Dohoda o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Menachem Begin protestuje proti dohodě z března 1952. Na transparentu je uvedeno: „Naše čest nesmí být prodána za peníze; Naše krev nesmí být odčiněna zbožím. Odstraňme hanbu!“.

Dohody o reparacích (hebrejsky: הסכם השילומים, Heskem ha-Šelomim), či Lucemburské dohody (německy: Luxemburger Abkommen), byly dohody o finančních reparacích uzavřeny mezi Izraelem a Spolkovou republikou Německo podepsané 10. září 1952,[1] které vstoupily v platnost 27. března 1953.[2] Podle této dohody Západní Německo zaplatilo Izraeli za otrockou práci a perzekuci Židů během holocaustu a kompenzovalo židovský majetek ukradený nacisty.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer, 23. června 1952.

Nároková konference[editovat | editovat zdroj]

V reakci na výzvy židovských organizací a Izraele pronesl v září 1951 západoněmecký spolkový kancléř Konrad Adenauer ve svém projevu před parlamentem:[3] „Jménem německého lidu byly spáchány nepopsatelné zločiny, které volají po morálním a hmotném odškodnění (…) federální vláda je připravena, společně se zástupci židovstva a Státu Izrael (…) najít řešení problému hmotného odškodnění, což usnadní cestu k duchovnímu řešení nekonečného utrpení.“

O měsíc později svolal místopředseda Židovské agentury a prezident Světového židovského kongresu Nachum Goldman setkání 23 hlavních židovských národních a mezinárodních organizací v New Yorku. Hlavním bodem setkání byla diskuse o hmotných požadavcích vůči Německu, a proto se organizace vzešlá z tohoto setkání označuje jako Konference o židovských hmotných nárocích vůči Německu. „Konference o nárocích má za úkol jednat s německou vládou o programu odškodnění za hmotnou ztrátu židovským jednotlivcům a židovskému lidu způsobenou Německem během holocaustu.“[3]

Izraelské dilema[editovat | editovat zdroj]

Po holocaustu byly izraelské vztahy s Německem velmi napjaté. Záměrem Izraele bylo absorbovat zbylé evropské židovstvo. Zároveň se zotavoval z války za nezávislost a čelil hluboké ekonomické krizi, která vedla k politice úspor. Míra nezaměstnanosti byla velmi vysoká (zejména v uprchlických táborech ma'abarot‎) a státní rezervy v podobě zahraničních měn byly vzácné.[4] David Ben Gurion a jeho strana Mapaj zaujali praktický postoj a argumentovali, že přijetí dohody je jediný způsob, jak udržet národní ekonomiku.[5]

Jednání[editovat | editovat zdroj]

Na nejvyšší úrovni byla jednání vedena mezi izraelským ministrem zahraničních věcí Moše Šaretem a západoněmeckým spolkovým kancléřem Konradem Adenaurem.

V roce 1951 vznesly izraelské úřady požadavek ke čtyřem okupačním mocnostem poválečného Německa, týkající se odškodnění a náhrad, založených na skutečnosti, že Izrael absorboval a přesídlil 500 tisíc přeživších holocaustu. Úřady spočítaly, že celková částka zahrnující absorpci a přesídlení jednotlivce činí 3000 dolarů, a že tedy Německo dluží Izraeli 1,5 miliardy dolarů. Vypočítali rovněž, že nacisté uloupili židovský majetek v hodnotě šesti miliard dolarů, avšak zdůraznili, že Němci nemohou nikdy vynahradit to, co provedli, jakýmkoli druhem hmotného odškodnění. Jednání vedoucí k uzavření dohody o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem začala v březnu 1952 a byla vedena zástupci vlády Spolkové republiky, izraelské vlády a zástupci Světového židovského kongresu, který vedl Dr. Goldmann. Tato jednání vedla v Izraeli k hořké kontroverzi, když koaliční vláda v čele s Davidem Ben Gurionem uvedla, že reparace jsou nezbytné k obnově toho, co bylo odcizeno obětem holocaustu.

Odpor[editovat | editovat zdroj]

Veřejná debata patřila mezi nejzuřivější v izraelských dějinách. Odpor proti dohodě přicházel jak z pravé (Cherut a Všeobecní sionisté), tak z levé (Mapam) části izraelského politického spektra; oba tábory argumentovaly tím, že přijetí reparací by znamenalo odpuštění nacistům za jejich zločiny.

Například poslanec Ja'akov Chazan za stranu Mapam prohlásil 5. listopadu 1951 v Knesetu následující: „Nacismus v Německu opět vystrkuje svou odpornou hlavu a naši takzvaní Západní ‚přátelé‘ tento nacismus živí; křísí nacistické Německo. (…) Naše armáda, Izraelské obranné síly, bude ve stejném spolku s nacistickou armádou a nacisté se tu začnou infiltrovat ne, jako naši nejhroznější nepřátelé, ale spíše jako naši spojenci.“[6]

Na zasedání parlamentního výboru zahraničních věcí a obrany ze září 1952 zase poslanec Jicchak Ben Aharon za tutéž stranu uvedl: „Nepředpokládám, že existují lidé, kteří věří, že Německo v průběhu dvanácti let zaplatí celkovou částku tří miliard marek, a že toto není pouze prázdný slib. (…) Izraelská vláda nezíská nic jiného než kus papíru, zmiňující tři miliardy marek. A to vše je určeno pouze ke klamání veřejnosti a tvrzení, že toho vláda dosáhla.“[6]

Shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu očekávané diskuse v Knesetu ze dne 7. ledna 1952, byly všechny přístupové silnice zablokovány. Kolem budovy Knesetu byly rozestavěny silniční zátarasy a drátěné ploty a armáda byla v pohotovosti, pro případ potlačení nepokojů. Shromáždění svolané odpůrci dohody čítalo na 15 tisíc lidí a následné nepokoje byly nejvýznamnějším pokusem v izraelských dějinách změnit demokraticky přijaté rozhodnutí izraelského parlamentu. Rozhodnutí bylo nakonec přijato rozdílem 61 pro, 50 proti, avšak až po narušení jednání pléna nepokoji, což se stalo poprvé v izraelských dějinách.[4]

Po vášnivém a dramatickém projevu vedl předseda strany Cherut Menachem Begin protestující směrem ke Knesetu. Demonstrace nabrala násilný charakter a protestující začali do oken budovy házet kameny, načež policie použila k jejich rozehnání síly. Po pěti hodinách nepokojů policie získala kontrolu za použití vodních hadic a slzného plynu. Stovky protestujících byly zatčeny a zhruba 200 protestujících a 140 policistů bylo zraněno.[4]

Další protesty[editovat | editovat zdroj]

Schválení dohody však neznamenalo konec protestů a odporu. V říjnu 1952 byl zatčen Dov Šilansky, který se snažil dostat na ministerstvo zahraničních věcí s balíčkem dynamitu. Během soudního procesu byl obviněn ze členství v podzemní skupině stavící se proti reparační dohodě a byl odsouzen na 21 měsíců odnětí svobody.[4] Západoněmeckému kancléři Adenauerovi a dalším osobám bylo zasláno několik dopisových bomb, z nichž jedna zabila ženistu, který ji převzal.[7][8]

Implementace[editovat | editovat zdroj]

Motorový vůz vyrobený společností Maschinenfabrik Esslingen na staré vlakové zastávce v Jeruzalémě, krátce po svém dodání, jakožto součást dohody o reparacích s Německem.

Navzdory protestům byla dohoda v září téhož roku podepsána a Západní Německo vyplatilo Izraeli v následujících čtrnácti letech sumu čítající 3 miliard marek; 450 milionů marek bylo dále zaplaceno Světovému židovskému kongresu. Německo tak platilo Izraeli jakožto dědici obětí, jejichž rodiny nepřežily. Peníze byly investovány do izraelské infrastruktury a sehrály významnou roli v založení ekonomiky nového státu. Samotné reparace se staly rozhodující součástí příjmů izraelského státního rozpočtu (například v roce 1956 tvořily 87,5 % příjmové části rozpočtu).[4].

Jad Vašem uvádí, že „v 90. letech začali Židé nárokovat majetek ukradený ve východní Evropě. Četné skupiny rovněž začaly pátrat, co se stalo s penězi uloženými ve švýcarských bankách Židy žijícími mimo Švýcarsko, jenž později zahynuli během holocaustu, a co se stalo s penězi uloženými nacisty na účtech švýcarských bank. Kromě toho začaly skupiny přeživších holocaustu vyvíjet nátlak na jednotlivé společnosti (mnohé z nich v Německu), aby odškodnily pozůstalé, kteří v těchto společnostech byli nuceně nasazeni. Mezi tyto společnosti patří: Deutsche Bank AG, Siemens AG, Bayerische Motoren Werke AG (BMW), Volkswagen AG a Adam Opel GmbH. V reakci na to, oznámila německá vláda na počátku roku 1999 vytvoření zvláštního fondu s penězi od těchto společností, které budou poskytovány potřebným přeživším holocaustu. Podobný fond založili Švýcaři a Maďaři pro odškodnění obětí holocaustu a jejich pozůstalých. Na konci 90. let proběhla diskuse týkající se pojišťovacích společností, které ještě před válkou pojistily Židy, kteří následně zahynuli během holocaustu. Mezi tyto pojišťovací společnosti patřily: Allianz, AXA, Assicurazioni Generali, Zürich Financial Services Group, Winterhur a Baloise Insurance Group.“ S pomocí informací o obětech holocaustu poskytnutých památníkem Jad Vašem, vznikla mezinárodní komise pod vedením bývalého amerického ministra zahraničních věcí Lawrence Eagleburgera, která se pokoušela zjistit jména těch, kteří byli pojištěni a zahynuli během holocaustu. Za účelem organizace těchto snah vznikla Světová židovská restituční organizace (anglicky: World Jewish Restitution Organization). V letech 1998 a 1999 pak americká komise Foreign Claims Settlement dosáhla dohody s německou vládou o kompenzaci přeživších holocaustu, kteří po válce emigrovali do Spojených států.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reparations Agreement between Israel and West Germany na anglické Wikipedii.

  1. Chancellor Konrad Adenauer signs the reparations agreement between the Federal Republic of Germany and Israel [online]. United States Holocaust Museum Memorial [cit. 2010-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. HONIG, Frederick. The Reparations Agreement between Israel and the Federal Republic of Germany. American Journal of International Law. Říjen 1954, roč. 48, čís. 4, s. 564–578. Dostupné online. ISSN 0002-9300. (anglicky) 
  3. a b About Us: History of the Claims Conference [online]. Conference on Jewish Material Claims Against Germany [cit. 2010-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e סיקור ממוקד : הויכוח סביב הסכם השילומים [online]. Sikur [cit. 2007-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (hebrejsky) 
  5. BARNEA, Nahum. Ben-Gurion's word [online]. Ynetnews [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b SARID, Yossi. Israel's great debate [online]. Haaretz [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. 
  7. PEDAHZUR, Ami; PERLIGER, Arie. Jewish Terrorism in Israel. [s.l.]: Columbia University Press, 2009. Dostupné online. S. 175-176. (anglicky) 
  8. BARKAT, Amiram. Book links Begin to 1952 plot to kill then-German Chancellor Adenauer [online]. Haaretz [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEKER, Avi. Unmasking National Myths: Europeans Challenge Their History. Jeruzalém: Institute of the World Jewish Congress, 1970. (anglicky) 
  • BOWER, Tom. Nazi Gold: The Full Story of the Fifty-Year Swiss-Nazi Conspiracy to Steal Billions from Europe's Jews and Holocaust Survivors. New York: Harper Collins, 1997. Dostupné online. (anglicky) 
  • CARPOZI, George. Nazi Gold: The Real Story of How the World Plundered Jewish Treasures. Far Hills: New Horizon, 1999. Dostupné online. (anglicky) 
  • FILKENSTEIN, Norman. The Holocaust Industry - Reflections on the exploitation of Jewish suffering. Londýn/New York: Verso, 2000. (anglicky) 
  • COLONOMOS, Ariel; ARMSTRONG, Andrea. The Handbook of Reparations. Oxford: Oxford University Press, 2006. Kapitola German Reparations to the Jews after World War II A Turning Point in the History of Reparations. (anglicky) 
  • GELLER, Jay Howard. Jews in Post-Holocaust Germany. Cambridge/New York: Cambridge University Press, 2005. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. Staatsmann ohne Staat. Kolín nad Rýnem: Kiepenheuer-Witsch, 1970. (německy) 
  • GOLDMANN, Nachum. Sixty Years of Jewish Life. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1969. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. The Jewish Paradox. [s.l.]: Grosset & Dunlap, 1978. Dostupné online. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. Mein Leben als deutscher Jude. Mnichov: Langen-Müller, 1982. (německy) 
  • LEVINE, Itamar. The Fate of Jewish Stolen Properties: the Cases of Austria and the Netherlands. Jeruzalém: Institute of the World Jewish Congress, 1997. (anglicky) 
  • SAGI, Nana. German Reparations: A History of the Negotiations. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 1986. (anglicky) 
  • SAYER, Ian; BOTTING, Douglas. Nazi Gold: The Story of the World's Greatest Robbery and its Aftermath. Londýn: [s.n.], 1984. Dostupné online. (anglicky) 
  • SHAFIR, Šlomo. Ambiguous Relations: The American Jewish Community and Germany since 1945. Detroit: Wayne State University Press, 1999. Dostupné online. (anglicky) 
  • VINCENT, Isabel. Hitler's Silent Partners: Swiss Banks, Nazi Gold, and the Pursuit of Justice. New York: Morrow, 1997. Dostupné online. (anglicky) 
  • ZIEGLER, Jean. The Swiss, the Gold, and the Dead: How Swiss Bankers Helped Finance the Nazi War Machine. New York: Harcourt Brace, 1997. Dostupné online. (anglicky) 
  • ZWEIG, Ronald W. German Reparations And The Jewish World: A History Of The Claims Conference. Boulder: Westview Press, 1987. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]