Arnold Gehlen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arnold Gehlen
Gehlenfoto3.png
Narození 29. ledna 1904
Lipsko
Úmrtí 30. ledna 1976 (ve věku 72 let)
Hamburk
Zaměstnavatelé Vídeňská univerzita
Lipská univerzita
RWTH Aachen
Politická strana Národně socialistická německá dělnická strana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnold Gehlen (29. ledna 1904 Lipsko30. ledna 1976 Hamburg) byl německý sociolog a filosof, jeden z klasiků filosofické antropologie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě studoval jazyky a psychologii v Lipsku a v Kolíně nad Rýnem, kde roku 1927 promoval u vitalistického biologa Hanse Driesche. Roku 1930 se habilitoval prací o „absolutní fenomenologii“ a roku 1933 vstoupil do NSDAP. Od roku 1934 byl asistentem kulturních dějin a sociologie v Lipsku, od roku 1938 byl profesorem v Královci (Königsberg, Kaliningrad) a od roku 1940 ve Vídni. Roku 1941 byl povolán do armády a sloužil jako úředník v Praze, ke konci války musel jako důstojník na frontu a byl těžce zraněn. V letech 1947-1961 byl profesorem na vysoké škole ve Speyeru a v letech 1962-1969 na Technické vysoké škole v Cáchách (TH Aachen).

Ve 30. letech se Gehlen zapletl s nacismem. Byl aktivním členem sdružení nacistických docentů a zastával místa po pronásledovaných profesorech. Nikdy však nebyl antisemita a ve vyšších nacistických kruzích si důvěru nezískal. Po krátké přestávce se roku 1947 mohl vrátit na vysokou školu.

Myšlení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Gehlenovo myšlení bylo ovlivněno H. Drieschem, Nicolai Hartmannem a zejména Maxem Schelerem. Ve svém nejznámějším díle „Člověk“ (Der Mensch, poprvé vyšlo 1940, mezitím v mnoha vydáních a překladech) podává široce založenou syntézu biologických, etologických a antropologických poznatků s fenomenologickým výkladem.

Člověk je podle Gehlena především „jednající bytost“, která pracuje a přetváří své prostředí. Zároveň je ale anatomicky v nevýhodě tím, že není specializován pro žádný určitý způsob života a obživy a navíc oproti svým nejbližším příbuzným primátům ztratil v průběhu evoluce (ve fylogenezi) velkou část instinktů. Jeví se tedy jako „nedostatečná bytost“ (Mängelwesen), což musí nahrazovat jednak mimořádnou schopností přijímat podněty ze svého okolí a učit se (Weltoffenheit), jednak kulturou, technikou, tradicí a zejména vytvářením institucí, které ho chrání před přílišným a nebezpečným experimentováním.

Individuální lidský vývoj (ontogeneze) je už od narození charakterizován sbíráním zkušeností, které je člověk schopen zpracovávat abstrakcemi, takže si brzy získá jistý odstup a nadhled. Věci, které už prozkoumal a zvládl, může pokládat za známé a nemusí jim věnovat velkou pozornost. Naopak pohyby a jednání, které se dobře naučil, dokáže automatizovat, čímž dosahuje značného „odlehčení“ (Entlastung) z nesmírného tlaku všemožných vjemů, jež na něj stále útočí.

Schopnost odstupu, zobecnění a abstrakce se ještě stupňuje řečí, která vstupuje jako prostředník mezi člověka a přímou zkušenost, zároveň člověka mimořádně silně socializuje a umožňuje přesné a účinné předávání zkušeností a znalostí, včetně osvědčených způsobů jednání. Pouze člověk je díky řeči schopen kumulovat, uchovávat a účinně předávat bohatství zkušenosti, kterou sám neudělal. To je základ lidské kultury, která se předává tradicí a upevňuje v institucích. Bez nich by člověk nemohl přežít.

Zejména v pozdějších letech se Gehlen zabýval dějinami lidské kultury a jejím ohrožením technikou v současné době. Patřil tak k výrazným postavám „kulturní kritiky“ modernity. Ostře kritizoval hnutí roku 1968 a vedl četné polemiky, včetně veřejné debaty s Adornem, s nímž se ale ve svém kulturním pesimismu shodl.

Význam a vliv[editovat | editovat zdroj]

Sedmdesát let po svém prvním vydání zůstává Gehlenův „Člověk“ velmi užitečnou syntézou našich vědomostí o člověku. Pojem „zahlcení podněty“ (Reizüberflutung) přešel do obecného jazyka, pojem „nedostatečné bytosti“ převzali američtí sociologové Peter Berger a Thomas Luckmann, s jistou kritikou filosof Hans Blumenberg a mnoho dalších. O významu kultury a institucí podobně soudil i filosof Jürgen Habermas, sociolog Niklas Luhmann a jeho škola, stejně jako současní badatelé v oblasti kulturní evoluce. Kritikové Gehlenovi vytýkají, že jeho pojetí příliš zdůrazňuje nedostačivost člověka a na druhé straně přeceňuje význam institucí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arnold Gehlen na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A. Gehlen, Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]