Bekasina otavní
 Bekasina otavní | |
|---|---|
 Bekasina otavní | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | dlouhokřídlí (Charadriiformes) |
| Podřád | bahňáci (Charadrii) |
| Čeleď | slukovití (Scolopacidae) |
| Rod | bekasina (Gallinago) |
| Binomické jméno | |
| Gallinago gallinago (Linné, 1758) | |
 Rozšíření bekasiny otavní
hnízdiště
celoroční výskyt
zimoviště
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je středně velkým druhem bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae).
Popis[editovat | editovat zdroj]
Velikosti kosa, podsaditá, s nápadně dlouhým rovným zobákem a krátkýma nohama. Dorůstá délky 25–28 cm, v rozpětí křídel měří 44–47 cm a váží 80–140 g. Svrchu je hnědá, tmavě skvrnitá, se světlými podélnými pruhy na hlavě a hřbetě a kaštanově hnědým, černě pruhovaným ocasem s bílým okrajem. Břicho a zadní okraj křídla má bílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Je velice podobná bekasině větší (G. media), která se liší o málo větší velikostí, tmavě pruhovaným břichem a více bíle pruhovanými křídly, avšak bez bílého zadního okraje.[2][3]
Žije skrytě, při vyplašení vyletuje nízkým klikatým letem a často se opakovaně ozývá nosovým „keč“. Typickým zvukovým projevem jsou mekavé zvuky vydávané samci chvěním ocasních per zejména v ranních a podvečerních hodinách při střemhlavém letu, který předvádí během obletování teritoria. Na zemi se ozývá také rytmickým, často dlouze opakovaným „tik ke tik ke“.[3][4]
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí na rozsáhlém území Eurasie a v závislosti na počtu uznávaných poddruhů i v Severní Americe. Převážně tažný druh, evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě, Africe (jižně po rovník) a na Britských ostrovech (viz kapitolu Systematika).[5] Podzimní tah vrcholí v srpnu a září, zpět na hnízdiště přilétá hlavně v březnu až dubnu.
Evropská populace je odhadována na 930 tisíc až 1,9 milionu hnízdících párů, z nichž ve střední Evropě hnízdí asi 24–25 tisíc. Nejvyšších populačních hustot přitom dosahuje v Rusku, Skandinávii a na východě střední Evropy.[6] Její stavy v mnohých oblastech výrazně klesají; hlavním důvodem je ztráta přirozeného biotopu spojená zejména s odvodňováním mokřadů a intenzifikací zemědělství.[7]
Na území ČR je pravidelně, avšak řídce hnízdícím druhem; celková populace je zde odhadována na 500–1000 hnízdících párů a silně klesá.[3][8] Přes naše území také početně protahuje a nepravidelně v počtu 30-70 jedinců i zimuje.[3] Zvláště chráněná jako silně ohrožený druh.[9]
Stanoviště[editovat | editovat zdroj]
Žije na rašeliništích, slatiništích, vlhkých a podmáčených loukách a okrajích rybníků.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Živí se hlavně červy a hmyzem, dále měkkýši, korýši, pavouky a občas i semeny. Po potravě pátrá na bahnech a v mělké vodě, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem. Je jím přitom schopna malou kořist chytit a polknout, aniž by ji musela vytáhnout ze země. Při hledání potravy je ve vodě často ponořená až po břicho, do měkké půdy pak zobák mnohdy zapichuje až po kořen.
Hnízdění[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí jednou ročně v dubnu až červenci. Hnízdiště vybírá samec, místo k zahnízdění samice. Hnízdo je na zemi v travinách, vystlané suchým rostlinným materiálem. Samice snáší většinou 4 (3–5)[3] hruškovitá, olivově zelená, tmavě skvrnitá, 39,2 × 28,3 mm velká[3] vejce, na kterých sedí sama po dobu 19–21 dnů, zatímco samec střeží teritorium. Mláďata hnízdo opouští krátce po vylíhnutí a rodiči jsou doprovázená dalších 19–20 dnů, kdy začínají létat. Plné vzletnosti pak dosahují ve věku 4–5 týdnů.[6]
Zajímavost[editovat | editovat zdroj]
Pro Balty, zejména Litevce, byla v pohanském období bekasina posvátným ptákem, spojeným s kultem boha Perkunase (obdoba slovanského Peruna) a nazývali ji Perkūno oželis „Perkunova kozička“.
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Polytypický druh s 2-3 poddruhy:
- G. g. gallinago: většina eurasijského areálu, od Britských ostrovů východně až po Kamčatku a západní část Aleutských ostrovů. Tvoří 2 populace. První hnízdí západně od Uralu a zimuje hlavně v jižní a západní Evropě a severní a západní Africe. Druhá populace hnízdí východně od Uralu a na západní Sibiři a zimuje především v jihozápadní Asii a Africe jižně od Sahary.[5][10]
- G. g. faeroensis: hnízdí na Islandu, Faerských ostrovech, Orkenejích a Shetlandách; zimuje na Britských ostrovech.[5]
- Jako další z poddruhů byla v minulosti popsána i bekasina otavní americká (G. g. delicata), lišící se hlavně větším počtem ocasních per. Po zpochybnění této klasifikace Banksem et. al. jej American Ornithologists' Union (2002) a South American Classification Committee (2005) uznali za samostatný druh – bekasinu americkou (G. delicata). BirdLife Taxonomic Working Group však tento krok odmítla učinit s tím, že morfologické rozdíly mezi oběma taxony spočívají pouze na šířce a počtu ocasních per a mnohdy se i překrývají. Klasifikace tohoto taxonu je proto zatím nejistá.[7]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ DIERSCHKE, Volker. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 183.
- ↑ a b c d e f DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2. S. 108.
- ↑ BÁRTOVÁ, Eva. www.ptacisvet.cz [online]. [cit. 2008-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-08.
- ↑ a b c HOYO, J. del, et al., eds. Handbook of the Birds of the World, vol. 3. Barcelona: Lynx Edicions, 1996. Dostupné online. ISBN 84-87334-20-2. S. 496.
- ↑ a b BAUER, Hans-Günther; BEZZEL, Einhard; FIEDLER, Wolfgang. Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 1: Nonpasseriformes – Nichtsperlingsvögel. Wiesbaden: Aula-Verlag Wiebelsheim, 2005. ISBN 3-89104-647-2. S. 485-487.
- ↑ a b Common Snipe Gallinago gallinago [online]. BirdLife International [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.
- ↑ Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.
- ↑ Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.
- ↑ DELANY, Simon; SCOTT, Derek; DODMAN, Tim. An Atlas of Wader Populations in Afrika and Western Eurasia. Příprava vydání David Stroud. Wageningen: Wetlands International, 2009. ISBN 978-90-5882-047-1. S. 275.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bekasina otavní na Wikimedia Commons - Galerie bekasina otavní na Wikimedia Commons
Taxon Gallinago gallinago ve Wikidruzích- Hlasová ukázka z projektu Českého rozhlasu Hlas pro tento den
