Přeskočit na obsah

Chvostan bělonosý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxChvostan bělonosý
alternativní popis obrázku chybí
Chvostan bělonosý
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Nadřádplacentálové (Placentalia)
Řádprimáti (Primates)
PodřádHaplorhini
InfrařádSimiiformes
Odděleníploskonosí (Platyrrhini)
Čeleďchvostanovití (Pitheciidae)
Podčeleďchvostani (Pitheciinae)
Rodchvostan (Chiropotes)
Binomické jméno
Chiropotes albinasus
(I. Geoffroy & Deville, 1848)
Rozšíření chvostana bělonosého (hnědě)
Rozšíření chvostana bělonosého (hnědě)
Rozšíření chvostana bělonosého (hnědě)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chvostan bělonosý (Chiropotes albinasus) je druh primáta z čeledi chvostanovití (Pitheciidae) a rodu chvostan (Chiropotes). Roku 1848 jej popsali Isidore Geoffroy Saint-Hilaire a Émile Deville.[2] Vyskytuje se pouze v Brazílii a Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status zranitelný.

Chvostan bělonosý je zvířetem neotropické oblasti.[3] Vyskytuje se v Brazílii mezi řekami Xingu a Madeira, směrem na jih se vyskytuje až k řece Guaporé ve státě Rondônia.[4] K životu dává přednost hustým tropickým deštným lesům, obyčejně ho lze nalézt v těch nezaplavovaných, ale dovede se přizpůsobit i lesům zaplaveným, někdy i oblastem mezi lesem a stepí. Žije i ve fragmentovaných lesních areálech.[5]

Samci chvostanů bělonosých měří bez ocasu okolo 42,7 cm, samice jsou menší a měří 41,8 cm; u tohoto druhu je vyvinut pohlavní dimorfismus. Ocas měří asi 30 až 50,7 cm, na konci je tupý. U mladých jedinců má možnost úchopu, dospělci tuto funkci ztrácejí.[4] Pomáhá také udržovat rovnováhu. Hmotnost opice se odhaduje na 2 až 3 kg.[3] Srst je po celém těle včetně ocasu černá, nos je navzdory názvu červený. Podobně jako ostatní chvostané patřící do rodu Chiropotes má i tento druh vousy, u samců je výrazná také hustá srst na hlavě.[4]

Hlava chvostana bělonosého

O chování chvostana bělonosého je známo pouze málo informací, protože žije spíše skrytě.[4] Je to stromový druh, jenž si nárokuje území o rozloze až 1 000 ha, což je jedno z největších mezi novosvětskými opicemi.[6] Tvoří skupiny složené z 18 až 30 jedinců, jež denně kočují za potravou, což jim dle studie mezi lety 2004 až 2006 zabere 36,3 % času, přičemž opice odpočívají 27,5 % času. Společenské aktivity jim zaberou 8,8 % času.[6] Komunikace v rámci tlupy je zprostředkována pomocí švihání ocasu, vztyčování husté srsti na hlavě či pištivých zvuků.[3] Hledání potravy zabere chvostanům 23,8 % aktivity, žerou rychle. Jedná se o všežravce, který se živí převážně rostlinnou potravou, živočišná potrava tvoří menší část. Podle studie z let 2004–2006 byla jako nejčastější zdroj potravy nezralá semena, jež tvořila 48,2 % potravy, následována dužinou ovoce (39,2 %) a zralými semeny (6 %),[6] z další rostlinné potravy žerou chvostani například stromovou kůru.[4] Rozkousat tvrdé potraviny jim umožňují specializované zuby zasazené v hlubokých čelistech.[4]

V době rozmnožování, která nastává jednou ročně, samicím zčervenají genitálie a na estrální cyklus samce upozorňují rovněž zvednutým ocasem. Po zhruba 5 měsících březosti mezi únorem až březnem, či srpnem až zářím, se samici narodí jedno mládě závislé na ní asi 3 měsíce. Pohlavní dospělosti je u samců i samic dosaženo ve čtyřech letech. Chvostan se ve volné přírodě dožívá věku okolo 11,7 let. V zajetí je věk dožití vyšší a může se vyšplhat až k 17 letům.[3]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Největší nebezpečí pro chvostana bělonosého představuje ztráta přirozeného prostředí. Areál výskytu protíná transamazonská dálnice, místní lesy jsou náchylné k likvidaci pro pěstování sóji a rozvoj infrastruktury. K dalším nebezpečím pro chvostany bělonosé patří také pastevectví a lov chvostanů jak pro maso, tak pro husté ocasy, které jsou využívány jako prachovky.[4]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh od roku 2020 jako zranitelný s klesající populací. Je zapsán na přílohu I Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a obývá množství chráněných území včetně některých národních parků. IUCN upozorňuje, že pokud bude úbytek lesů pokračovat stejným tempem, jako v mezidobí mezi lety 2009–2018, do roku 2048 bude pravděpodobně ztraceno nejméně 15 % vhodných lesních stanovišť, která tento druh obývá.[5]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. Chiropotes albinasus [online]. Biolib.cz [cit. 2016-10-21]. Dostupné online. 
  3. a b c d Chiropotes albinasus (white-nosed bearded saki). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2016-10-21]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g White-nosed saki videos, photos and facts - Chiropotes albinasus. ARKive [online]. [cit. 2016-10-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-19. (anglicky) 
  5. a b Chiropotes albinasus (Red-nosed Bearded Saki, Red-nosed Saki, White-nosed Bearded Saki, White-nosed Saki). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. 
  6. a b c PINTO, L. P. Ecologia alimentar do cuxiu-de-nariz-vermelho Chiropotes albinasus (Primates : Pitheciidae) na Floresta Nacional do Tapajos, Para. IUCN Red List of Threatened Species. 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-24.  Archivováno 24. 10. 2016 na Wayback Machine.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]