Bukač velký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBukač velký
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád veslonozí (Pelecaniformes)
Čeleď volavkovití (Ardeidae)
Rod bukač (Botaurus)
Binomické jméno
Botaurus stellaris
(Linnaeus, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bukač velký (Botaurus stellaris) je středně velkým druhem brodivého ptáka z čeledi volavkovitých (Ardeidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velikosti bažanta; dorůstá délky 69–81 cm a v rozpětí křídel měří 100–130 cm. Hmotnost u samic se pohybuje mezi 817-1150 g, u samců mezi 966-1940 g.[2] Oproti volavkám má zavalitější tělo, krátký krk a nenápadné hnědé zbarvení s tmavším skvrněním a vlnkováním. Zobák a končetiny má zelenožluté. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Žije velmi skrytě, při ohrožení zaujímá charakteristický vzpřímený postoj, při kterém natáhne krk se zobákem vzhůru a díky svému maskovacímu zbarvení tak dokonale splyne s okolním rákosím. Toto chování lze pozorovat již u mláďat starších 8 dnů.[3] Jeho přítomnost tak většinou nejlépe prozradí hluboké, daleko slyšitelné a několikrát opakované „vhumb“, kterým se ozývají samci během toku.[4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se ve dvou poddruzích; B. s. stellaris hnízdí na rozsáhlém území Eurasie od Španělska východně až po Japonsko a dále také v severní Africe, B. s. capensis pak v jižní Africe. Částečně tažný druh, evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě a tropické Africe.[5]

K razantnímu poklesu početnosti bukače velkého začalo na celoevropské úrovni docházet na začátku 20. století a pokračoval až do let 1970-90, kdy byl v mnohých oblastech rozšíření ještě razantnějším a zasáhl i řadu silných východoevropských populací. Hlavním důvodem tak výrazného úbytku je likvidace a vysoušení rákosin a eutrofizace vod.[3]

V České republice hnízdí odhadem 30-40 párů, a to v údolních nivách Labe, Ohře, Dyje a Moravy, rybničních pánvích v jižních Čechách a na rybnících na Českomoravské vrchovině[6] do 500 m n. m.; tažný, častěji však na našem území i pravidelně jednotlivě zimuje.[4] Zvláště chráněný jako kriticky ohrožený druh.[7]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí jen ve větších porostech rákosu s volnou vodou.[4][8]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Požírá především ryby a obojživelníky, dále také různé bezobratlé (hlavně hmyz) a malé savce; občas i plení hnízda jiných druhů ptáků. Po potravě pátrá hlavně za svítání a soumraku v mělké vodě na okraji rákosin.[9]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí 1x ročně od dubna do června. Samci mohou být monogamní i polygamní - ve vhodných podmínkách mohou hnízdit až s 5 samicemi.[9] Hnízdo je plošina ze starých rákosových stébel a vodních rostlin o průměru zhruba 30 cm,[9] dobře skrytá v hustých rákosinách nízko nad mělčinou. V jedné snůšce je 4–6 olivově hnědých vajec o velikosti 52,8 x 38,5 mm.[4] Inkubační doba trvá 25–26 dnů, na vejcích sedí samotná samice. Mláďata jsou porostlá rudohnědým peřím a krmená pouze samicí, která jim vyvrhuje potravu do hnízda. Při přímém ohrožení mohou hnízdo opustit již po 2-3 týdnech, obvykle tak však činí až ve věku 4-5 týdnů. Po opuštění hnízda se až do vzletnosti, které dosahují ve věku 8 týdnů, skrývají v okolní vegetaci.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. KUSHLAN, James; HANCOCK, James. Herons. [s.l.] : Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-854981-4.  
  3. a b Bittern [online]. RSPB, [cit. 2011-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2.  
  5. BAUER, Hans-Günther; BEZZEL, Einhard; FIEDLER, Wolfgang. Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 1: Nonpasseriformes – Nichtsperlingsvögel. Wiesbaden : Aula-Verlag Wiebelsheim, 2005. ISBN 3-89104-647-2.  
  6. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha : Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.  
  7. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-08-27]. Dostupné online.  
  8. SVENSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha : Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6.  
  9. a b c Bittern (Botaurus stellaris) [online]. ARKive, [cit. 2011-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]