Daniel Okáli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Daniel Okáli

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1948 – ???

Pověřenec vnitra
Ve funkci:
březen 1948 – leden 1951
Předchůdce Mikuláš Ferjenčík
Nástupce Jozef Lietavec
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)

Narození 9. března 1903
Liptovský Sv. Mikuláš
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 23. listopadu 1987 (ve věku 84 let)
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Karlova
Profese spisovatel, básník, advokát a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Daniel Okáli (9. března 1903 Liptovský Sv. Mikuláš23. listopadu 1987 Bratislava) byl slovenský a československý literární kritik, publicista a politik za Komunistickou stranu Slovenska (respektive za KSČ), poúnorový poslanec Slovenské národní rady a pověřenec vnitra. V 50. letech pronásledovaný v rámci procesu s buržoazními nacionalisty.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a aktivity před rokem 1945[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z dvojčat. V dětství oba sourozenci brzy ztratili matku i otce a od věku pěti let vyrůstali v evangelickém sirotčinci v Modre. Studoval na lyceu v Bratislavě a gymnáziu v Trenčíně. V letech 1921–1926 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se zapojil do studentských levicových organizací. V roce 1922 založil Okáli, Vladimír Clementis a Ján Poničan Voľné združenie študentov-socialistov zo Slovenska, které se pak v roce 1924 přetvořilo v skupinu DAV se stejnojmenným časopisem.[1] Ve 30. letech patřil mezi významné představitele mladých komunistických intelektuálů ze Slovenska (davisté) podobně jako Gustáv Husák nebo Laco Novomeský, kteří akcentovali slovenskou svébytnost, oproti jiným funkcionářům KSČ, kteří byli orientováni centralisticky a zcela odmítali slovenské autonomistické aspirace. Mnohem později, v 50. letech, se tento rozdíl v názorech na státoprávní uspořádání projevil i ve vnitrostranickém boji v KSČ, jehož obětí se stal.[2]

Byl aktivní jako literární kritik, publicista a básník. V roce 1932 vydal sbírku proletářské poezie Ozvena krvi a zápasov. V roce 1932 odešel z okruhu davistů a po zbytek éry před rokem 1945 působil jako advokátní koncipient v Nových Zámcích a Bratislavě, pak jako advokát v Skalici.[1]

Politické aktivity po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 vstoupil do KSČ.[1] V letech 1945–1946 pracoval na postu prezidiálního šéfa Slovenské národní rady pro vnitřní otázky. Následné dva roky zastával pozici vládního zplnomocněnce pro výměnu obyvatelstva s Maďarskem a předseda Československé přesídlovací komise. Byl tehdy aktivní i při slovakizaci regionů na jihu Slovenska, kde prosazoval masivní přejmenovávání obcí (Tornaľa na Šafárikovo, Guta na Kolárovo atd.)[1]

V období let 19481950 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru KSS.[3] Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Slovenské národní rady.[4]

V prvním poúnorovém 9. Sboru pověřenců i 10. Sboru pověřenců byl od března 1948 pověřencem vnitra.[5] Ve funkci pověřence se po Únoru snažil uhájit kompetence slovenských orgánů v oblasti kontroly pasů a cizinecké agendy. Zaslal v tomto duchu i dopis ministru vnitra Václavu Noskovi, ve kterém protestoval proti tomu, aby celostátní ministerstvo vydávalo pasy občanům ze Slovenska bez vědomí pověřence. Historik Jan Rychlík upozorňuje, že šlo čistě o kompetenční spor, Okáli postupoval v pasové politice stejně rigidně jako centrální československé úřady.[6] Byl zodpovědný za provádění Akce K – likvidace katolických klášterů a řeholních řádů.[1] Měl podíl na budování sítě pracovních útvarů, později táborů nucených prací.[7]

Obvinění z buržoazního nacionalismu[editovat | editovat zdroj]

Jeho politická kariéra skončila náhle v roce 1950. Byl obviněn z takzvaného buržoazního nacionalismu, stažen z úřadu pověřence a zatčen. Kampaň proti buržoaznímu nacionalismu spustil Viliam Široký v dubnu 1950. Zpočátku byla cílena nejsilněji na jiné politiky (Husák, Novomeský), ale nepřímo od počátku již i na Okáliho. V první fázi šlo o kritiku politických postupů dotčených funkcionářů, v průběhu 50. let ale byli označováni za úmyslné sabotéry, spojence buržoazie a ľudáckého režimu. V roce 1953 Státní bezpečnost rozšířila vyšetřování v této kauze i na Okáliho skutky v době, kdy stál v čele pověřenectví vnitra. Na kompilaci důkazního materiálu dohlížel Okáliho nástupce ve funkci pověřence Jozef Lietavec. Když se většina důkazů ukázala jako nepříliš průkazná, prosazoval teorii, že Okáli a další spoluobvinění dokázali ovládnout i bezpečnostní složky státu a zlikvidovat usvědčující důkazy.[8]

Ve vyšetřovací vazbě Okáli s vyšetřovateli spolupracoval a přiznával se téměř ke všemu, co mu bylo kladeno za vinu (na rozdíl od Husáka, který polemizoval a trval na své nevině). Obžaloba například tvrdila, že coby poválečný předseda Československé přesídlovací komise v Maďarsku vykonával špionáž proti Maďarsku. Dále, že hájil sionisty a umožňoval jim vysídlení do Izraele. Podle Jana Rychlíka to bylo absurdní obvinění, protože v poválečné době byla židovská emigrace oficiálně povolena.[9]

V dubnu 1954 se pak konal proces s buržoazními nacionalisty. Prokurátor Okálimu navrhoval trest do 25 let vězení.[10] Nakonec byl odsouzen na 18 let. Ve vězení setrval do roku 1960.[1][11]

Rehabilitace a působení v SAV[editovat | editovat zdroj]

Byl propuštěn na amnestii. Pracoval jako podnikový mzdový referent. V roce 1963 se dočkal rehabilitace. V období let 1963–1979 byl zaměstnán v Slovenské akademii věd, kde se zabýval dějinami moderní literatury s důrazem na marxistickou a socialistickou tvorbu meziválečnou i poválečnou. Z této doby pocházejí práce Výboje a súboje (1973), Výboje a súboje 2 (1983), Literárna teória a kritika davistov (1976) a monografie Burič Gejza Vámoš (1971), Kritik Ján Igor Hamaliar (1974), Konfrontácie s Michalom Považanom (1978) a O prekonávaní krízy v našej literatúre (1981). Od roku 1979 žil na penzi v Bratislavě.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Literárny kritik a publicista Daniel Okáli zomrel pred 25 rokmi [online]. TASR [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 134. (česky) 
  3. Funkcionári KSČ a KSS [online]. upn.gov.sk [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623-624. (česky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 381, 384. (česky) 
  7. vězeňství TNP Nováky [online]. totalita.cz [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 382, 401, 409-410. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 410-411. (česky) 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 411. (česky) 
  11. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 509. (česky)