Dům na nábřeží

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dům na nábřeží
DNN Iofan.jpg
Základní informace
Sloh konstruktivismus
Architekt Boris Iofan
Výstavba 1931
Poloha
Adresa Серафимовича ул., 2, Moskva, RuskoRusko Rusko
Souřadnice
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dům na nábřeží (oficiální název: Vládní dům; další názvy: První dům Sovětů nebo Dům Ústřední volební komise a Rady lidových komisařů SSSR) je komplex budov na Berseněvském nábřeží řeky Moskvy na Bolotném ostrově, na adrese: ulice Serafimoviče, dům 2. Organizace, které se nacházejí na nábřeží, někdy používají adresu: Berseněvké nábřeží, dům 20.

Bytový komplex Ústřední volební komise a Rady lidových komisařů SSSR se rozkládá na třech hektarech. Stojí na ostrově a s „pevninou“ je spojen Velkým a Malým kamenným mostem. 25 vchodů ústí do dvou ulic – Serafimoviče (bývalá Vsechsvjatskaja) a na Berseněvské nábřeží.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918, když se hlavní město Ruské sovětské federativní socialistické republiky stěhovalo z Petrohradu do Moskvy, bylo přeloženo velké množství státních zaměstnanců. Zpočátku byli ubytováni v takzvaných domech Sovětů (hotely Nacional, Metropol, Loskutnaja a další budovy), ale obytných prostor bylo stále málo.

Kvůli nedostatku míst v hotelích v centru Moskvy byla v roce 1927 vytvořena komise pro stavbu domu Ústřední volební komise a Rady lidových komisařů SSSR, které předsedal premiér Alexej Rykov.

Komise, do níž patřil tajemník Ústřední volební komise Avel Jenukidze, architekt Boris Iofan a hlava OGPU Genrich Jagoda, rozhodla, že byty v domě budou poskytovány členům komunistické strany, Komisi stranické kontroly, národním komisařům a jejich zástupcům. Později do domu začali stěhovat velitele, spisovatele, umělce, Hrdiny Sovětského svazu, starší bolševiky atd.

Dne 24. července roku 1927 bylo rozhodnuto o zahájení výstavby domu pro nadřízené úředníky. Výstavba byla dokončena v roce 1931. Mezi obyvatele domu patřili především představitelé tehdejší sovětské elity: vědci, straníci, hrdinové Občanské války, Hrdinové Socialistické práce a Sovětského svazu, starší bolševici, významní spisovatelé, pracovníci Kominterny, hrdinové ze Španělské války.

Dům na nábřeží byl postaven na základě projektu B. M. Iofana ve stylu pozdního konstruktivismu a to na místě, kde se do té doby nacházely sklady na víno a sůl. To se odrazilo i v architektuře vnitřních dvorů domu. Na stavební práce osobně dohlížel A. I. Rykov. Podle původního projektu měl dům mít narůžovělou barvu se zdobením z růžové mramorové drtě. Zdobení mělo ladit s Kremlem, ale protože hned vedle stála kotelna, ze které se neustále kouřilo, byly venkovní stěny domu z praktických důvodů natřeny na šedo. 11patrový dům s 4 vchody, v nichž se nacházelo 505 bytů, se stal jedním z největších domů v Evropě.

Na každém patře byly dva byty. V bytech byla podlaha z dubových parket a na stropech dekorativní malby. Fresky malovali restaurátoři z Ermitáže, kteří byli pro tuto příležitost speciálně pozváni. Na stropech byly vymalovány krajiny s motivem z různých ročních období, květiny a ovoce. V kuchyni se nacházel otvor ve stěně pro kouřovod a výstup nákladního výtahu, kterým odváželi odpadky. Vrátný ovládal výtah. Nahoru se pasažér vezl za doprovodu, ale dolů museli jít oba pěšky nebo klepat na kovové dveře šachty, aby je uslyšel vrátný a vyjel nahoru.

V domě se nacházela místnost klubu Celoruského ústředního výkonného výboru Rykova (Dnešní Divadlo Estrády), kino pro 1500 lidí, tělocvična, obchodní dům, prádelna, ambulance, spořitelna, pošta, mateřská škola a jesle, které se nacházeli na střeše domu. V jídelně obyvatelé domu zdarma (na kupon) dostávali hotové obědy a obědové balíčky, takže si nemuseli sami vařit. Právě proto byly ve všech bytech původně navrženy malé kuchyně. Ve vnitřních dvorech domu byly trávníky a na nich fontány. Nábytek v domech byl sektorový: židle, stoly, kredence a další věci měly štítky s inventárními čísly. Nájemníci při nastěhování podepisovali přejímací protokol, který zahrnoval vše – včetně pantů a dubového poklopu WC. Teplou vodu dodávali z teplárny.

Za stavbu odpovídal G. G. Jagoda. Vchod domu s číslem 11 byl nebytový, nebyly tam ani byty ani výtahy. Předpokládá se, že odtud buďto odposlouchávali byty nájemníků z jiných vchodů, anebo že za stěnami skrývaly tajné místnosti. Kromě tohoto vchodu, byly v domě tajné byty čekistů, které se nacházely v přízemí. Čekisté pracovali v domě jako správci, domovníci, obsluha výtahů a ve svých bytech se scházeli se svými informátory nebo schovávali tajné nájemníky, například agenta sovětské rozvědky v Jižní Africe Dietera Gerdhardta. Takoví „domovníci“ měli klíče od každého bytu a zapisovali každý pohyb obyvatel domu. Po 23 hodině večerní vás do domu nepustili.

V přízemí a v prvním patře se nacházely komunální byty, ve kterých bydlel obsluhující personál (jen metařů zde bydlelo 20).

V době Velkého teroru ve 2. polovině 30. let 20. století byli mnozí obyvatelé domu i s rodinami podrobeni represím.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Dům je prohlášen za historickou památku a je chráněn státem. V domě se nachází obytné prostory, Divadlo Estrády, kino Udarnik (název kina je odvozen od odznaku úderníka komunistické práce: pokud se podíváte shora, tvar doopravdy připomíná tento odznak), jeden ze supermarketů sítě Sedmý kontinent, Dům ruského tisku a řada dalších komerčních organizací.

Pro návštěvníky je otevřeno regionální muzeum, které bylo otevřeno v roce 1988 z iniciativy T. A. Ter-Egiazarjan, jež v Domě na nábřeží žila od roku 1931. Muzeum bylo nejprve veřejné a v roce 1998 dostalo status státní instituce. První ředitelkou muzea byla Tamara Andrejevna. Díky jejímu zájmu a energii se expozice neustále rozšiřovala. Snažila se navodit atmosféru 30. let pomocí dochovaného nábytku. Tamara Andrejevna iniciovala montáž pamětních desek známých nájemců ve vchodech, kde bydleli.

1996 – 1998 byly zhotoveny pamětní desky B. A. Alexandrovovi, B. M. Iofanovi, N. P Kataninovi, R. A. Miklevičovi, J. V. Trifonovovi a dalším. Do dnešního dne řídí muzeum vdova po Juriji Trifonovovi Olga Romanovna Trifonovová (Mironiščenko). Na fasádě budovy je namontováno 25 pamětních desek na památku nájemníků (a dalších šest se nachází ve vchodech).

V roce 2001 byla na střechu budovy nainstalována reklamní konstrukce s logem společnosti Mercedes-Benz. 2. listopadu 2011 byla konstrukce, která se stala jednou z dominant historického centra Moskvy, demontována. Vážila 6,5 tuny a měla průměr 8 metrů.

Dům na nábřeží v literatuře[editovat | editovat zdroj]

  • Název Dům na nábřeží se začal používat poté, co byla v roce 1976 publikována stejnojmenná povídka Jurije V. Trifonovova, kde je tato budova hlavním místem děje.
  • Dům je zmíněn v knize Deník Lva Fedotova a povídky o něm, kterou napsal M. Koršunov.
  • V tetralogii Andreje Valentinova Oko síly se v domě se nachází „archa“ nebo „kapsa“ – portál do jiné dimenze.
  • V románu Andreje Terechova Kamenný most v domě bydlela rodina diplomata Umanského. Hlavním dějem románu je vyšetřování smrti jeho dcery.
  • V románu Bojadžieva Mila Návrat Mistra a Markétky se polovina děje odehrává v Domě na nábřeží.

Slavní nájemníci Domu na nábřeží[editovat | editovat zdroj]

Pamětní desky na stěnách domu[editovat | editovat zdroj]

Současní nájemníci[editovat | editovat zdroj]

Televizní film[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 vznikl cyklus 27 půlhodinových pořadů, které byly věnovány Domu na nábřeží. Autorem nápadu a producentem je Nikolaj Bilyk, scenáristé Olga Rezničenko a Oleg Vakulovski, režisérka Lidija Strelnikova.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Дом на набережной na ruské Wikipedii.