Nachum Goldman

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dr. Nachum Goldman
Nahum Goldmann
נחום גולדמן
Goldman v roce 1972
Goldman v roce 1972
Prezident Světové sionistické organizace
Ve funkci:
1956 – 1968
PředchůdceDavid Ben Gurion
NástupceEhud Avri'el
Narození10. července 1895
Višněva, Ruské impérium (dnešní Bělorusko)
Úmrtí29. srpna 1982 (87 let)
Bad Reichenhall, Německo
Místo pohřbeníHerzlova hora
Občanstvíněmecké, americké, švýcarské, izraelské
Tituldoktor
Alma materUniverzita Marburg
Profesepolitik, prezident Světového židovského kongresu
CommonsNahum Goldmann
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nachum Goldman (hebrejsky נחום גולדמן‎, anglicky Nahum Goldmann; 10. července 1895 Višněva, Ruské impérium – 29. srpna 1982 Bad Reichenhall, Německo) byl přední sionista. Byl zakladatelem Světového židovského kongresu a v letech 1951–1978 jeho prezidentem, v letech 1956–1968 byl také prezidentem Světové sionistické organizace.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Goldman se narodil ve Višněvě v Ruském impériu (dnešní Bělorusko) do rodiny litevského Žida, který byl horlivým sionistou. V šesti letech se s rodiči přestěhoval do německého Frankfurtu nad Mohanem, kde se jeho otec přátelil s předními sionisty a intelektuály. Navštěvoval zde Musterschule. V roce 1911, když ještě navštěvoval střední školu, se spolu se svým otcem zúčastnil 10. sionistického kongresu. Studoval práva, historii a filozofii v Marburgu, Heidelbergu a Berlíně. Vystudoval práva a filozofii.[2]

V roce 1913 navštívil Palestinu na čtyři měsíce a své dojmy publikoval v následujícím roce v knize Eretz Israel, Reisebriefe aus Palästina,[3] která vyšla ve dvou vydáních.[4] V letech 1916–1918 pracoval pro Nachrichtenstelle für den Orient, zpravodajský a propagandistický úřad napojený na Auswärtiges Amt, který se snažil využít etnických a náboženských nacionalistických proudů v Osmanské říši, jako byl panturkismus, islamismus a sionismus, k omezení rostoucího vlivu Velké Británie a Francie v regionu. V té době stál v čele úřadu prof. Dr. Eugen Mittwoch, přední německý arabista a orientalista a zároveň vůdčí osobnost německé židovské komunity. V roce 1922 založil vydavatelství Eschkol-Publikations-Gesellschaft a podílel se na vydávání sionistického časopisu. V roce 1929 zahájil spolu s Ja'akovem Klackinem projekt Encyclopaedia Judaica, který odrážel práci předních židovských učenců té doby. Vydavatelství vydalo deset svazků Encyclopaedia Judaica v němčině a dva svazky v hebrejštině.[5][6][7] Krátce po pivním puči byl nacisty označen za tajného komunistického agenta.[8]

V roce 1934 se oženil s Alicí Gottschalk a měli dva syny: Guida, narozeného v roce 1938 ve Švýcarsku, který v roce 1972 založil German Marshall Fund ve Spojených státech amerických, a Michaela.[9]

V listopadu 1934 požádal Mussoliniho o podporu Židů v Sársku, které se mělo sjednotit s tehdejším nacistickým Německem.[10][11] V roce 1933 se mu podařilo uniknout zatčení gestapem, protože byl v Palestině na pohřbu svého otce.[12]

V roce 1935 byl zbaven německého občanství[13] a díky zásahu francouzského ministra Louise Barthoua se stal občanem Hondurasu.[12] Později se přestěhoval do Spojených států amerických a usadil se v New Yorku, kde několik let zastupoval Židovskou agenturu.

Nachum Goldman, rabín Stephen Samuel Wise a Henry Torres (při projevu) na konferenci Světového židovského kongresu v New Yorku, červen 1942.

V roce 1936 založili Goldman a rabín Stephen Samuel Wise Světový židovský kongres.[14] Goldmanovi je připisováno, že včas předpověděl hrozbu, kterou představoval Hitler a nacistická strana. Na jaře 1942 řekl: „Kdo může předpovědět, co nacistický režim, jakmile se dostane do pozice obklíčeného vraha, udělá v poslední chvíli, než se propadne hanbou?“[15] Když v říjnu 1942 promluvil k Sionistické americké organizaci a vyslechl zprávy o genocidě, řekl: „Naše generace je v tragické situaci, kdy je polovina generace vyvražďována před našima očima a druhá polovina musí sedět a nemůže této katastrofě zabránit.“[16] V červnu 1940 se usadil ve Spojených státech amerických, nakonec získal americké občanství a žil zde až do roku 1964.

Zemřel v německém Bad Reichenhallu.[17] Jeho pohřbu se nezúčastnil tehdejší předseda vlády Menachem Begin a izraelská vláda nevydala žádné oficiální smuteční oznámení. Jásir Arafat vyjádřil soustrast: „Palestinci truchlí nad smrtí Nachuma Goldmana. Byl to židovský státník s jedinečnou osobností. Bojoval za spravedlnost a legitimní práva všech lidí.“[18] Byl pohřben na jeruzalémském národním hřbitově na Herzlově hoře v části vyhrazené prezidentům Světové sionistické organizace.

Židovský a sionistický aktivismus[editovat | editovat zdroj]

Goldman při podpisu dohody o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem, 1952.

Goldman zjistil, že židovské vedení v USA je rozdělené a nemá žádnou soudržnou politiku v době, kdy je jednota „záměrů a cílů životně důležitá“.[3] Hluboce frustrován tímto rozděleným vedením prohlásil: „Za celou dobu svého působení v židovské politice jsem se nikdy necítil tak bezmocný, tak pochmurně zatrpklý jako v tomto případě. Všichni, kdo v těchto dnech mluvíme za židovský lid – a já mezi ně rozhodně patřím – neseme svůj díl viny.“[3] Goldman i Stephen Samuel Wise, kteří spolu úzce spolupracovali, byli zastánci „demokratizace židovského života“, tedy „informované a asertivní veřejnosti“. Ve válečném stresu a v předvečer amerických prezidentských voleb v roce 1940 však začali pochybovat o účinnosti veřejného nátlaku a dali přednost tiché diplomacii jako účinnějšímu prostředku k dosažení reálných cílů.[19] Právě tento názor, který Goldman a Wise sdíleli, je vedl k tomu, že se důrazně postavili proti agresivnějším a veřejným metodám Hilela Kooka, který se pokoušel zachránit Židy.[20]

Goldman ani židovské vedení kolem něj nevedli veřejnou kampaň proti americkému systému imigračních kvót ani v době, kdy evropští Židé hledali útočiště před nacismem. Někteří američtí Židé, včetně Louise Brandeise a Felixe Frankfurtera, se s jistým úspěchem pokoušeli o tichou diplomacii. Rostoucí počet židovských uprchlíků po anšlusu v roce 1938 však vyvolal další tlak, který vedl prezidenta Franklina D. Roosevelta ke svolání konference v Évianu, která se konala v červenci téhož roku ve Francii. Cílem konference bylo najít domov pro statisíce vysídlených Židů. Goldman se zúčastnil jako pozorovatel Světového židovského kongresu.[21] Z 32 zúčastněných zemí souhlasila s přijetím dalších uprchlíků pouze Dominikánská republika.[22]

Goldman svolal v roce 1942 mimořádnou sionistickou konferenci, která měla vytvořit ucelenou strategii pro zmírnění ničivých dopadů nacistické politiky na evropské Židy, a jejím výsledkem byla Biltmorská konference, která mimo jiné požadovala neomezené židovské přistěhovalectví do Palestiny.[23] Ve svém projevu na konferenci varoval, že nacistickou rétoriku je třeba brát vážně a že pokud by nacisté pokračovali ve své politice, mohli by mít pro evropské Židy genocidní následky.[24] Na zasedání v květnu 1943 byl Goldman spolu s Abbou Hillel Silverem zastáncem názoru, že boj proti MacDonaldově bílé knize je krokem k vytvoření židovského společenství.[25]

Moše Šaret, Miriam Freund-Rosenthal, Louis Lipsky a Nachum Goldman, 1960

V lednu 1945 se Goldman podílel na vytvoření výboru, který spojil úsilí Amerického židovského spojeného distribučního výboru a Židovské agentury pro záchranu zbytku židovského obyvatelstva v Evropě.[26] Goldman dlouho podporoval vytvoření dvou států v Palestině, jednoho arabského a jednoho židovského; jeho názor byl, že nezávislost je důležitější než kontrola konkrétního území, a jeho definice zněla, že cílem by mělo být vytvoření „životaschopného židovského státu na odpovídajícím území Palestiny“.[27] Po válce aktivně spolupracoval s Davidem Ben Gurionem na vzniku Izraele,[28] ačkoli spolu s Moše Šaretem Ben Gurionovi marně radil, aby vyhlášení nezávislosti odložil a poskytl více času na dosažení diplomatické dohody s Araby.[29][30][31]

Goldman působil jako prezident Světového židovského kongresu. Podporoval Izrael v jiných zemích, přestože byl hlubokým kritikem oficiální izraelské politiky. V letech 1956–1968 byl prezidentem Světové sionistické organizace.[23] V této funkci otevřeně kritizoval postup izraelské vlády při únosu Adolfa Eichmanna a vyzýval k předání věci mezinárodnímu soudu.[32] V roce 1962 se stal občanem Izraele a v roce 1969 Švýcarska. V Izraeli nikdy trvale nežil.“

Názory[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli byl silným zastáncem sionismu, byl také silným zastáncem myšlenky diaspory, protože se domníval, že by židovský stát neodpovídal všem potřebám židovského národa.[33] Obával se židovské asimilace a bojoval za zlepšení židovského vzdělání, kultury a institucí mimo Izrael.

Kritizoval Izrael za to, že se podle něj příliš spoléhá na vojenskou sílu a že po šestidenní válce v roce 1967 neudělal více ústupků, a zastával názor, že jedinou šancí na dlouhodobé fungování Izraele je přijmout práva Palestinců.[34][35]

Opakovaně se vyslovil pro mírové soužití mezi Araby a Izraelci: „Židovský stát nemůže mít budoucnost, pokud nedojde k dohodě s Araby.“[1]

V říjnu 1967 se setkal s jugoslávským vůdcem Josipem Titem a požádal ho, aby o jeho nápadech na mírovou dohodu informoval ostatní komunistické vůdce i arabské představitele.[36] Na začátku roku 1970 ho egyptský prezident Gamál Násir pozval na jednání, ale izraelská vládu mu zakázala se tohoto jednání zúčastnit.[37][38] Pokusy o kontakt s předsedou Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem v roce 1974 byly považovány izraelskou vládou za velezradu, což Goldman považoval za pošetilý názor. V roce 1982 vyzval izraelského premiéra, aby invazí do Libanonu neoživoval antisionismus a antisemitismus.[39]

V roce 1977 vyjádřil Goldman své zklamání z přístupu Izraele k mírovému procesu:

Za 30 let Izrael nepředložil Arabům jediný mírový plán. Izrael odmítl všechny dohody, které navrhli jeho přátelé i nepřátelé. Zdá se, že nemá jiný cíl než si zachovat status quo a kousek po kousku přidávat další území.[40]

Publikované práce[editovat | editovat zdroj]

  • Erez-Israel: Reisebriefe aus Palästina, 1914. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  • Der Geist des Militarismus. Stuttgart: [s.n.], 1915. 
  • Von der weltkulturellen Bedeutung und Aufgabe des Judentums. Mnichov: [s.n.], 1916. 
  • The Autobiography of Nahum Goldmann: Sixty Years of Jewish Life. [s.l.]: Rinehart and Winston, 1969. ISBN 0-03-081337-9. 
  • Staatsmann ohne Staat. Kolín nad Rýnem: Kiepenheuer-Witsch, 1970. ISBN 3-462-00780-7. 
  • The Jewish Paradox. [s.l.]: Grosset & Dunlap, 1978. Dostupné online. ISBN 0-448-15166-9. 
  • Mein Leben als deutscher Jude. Mnichov: Langen-Müller, 1982. ISBN 3-7844-1771-X. 
  • Zionist Ideology and the Reality of Israel. [s.l.]: [s.n.], 1978. Dostupné online. 
  • 3 práce v jidiš: dostupné online

Ocenění a odkazy[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • BERMAN, Aaron. Nazism, the Jews, and American Zionism, 1933–1948. [s.l.]: Wayne State University Press, 1990. ISBN 0-8143-2232-8. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nahum Goldmann na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Nahum Goldmann [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  2. ↑ Nahum Goldmann [online]. Jewish Heritage Online Magazine [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Nahum Goldmann, Honorary World Citizen, Kenneth Libo, PhD, and Michael Skakun, Center for Jewish Studies [online]. [cit. 2022-01-29]. Dostupné v archivu. 
  4. ↑ Erez-Israel - Reisebriefe aus Palästina 1914.Rückblick nach siebzig Jahren von Nahum Goldmann [online]. Jahrbuch2001.studien-von-zeitfragen.net [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  5. ↑ Selwyn Ilan Troen. Organizing Rescue: National Jewish Solidarity in the Modern Period. [s.l.]: Routledge, 1992. ISBN 0-7146-3413-1. 
  6. ↑ Encyclopedia Judaica [online]. commentarymagazine.com [cit. 2022-01-29]. Dostupné v archivu. 
  7. ↑ LEWISOHN, Ludwig. Rebirth—A Book of Modern Jewish Thought. [s.l.]: Read Books ISBN 1-4067-4857-9. 
  8. ↑ Herbert A. Strauss. Hostages of Modernization: Studies on Modern Antisemitism 1870-1933-39 Germany - Great Britain - France. [s.l.]: Walter de Gruyter, 1993. Dostupné online. ISBN 3-11-010776-7. S. 223. 
  9. ↑ NAHUM GOLDMANN, A LEADER ZIONIST, DIES AT 87 [online]. The New York Times, 1982-08-31 [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  10. ↑ VITAL, David. A People Apart: The Jews in Europe, 1789–1939. [s.l.]: Oxford University Press ISBN 0-19-820805-7. S. 893. 
  11. ↑ SARFATTI, Michele. The Jews in Mussolini's Italy: From Equality to Persecution. Překlad John Tadeschi, Anne C. Tadeschi. [s.l.]: University of Wisconsin Press ISBN 0-299-21734-5. S. 77. 
  12. ↑ a b "Nahum Goldmann: il profeta dimenticato" [online]. Keshet.it [cit. 2022-01-29]. Dostupné v archivu. 
  13. ↑ RABINOVIČ, Itamar; REINHARC, Jehuda. Israel in the Middle East: Documents and Readings on Society, Politics, and Foreign Relations, Pre-1948 to the Present. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 0-87451-962-4. S. 591. 
  14. ↑ World Jewish Congress Collection, Agency History [online]. [cit. 2022-01-29]. Dostupné v archivu. 
  15. ↑ BERMAN, Aaron. Nazism, the Jews, and American Zionism, 1933–1948. [s.l.]: Wayne State University Press, 1990. ISBN 0-8143-2232-8. S. 96. 
  16. ↑ Aaron Berman, s. 99.
  17. ↑ Nahum Goldmann Dead at 87 [online]. Židovská telegrafická agentura, 1982-08-32 [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  18. ↑ CHOMSKY, Noam. The Fateful Triangle: The United States, Israel, and the Palestinians. Chicago, Illinois: Haymarket Books, 2014. ISBN 978-1-60846-440-1. 
  19. ↑ GAL, Allon. David Ben-Gurion and the American Alignment for a Jewish State. [s.l.]: Indiana University Press, 1991. S. 115. 
  20. ↑ WYMAN, prof. David; MEDOFF, Dr. Rafael. Race Against Death: Peter Bergson, America, and the Holocaust. [s.l.]: Norton, 2002. Dostupné online. ISBN 1-56584-761-X. 
  21. ↑ Nahum Goldmann, The war years [online]. [cit. 2022-01-30]. Dostupné v archivu. 
  22. ↑ EMIGRATION AND THE EVIAN CONFERENCE [online]. United States Holocaust Memorial Museum [cit. 2022-01-30]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b Mitchell Geoffrey Bard; SCHWARTZ, Moshe. 1001 Facts Everyone Should Know about Israel. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2005. Dostupné online. ISBN 0-7425-4358-7. S. 9. 
  24. ↑ Aaron Berman, s. 96–97.
  25. ↑ Jeffrey S. Gurock. American Zionism: Mission and Politics. [s.l.]: Taylor & Francis, 1998. ISBN 0-415-91932-0. S. 348. 
  26. ↑ KAUFMAN, Menahem. An Ambiguous Partnership: Non-Zionists and Zionists in America, 1939–1948. [s.l.]: Wayne State University Press, 1991. ISBN 0-8143-2370-7. 
  27. ↑ Evan M. Wilson; William B. Quandt. A Calculated Risk, The U.S. Decision to Recognize Israel. [s.l.]: Menasha Ridge Press, 2008. S. 190. 
  28. ↑ GOLDSTEIN, Israel. My World As a Jew: The Memoirs of Israel. [s.l.]: Associated University Presses, 1984. ISBN 0-8453-4780-2. S. 331. 
  29. ↑ Howard M. Sachar. The Course of Modern Jewish History. [s.l.]: Dell, 1977. Dostupné online. ISBN 0-679-72746-9. S. 478. 
  30. ↑ CHOMSKY, Noam. Fateful Triangle: The United States, Israel, and the Palestinians. Londýn: Pluto Press ISBN 0-920057-21-7. S. 97. 
  31. ↑ SELIKTAR, Ofira. Divided We Stand: American Jews, Israel, and the Peace Process. [s.l.]: Greenwood Press, 2002. S. 13. 
  32. ↑ Justice on Trial [online]. Time, 1960-06-13 [cit. 2022-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-08. 
  33. ↑ SEGEV, Tom. A Jew without borders [online]. Ha'arec, 2002-12-27 [cit. 2022-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-02-27. 
  34. ↑ The Future of Israel [online]. [cit. 2022-01-30]. Dostupné online. 
  35. ↑ MEDOFF, Rafael. Baksheesh Diplomacy: Secret Negotiations between American Jewish Leaders and Arab Officials on the Eve of World War II. [s.l.]: Lexington Books ISBN 0-7391-0204-4. S. 18. 
  36. ↑ Polish Record of Meeting of Soviet-bloc leaders (and Tito) in Moscow, November 9, 1967 [online]. 1967-11-09 [cit. 2022-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-11. 
  37. ↑ GAZIT, Mordechai. Israeli Diplomacy and the Quest for Peace. [s.l.]: Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7146-5233-4. S. 79–80. 
  38. ↑ Peter Y. Medding. Studies in Contemporary Jewry: State and Society, 1948–1988. [s.l.]: Oxford University Press U.S., 1989. Dostupné online. ISBN 0-19-505827-5. S. 390. 
  39. ↑ Where Is Israel Going? [online]. New York Review of Books [cit. 2022-01-30]. 
  40. ↑ BAYLIS, Thomas. How Israel was Won: A Concise History of the Arab-Israeli Conflict. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 9780739100646. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MEDOFF, Rafael. Baksheesh Diplomacy: Secret Negotiations Between American Jewish Leaders and Arab Officials on the Eve of World War II. [s.l.]: Lexington Books, 2001. Dostupné online. ISBN 0-7391-0204-4. 
  • PATAI, Raphael. Nahum Goldmann: His Missions To The Gentiles. [s.l.]: University of Alabama Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8173-5095-0. 
  • Nahum Goldmann, Statesman without a State. Příprava vydání Mark A. Raider. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 1438425007. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nachum_Goldman&oldid=23728996“