Annemarie Schwarzenbach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Annemarie Schwarzenbach
AnnemarieSchwarzenbach.jpg
Narození23. května 1908
Curych
Úmrtí15. listopadu 1942 (ve věku 34 let)
Sils im Engadin/Segl
Příčina úmrtínehoda na kole
Alma materUniverzita v Curychu
Povoláníspisovatelka, fotografka, novinářka, filozofka, básnířka a objevitelka
RodičeAlfred Schwarzenbach a Renée Schwarzenbach-Wille
PříbuzníHans Schwarzenbach a Alfred Schwarzenbach (sourozenci)
James Schwarzenbach (bratranec)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Annemarie Minna Renée Schwarzenbach (23. května 1908 Curych15. listopadu 1942 Sils im Engadin/Segl) byla švýcarská spisovatelka, novinářka, fotografka a cestovatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Annemarie Schwarzenbach se narodila ve švýcarském Curychu. Když jí byly čtyři roky, rodina se přestěhovala do Bocken Estate v Horgenu poblíž Curyšského jezera, kde vyrostla. Její otec, Alfred, byl bohatý podnikatel v hedvábném průmyslu. Její matka, Renée Schwarzenbach-Wille, dcera švýcarského generála Ulricha Willeho, pocházejícího z německých aristokratických kruhů, byla prominentní hostitelka, jezdkyně a amatérská fotografka. Její otec toleroval bisexualitu své manželky.[2]

Od raného věku se Annemarie začala oblékat a chovat jako chlapec. Její rodiče to tolerovali a ona se toho pak držela po celý život. Důsledkem bylo, ze si ji později lidé často pletli s mladým mužem.

Na soukromé škole v Curychu studovala hlavně němčinu, historii a hudbu, a zanedbávala ostatní předměty. Měla ráda tanec a byla nadšenou klavíristkou. Její hlavní touhou ale bylo stát se spisovatelkou. Studovala v Curychu a Paříži a ve věku 23 let získala doktorát z historie na univerzitě v Curychu. Začala psát, když byla ještě studentkou. Krátce po ukončení studia vydala svou první novelu Freunde um Bernhard (Bernhard's Circle), která byla dobře přijata.[2]

V roce 1930 se setkala s ErikouKlausem Mannovými (dcera a syn Thomase Manna). Fascinovalo ji Eričino osobní kouzlo a sebevědomí. Mezi oběma ženami se rozvinul vztah, který k Annemariině zklamání netrval dlouho. Erika se zamilovala do herečky Therese Giehse. Přesto zůstaly přítelkyněmi. Annemarie po bolestném rozchodu strávila následující roky v Berlíně, kde našla spřízněnou duši v Klausi Mannovi a stala se častou návštěvnicí jeho rodinného domu. S Klausem začala užívat drogy. Vedla intenzivní život v rušném, dekadentním, uměleckém městě, jakým byl Berlín na konci Výmarské republiky. Žila ve Westendu, řídila rychlá auta a vrhla se do berlínského nočního života. „Žila nebezpečně. Pila příliš mnoho. Nikdy nešla spát před úsvitem,“ vzpomínala na svou přítelkyni Ruth Landshoff. Její androgynní krása fascinovala a přitahovala muže i ženy.[3]

V roce 1932 Annemarie naplánovala cestu automobilem do Persie s Klausem a Erikou Mannovými a jejich přítelem z dětství, malířem Ricki (Richardem) Hallgartenem. Večer před plánovaným odjezdem, 5. května 1932, se Ricki, trpící depresí, zastřelil ve svém domě v Uttingu na Ammersee. Pro Annemarie to bylo poprvé, kdy se přímo setkala se smrtí.

Její životní styl ukončilo nacistické převzetí moci v roce 1933, kdy byl bohémský Berlín zničen. Napětí mezi Annemarií a její rodinou vzrostlo, protože někteří její členové sympatizovali s krajně pravicovými švýcarskými stranami, které usilovaly o užší vztahy s nacistickým Německem. Rodiče na Annemarii naléhali, aby se vzdala přátelství s rodinou Mannových a angažovala se při rekonstrukci Německa pod vedením Adolfa Hitlera. To ale nemohla udělat, protože byla přesvědčenou antifašistkou a okruh jejích přátel zahrnoval Židy a politické uprchlíky z Německa. Místo toho později pomohla Klausi Mannovi financovat protifašistický literární měsíčník Die Sammlung, který vycházel v Amsterdamu a pomáhal spisovatelům, kteří uprchli z Německa tím, že publikoval jejich články a povídky.[4] Tlak, který cítila, ji vedl k pokusu o sebevraždu, což způsobilo skandál v její rodině a okruhu konzervativních rodinných přátel ve Švýcarsku.

V letech 1932 a 1933 podnikla několik cest do zahraničí s Klausem Mannem a to do Itálie, Francie a Skandinávie. V roce 1933 cestovala s fotografkou Mariannou Breslauer do Španělska, aby zpracovaly reportáž o Pyrenejích. Marianne byla osobností Annemarie fascinována: „Nebyla to ani muž, ani žena,“ napsala, „ale anděl, archanděl.“ a vytvořila řadu jejích ikonických portrétních fotografií. Později toho roku odcestovala Annemarie do Persie. Po návratu do Švýcarska doprovázela Klause Manna do Moskvy na Kongres sovětských spisovatelů. Toto bylo Klausovo nejplodnější a nejúspěšnější spisovatelské období. Na své další cestě do zahraničí mu napsala, že s ním chce – přes svou homosexuální a bisexuální orientaci – uzavřít sňatek. Z tohoto záměru ale sešlo.

V roce 1935 se vrátila do Persie, kde se provdala za francouzského diplomata Achille-Claude Claraca, který byl rovněž homosexuálem. Znali se jen několik týdnů a pro obě strany to bylo manželství, které jim usnadnilo život. Annemarie tím získala francouzský diplomatický pas, který jí umožňoval cestovat bez omezení. Nějakou dobu spolu žili v Teheránu, ale když odešli do izolované oblasti na venkově, aby unikli letnímu vedru, jejich osamělá existence měla na Annemarie nepříznivý vliv. Vrátila se k užívání morfinu, který už léta používala na různé nemoci, ale nyní se na něm stala závislou.[2]

Vrátila se do Švýcarska na dovolenou, přičemž cestovala autem přes Rusko a Balkán. Zajímala se o kariéru Lorenza Saladina, švýcarského horolezce a fotografa. Ten právě přišel 17. září 1936 o život na rusko-čínské hranici. Z jeho příspěvků do časopisů poznala kvalitu jeho fotografií. Byla také fascinována jeho neohroženým přístupem k životu a jeho důvěrou tváří v tvář potížím, které kontrastovaly s jejími vlastními problémy a depresemi. Když byla v Moskvě, získala Saladinovy filmy a deník a vzala je do Švýcarska s úmyslem o něm napsat knihu. Jakmile však byla doma, nemohla čelit návratu k osamocení, jaké zažila v Persii. Pronajala si dům v Sils v Oberengadin, který se stal útočištěm pro ni a pro její přátele. Zde napsala knihu, která se stala jejím nejúspěšnějším dílem: Lorenz Saladin: Ein Leben für die Berge (Lorenz Saladin: Život pro hory), s předmluvou Svena Hedina. Napsala také román Tod in Persien (Smrt v Persii), který byl ale vydán až v roce 1998, jeho přepracovaná verze se objevila jako Das Glückliche Tal (Šťastné údolí) již v roce 1940.

Barbara Wright: Přívoz v Tennessee. Stojící žena je Annemarie Schwarzenbach.

V letech 1937 a 1938 její fotografie dokumentovaly vzestup fašismu v Evropě. Navštívila Rakousko a Československo. Podnikla svou první cestu do USA, kde doprovázela americkou přítelkyni, fotografku Barbaru Hamilton-Wright, na cestě autem podél východního pobřeží. Cestovaly z Maine až do tradičních jižních států (Deep South) a odtud do uhelných pánví a průmyslových oblastí kolem Pittsburghu. Její fotografie dokumentovaly životy chudých a utlačovaných v těchto regionech.

Řidičský průkaz Annemarie Schwarzenbach pro Persii a Kongo

V červnu 1939 ve snaze bojovat s drogovou závislostí a uprchnout z prostoru násilí v Evropě se vydala na etnografickou cestu do Afghánistánu s cestovatelkou Ellou Maillart. Ta cestovala před dvěma lety z Istanbulu do Indie autostopem a měla příjemné vzpomínky na místa, která během této cesty navštívila. Vyrazily z Ženevy v malém autě Ford a cestovaly přes Istanbul, TrabzonTeherán a v Afghánistánu se vydaly na severní cestu přes Herát do Kábulu.

V Kábulu je zastihlo vypuknutí druhé světové války. V Afghánistánu onemocněla Annemarie bronchitidou a projevily se u ní další zdravotní problémy. Stále ale trvala na cestě do Turkmenistánu. V Kábulu se společnice rozešly, Ella Maillart si nedokázala poradit s drogově závislou přítelkyní. V roce 1940 se znovu setkaly, když Annemarie nastupovala na loď, aby se vrátila do Evropy. Cestu popisuje Ella Maillart ve své knize The Cruel Way (1947), která byla věnována „Christině“ (tak spisovatelka ve své knize pojmenovala Annemarie, možná na žádost její matky Renée).[5] V roce 2001 byla kniha zfilmována pod názvem Cesta do Kafiristánu (The Journey to Kafiristan).[6] Uvádí se, že Annemarie měla vztah s dcerou tureckého velvyslance v Teheránu, která trpěla tuberkulózou, a s archeoložkou v Turkmenistánu.[7] Jednalo se o některé z mnoha vztahů, které měla během těchto let.

Po cestě do Afghánistánu odcestovala do USA, kde se znovu setkala se svými přáteli, sourozenci Mannovými. S nimi spolupracovala při práci výboru pro pomoc uprchlíkům z Evropy. Erika se však brzy rozhodla odcestovat do Londýna, což Annemarie zklamalo a brzy se cítila rozčarovaná svým životem v USA. Mezitím nastala další komplikace: v hotelu se setkala se začínající 23letou spisovatelkou Carson McCullers, která se do Annemarie šíleně zamilovala („Měla tvář, o které jsem věděla, že mě bude pronásledovat po zbytek mého života,“ napsala Carson). Její vášeň ale nebyla opětována. Annemarie o ni nejevila zájem, protože měla spoustu vlastních problémů, a věděla, že v jednostranném vztahu není žádná budoucnost. Proto se vyhýbala setkání s Carson, zůstaly ale přítelkyněmi.

Později vedly dlouhou a relativně něžnou korespondenci, hlavně na téma psané literatury.[8] Carson jí věnoval svůj román Úvahy ve zlatém oku (Reflections in a Golden Eye), který byl ve skutečnosti napsán dříve, než se obě ženy setkaly. Annemarie byla také v této době zapletena do složitého vztahu s manželkou bohatého muže, baronesou Margot von Opel, a současně se stále potýkala se svými city vůči Erice Mannové.[9] To přispělo k dalšímu záchvatu deprese a dalšímu pokusu o sebevraždu, následně byla hospitalizována a propuštěna pouze pod podmínkou, že opustí USA.

V březnu 1941 se Annemarie vrátila zpět do Švýcarska, ale brzy se opět vydala na cesty. Jako akreditovaná novinářka Svobodné Francie cestovala po území belgického Konga, kde strávila nějaký čas, ale bylo jí zde bráněno v její činnosti. V květnu 1942 se v Lisabonu setkala s německou novinářkou Margret Boveri, která byla deportována z USA (její matka Marcella O'Grady byla Američanka). Osobně si byly sympatické, ale Margret se nelíbila Annemariina práce. V červnu 1942 se v Tétouanu znovu setkala se svým manželem Claudem Claracem a poté se vrátila do Švýcarska. Po návratu začala spřádat nové plány. Ucházela se o pozici korespondentky švýcarských novin v Lisabonu.

Srpen strávila ve svém domě v Sils spolu se svou přítelkyní, herečkou Therese Giehse.

Dne 7. září 1942 spadla v Engadinu z jízdního kola a utrpěla vážné zranění hlavy a po chybné diagnóze na klinice, kde byla léčena, zemřela 15. listopadu. Během její hospitalizace Annemariina matka nedovolila, aby ji její manžel Claude Clarac, který spěchal do Sils z Marseille, ani její přátelé, navštívili v nemocnici. Po Annemariině smrti její matka zničila všechny její dopisy a deníky. Annemariina přítelkyně se postarala o to, aby se její spisy a fotografie dostaly do Švýcarského literárního archivu v Bernu.

Po většinu poslední dekády svého života byla závislá na morfinu a občas byla pod dozorem psychiatrické péče. Trpěla depresemi, které pociťovala jako důsledek narušeného vztahu se svou dominantní matkou.[5] „Vychovávala mě jako chlapce a jako zázračné dítě,“ vzpomínala Annemarie později na svou matku. „Záměrně mě nechala na pokoji, aby si mě udržela u sebe […]. Ale nikdy jsem jí nemohla uniknout, jelikož jsem byla vždy slabší než ona, ale protože jsem mohla argumentovat svůj případ, cítila jsem se silnější a měla jsem pravdu. A zatímco ji miluji.“[3] Její rodinné problémy zhoršovali členové rodiny, kteří podporovali nacionalistické socialisty, zatímco Annemarie nacisty nenáviděla.[2] Navzdory svým problémům byla Annemarie mimořádně plodná: kromě knih vydala v letech 1933 až 1942 365 článků a 50 fotografických zpráv pro švýcarské, německé a některé americké noviny a časopisy.

Annemarie je zpodobněna Klausem Mannem ve dvou z jeho románů: jako Johanna v románu Útěk na sever (Die Flucht in den Norden, 1934) a jako Anděl vyvržených v románu Vulkán (Der Vulkan, 1939).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Titulní stránka časopisu německých exilových spisovatelů v Amsterdamu Die Sammlung, září 1933.

Annemarie Schwarzenbach psala německy. Většina jejích děl nebyla přeložena do jiných jazyků:

  • Annemarie Schwarzenbach. Analysen und Erstdrucke. Mit einer Schwarzenbach-Bibliographie. sestavitelé: Walter Fähnders a Sabine Rohlf. Bielefeld: Aisthesis 2005. ISBN 3-89528-452-1
  • Das glückliche Tal (nové vydání Huber Verlag, 2001), ISBN 3-7193-0982-7
  • Lyrische Novelle, 1933 (nové vydání Lenos, 1993, ISBN 3-85787-614-X), původní obálka a ilustrace: Jack von Reppert-Bismarck
  • Bei diesem Regen (nové vydání Lenos, 1989, ISBN 3-85787-182-2
  • Jenseits von New York (nové vydání Lenos, 1992, ISBN 3-85787-216-0
  • Freunde um Bernhard (nové vydání Lenos, 1998, ISBN 3-85787-648-4
  • Tod in Persien (nové vydání Lenos, 2003, ISBN 3-85787-675-1 [anglický překlad: Death in Persia (Seagull Books, 2013, ISBN 978-0-8574-2-089-3)
  • Auf der Schattenseite (nové vydání Lenos, 1995, ISBN 3-85787-241-1
  • Flucht nach oben (nové vydání Lenos, 1999, ISBN 3-85787-280-2
  • Alle Wege sind offen (nové vydání Lenos, 2000, ISBN 3-85787-309-4
  • Winter in Vorderasien (nové vydání Lenos, 2002, ISBN 3-85787-668-9
  • Georg Trakl. Erstdruck und Kommentar, k vydání připravili: Walter Fähnders a Andreas Tobler. In: Mitteilungen aus dem Brenner-Archiv 23/2004, S. 47–81
  • Pariser Novelle [Erstdruck aus dem Nachlaß, k vydání připravil: Walter Fähnders. In: Jahrbuch zur Kultur und Literatur der Weimarer Republik 8. 2003, S. 11–35.
  • Unsterbliches Blau: Reisen nach Afghanistan (spolu s Ellou Maillart a Nicolasem Bouvierem, nové vydání Scheidegger & Spiess, 2003, ISBN 3-85881-148-3
  • Wir werden es schon zuwege bringen, das Leben. (dopisy A. Schwarzenbach adresované Klausi a Erice Mannovým) 1993, Centaurus Verlag : Pfaffenweiler, ISBN 3-89085-681-0
  • Orientreisen. Reportagen aus der Fremde. editor: Walter Fähnders. Berlín: Verlag Edition Ebersbach, 2010. ISBN 978-3-86915-019-2
  • Das Wunder des Baums. román. editoři: Sofie Decock, Walter Fähnders, Uta Schaffers. Curych: Chronos, 2011, ISBN 978-3-0340-1063-4
  • Afrikanische Schriften. Reportagen – Lyrik – Autobiographisches. Editoři: Sofie Decock, Walter Fähnders a Uta Schaffers. Chronos, Curych 2012, ISBN 978-3-0340-1141-9
  • Frühe Texte von Annemarie Schwarzenbach und ein unbekanntes Foto: Gespräch / Das Märchen von der gefangenen Prinzessin / mit dem Knaben Michael./ Erik. In: Gregor Ackermann, Walter Delabar (sestavitelé), Kleiner Mann in Einbahnstrassen. Funde und Auslassungen. Aisthesis, Bielefeld: 2017 (= červen. Magazin für Literatur und Kultur. sešit 53/54), S. 152–182, ISBN 978-3-8498-1225-6.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Annemarie Schwarzenbach na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online. [cit. 2020-09-19]
  2. a b c d LEYBOLD-JOHNSON, Isobel. Swiss writer's life was stranger than fiction [online]. Swiss Broadcasting Corporation SRG SSR, 2008-05-23 [cit. 2020-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b SCHWARZENBACH, Alexis. Dieses bittere Jungsein. Die Zeit. 15. 05. 2008. Dostupné online. (německy) 
  4. NAUMANN, Uwe. Klaus Mann mit Selbstzeugnisssen und Bilddokumenten. 1. vyd. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, 1984. 156 s. Dostupné online. ISBN 3-499-50332-8. S. 64. (německy) 
  5. a b MAILLART, Ella K. The Cruel Way: Switzerland to Afghanistan in a Ford, 1939. 2 Reprint. vyd. Chicago: University of Chicago Press, 2013. 240 s. ISBN 978-0226033044. (anglicky) 
  6. Die Reise nach Kafiristan [online]. IMDb.com [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. LOREY DE LACHARRIÈRE, Barbara. Annemarie Schwarzenbach : A Life [online]. Swiss Institute of Contemporary Art, 2002 [cit. 2020-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. GRIFFIN, Gabriele. Who's Who in Lesbian and Gay Writing. 1. vyd. Londýn: Routledge, 2002. 240 s. Dostupné online. ISBN 978-0415159845. S. 125. (anglicky) 
  9. CARR, Virginia Spencer. The Lonely Hunter: A Biography of Carson McCullers. Athens, Georgia: University of Georgia Press, 2003. 676 s. ISBN 978-0820325224. S. 105. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUGUSTIN, Bettina. Der unbekannte Zwilling. Annemarie Schwarzenbach im Spiegel der Fotografie. Berlín: Brinkmann und Bose, 2008. ISBN 978-3-940048-03-5. (německy) 
  • CARR, Virginia Spencer. The Lonely Hunter: A Biography of Carson McCullers. Athens, Georgia: University of Georgia Press, 2003. 676 s. ISBN 978-0820325224. S. 105. (anglicky) 
  • FÄHNDERS, Walter; ROHLF, Fähnders. Annemarie Schwarzenbach : Analysen und Erstdrucke. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2005. ISBN 978-3895284526. (německy) 
  • FÄHNDERS, Walter. In Venedig und anderswo. Annemarie Schwarzenbach und Ruth Landshoff-Yorck. In: JOSTING, Petra; FÄHNDERS, Walter. Laboratorium Vielseitigkeit : Zur Literatur der Weimarer Republik. Bielefeld: Aisthesis Verlag ISBN 3-89528-546-3. S. 227–252. (německy)
  • FÄHNDERS, Walter; ANDREAS, Tobler. Briefe von Annemarie Schwarzenbach und Otto Kleiber aus den Jahren 1933–1942. Zeitschrift für Germanistik. 2006, čís. 2, s. 366–374. ISSN 0323-7982. (německy) 
  • FÄHNDERS, Walter. Wirklich, ich lebe nur wenn ich schreibe. Zur Reiseprosa von Annemarie Schwarzenbach (1908–1942). Sprachkunst. Beiträge zur Literaturwissenschaft. 2007, roč. 38, čís. 1, s. 27–54. 
  • FÄHNDERS, Walter; KARRENBROCK, Helga. Grundton syrisch. Annemarie Schwarzenbachs Vor Weihnachten im Kontext ihrer orientalischen Reiseprosa. In: KLEIN, Wolfgang; FÄHNDERS, Walter; ANDREA, Grewe. Dazwischen: Reisen - Metropolen - Avantgarden. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2009. ISBN 978-3-89528-731-2. S. 82–105.
  • FÄHNDERS, Walter. Neue Funde : Annemarie Schwarzenbachs Beiträge im Argentinischen Tageblatt (1933 bis 1941). In: ACKERMANN, Gregor; DELABAR, Walter. Schreibende Frauen. Ein Schaubild im frühen 20. Jahrhundert. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2011. ISBN 978-3-89528-857-9. S. 193–198.
  • FÄHNDERS, Walter; SCHAFFERS, Uta. Ich schrieb. Und es war eine Seligkeit : Dichterbild und Autorenrolle bei Annemarie Schwarzenbach. In: ACKERMANN, Gregor; DELABAR, Walter. Kleiner Mann in Einbahnstrassen. Funde und Auslassungen. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2017. ISBN 978-3-8498-1225-6. Svazek sešit 53/54. S. 119–151. (německy)
  • GEORGIADOU, Areti. Das Leben zerfetzt sich mir in tausend Stücke Annemarie Schwarzenbach. Eine Biographie. Frankfurt: Campus Verlag, 1995. 264 s. ISBN 3593353504. (německy) 
  • GRENTE, Dominique; MÜLLER, Nicole. L'Ange inconsolable. Une biographie d'Annemarie Schwarzenbach. Francie: Lieu commun, 1989. 273 s. ISBN 2867051320. (francouzsky) 
  • GRIFFIN, Gabriele. Who's Who in Lesbian and Gay Writing. 1. vyd. Londýn: Routledge, 2002. 240 s. Dostupné online. ISBN 978-0415159845. S. 125. (anglicky) 
  • MAILLART, Ella K. The Cruel Way: Switzerland to Afghanistan in a Ford, 1939. 2 Reprint. vyd. Chicago: University of Chicago Press, 2013. 240 s. ISBN 978-0226033044. (anglicky) 
  • MIERMONT. Annemarie Schwarzenbach ou le mal d'Europe, Biographie.. Paris: Editions Payot, 2004. 448 s. ISBN 978-2228898744. (francouzsky) 
  • NAUMANN, Uwe. Klaus Mann mit Selbstzeugnisssen und Bilddokumenten. 1. vyd. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, 1984. 156 s. Dostupné online. ISBN 3-499-50332-8. S. 64. (německy) 
  • SCHWARZENBACH, Alexis. Dieses bittere Jungsein. Die Zeit. 15. 05. 2008. Dostupné online. (německy) 
  • SCHWARZENBACH, Alexis. Die Geborene: Renée Schwarzenbach-Wille und ihre Familie. Curych: Scheidegger & Spiess, 2004. 512 s. ISBN 3-85881-161-0. (německy) 
  • SCHWARZENBACH, Alexis. Auf der Schwelle des Fremden: Das Leben der Annemarie Schwarzenbach. München: Collection Rolf Heyne, 2011. ISBN 978-3-89910-368-7. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]