ↑ Služební postup Ferdinanda Marterera in: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918; Vídeň, 2007; s. 113 dostupné online
  13. ↑ Problematika erbu Ferdinanda Marterera in: ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 219–221 ISBN 80-86781-08-9
  14. ↑ Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2015; Praha, 2011; s. 258–269 (heslo Marterer) ISBN 978-80-904241-6-6
  15. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Ferdinanda Marterera in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Víden, 1918; s. 36 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ferdinand_von_Marterer&oldid=23441356“