Agresivní motivace a násilí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Agrese je jeden z klíčových předmětů, v němž se střetává psychologie se sociologií, kulturní antropologií, paleontologií, ale i ekonomií a politologií, a zdá se, že snad alespoň v současné době dochází k plodné interdisciplinární spolupráci.

Agrese[editovat | editovat zdroj]

Když se rozhlédneme kolem sebe, můžeme vidět agresivitu ve svém okolí na denním pořádku. Jak se zmiňuje Erich Fromm ve své publikaci Anatomie lidské destruktivity, agrese je vrozený pud, který lze usměrnit, ale nelze mu zcela zamezit. Agresivita je rozlišena na obrannou, která slouží u člověka a u zvířete k zachování života, a ničivou touhu týrat a zabíjet, která je specificky lidská. Opírá se o nejdůležitější údaje z neurofyziologie, paleontologie, antropologie a zvířecí psychologie a objasňuje základní předpoklady lidské existence.[1]

Agrese může být zaměřena vůči jednotlivým osobám, vůči určité skupině obyvatel nebo vůči společnosti jako celku.[2]

Každopádně, na pojem agrese není jednoznačná definice, jelikož záleží na úhlu pohledu, z kterého lze agresi popsat. Nelze říci, že agrese je vyloženě negativní aspekt, protože v podstatě vede člověka v určité situaci k pudu sebezáchovy. Na druhé straně může vést ke zcela iracionálnímu chování. V souhrnu můžeme říci, že agrese vyplývající z biologické adaptability, která nemá negativní důsledky, na rozdíl agrese vycházející z lidské destruktivity je ničivá a krutá. [1]

Druhy agresivity[editovat | editovat zdroj]

Pro agresivní chování je typické destruktivní zaměření. Z hlediska společenské nebezpečnosti je důležité rozlišovat jeho různé druhy. To pochopitelně souvisí s motivací a aktuálními podněty a potřebami. Jiným způsobem bude hodnocena agresivita související s obranou a agresivita spojena s nenávistí a touhou po ublížení a vzniku bolesti.

1. Zlostná agresivita

Jedná se o reaktivní formu agresivního chování. Může se jednat o vyjádření nevole. Jde spíše o impulzivní výraz afektu s minimální nebezpečností. Pokud se však jedná o odplatu, jež je také reaktivní, jde již o jednání, které je společensky nebezpečné. Patří sem projevy zášti a nenávisti, cílené způsobování bolesti. To přináší vnitřní uspokojení.

2. Instrumentální agresivita

V tomto případě se jedná vždy o prostředek k dosažení cíle. Pokud je agresivní chování reaktivní, nemusí být hodnoceno jako sociálně patologický jev. Jedná se o případy odvrácení škod a nebezpečí. Cílem tedy může být vlastní ochrana nebo ochrana blízkých. V případě, že se jedná o aktivní jednání zaměřené na uspokojení potřeb, může být takové jednání hodnoceno negativně.

3. Spontánní agresivita

Míra reaktivity a aktivity při tomto typu jednání není spolehlivě prozkoumána. Patologií je bezpochyby agresivní chování, kdy způsobení bolesti přináší emocionální uspokojení a uspokojení potřeb, někdy potřeb, které jsou abnormální a patologické. [3]

Násilí[editovat | editovat zdroj]

Zastánci převrácené teorie užívají místo agrese pojem násilí, ale pro naše účely bychom je mohli chápat jako synonyma. Existují čtyři typy násilí:

1. Zlostné násilí

Projevuje se, když prožíváme zlostné a vzpurné stavy. Jedinec tak reaguje na činy proti své osobě, které považuje za nečestné. Vysoký stupeň aktivace je interpretován jako zlost a bouří se proti očekáváním.

2. Vzrušené násilí

Objevuje se, když prožíváme hravé a vzpurné stavy. Máme příjemné pocity z vysokého stupně aktivace i z toho, že provokujeme a bouříme se proti normám. Agresivní chování je jen „z legrace“.

3. Mocenské násilí

Objevuje se, když prožíváme vážné a mistrovské stavy. Naším cílem je ovládnout protivníka a dosáhnout konkurenčního cíle. Mocenské násilí bývá zpravidla promyšlený čin.

4. Hravé násilí

Hravé násilí se objevuje, když prožíváme hravé a mistrovské stavy. Těší nás pocity nadřazenosti nad ostatními, ale vzhledem k hravému stavu nemáme úmysl jim způsobit újmu. Pošťuchování ve skupince kamarádů je takovým hravým násilím. Kamarádi se s potěšením snaží navzájem jeden druhého ovládnout, ale nechtějí si ublížit. [4]

Motivace[editovat | editovat zdroj]

V anglickém znění slovo motivace (motivation) vychází ze stejného základu slova impuls neboli „motion“. To znamená, že motivace je faktor, který přináší podněty a povzbuzení k lepšímu dosažení jednotlivých předem stanovených cílů. [5] Jinak definovanou motivaci lze chápat i jako psychologický proces, který aktivuje naše chování a dává mu účel a směr. Je to interní hnací síla, ženoucí nás k uspokojení našich nenaplněných potřeb. Je to vůle něčeho dosáhnout. Avšak motivace nezaručuje vysoký výkon, naopak bez motivace výkon není.

Motivace se často zaměňuje se stimulací, která z vnějšku působí na vnitřní motivaci člověka a až ta působí na jednání člověka. [6]

Motivace je spojená s agresí a vede k prosazení vlastních zájmů. Význam slova agresivní se dá interpretovat i tak, jako jít za určitým cílem bez zbytečného váhání, pochybností nebo strachu.[5]

Motivace a agresivita[editovat | editovat zdroj]

1. Vážný a hravý stav

1.1. Vážný stav - v tomto stavu chceme dosahovat smysluplných cílů, dáváme přednost nízkému stupni aktivace a uvědomujeme si následky svého chování, např. student připravující se na zkoušku.

1.2. Hravý stav - v tomto stavu nás těší vysoký stupeň aktivace. Chceme si užít danou chvíli být spontánní a nemyslet na dlouhodobé následky, např. sportovec, který si užívá zábavnou hru při tréninku.

2. Mistrovský stav a stav soucítění

2.1. Mistrovský stav - v tomto stavu se zaměřujeme na soutěžení, tvrdost, sílu, dominanci a kontrolu, např. obchodní vyjednávání s cílem vyhrát a uzavřít kontrakt.

2.2. Stav soucítění - v tomto stavu se zaměřujeme na spolupráci, starost, péči a podporu, které poskytujeme sami nebo prostřednictvím druhých, např. vyspělý stát nabízející pomoc rozvojovému státu.

3. Stav Já a stav druzí

3.1. Stav “Já” - v tomto stavu se zaměřujeme na uspokojování vlastních potřeb, ať už se týkají podpory, utěšení nebo soutěžení a pocitu kontroly, např. přihlížející člověk nevstoupí do konfliktu mezi dvěma cizími lidmi, aby nebyl vystaven nebezpečí i on sám.

3.2. Stav „Druzí“ - v tomto stavu se zaměřujeme na uspokojování potřeb jiných, na snahu podpořit je, povzbudit nebo poradit nebo jim pomoci k úspěchu, např. sociální agentura vytvářející strategii na začlenění cizinců do dané kultury.

4. Rebelující stav a Stav konformity

4.1. Rebelující stav - v tomto stavu se chceme bouřit proti pravidlům, normám nebo očekáváním a možná chceme provokovat nebo být nekonvenční, např. minorita nedodržující pravidla a normy majoritní společnosti.

4.2. Stav konformity - v tomto stavu chceme dodržovat pravidla, normy a očekávání, zapadat mezi ostatní a být jimi přijímáni, např. imigrant splňující náležitosti dané země (např. pracovní povolení). [4]

Interkulturní agresivní motivace a násilí[editovat | editovat zdroj]

Kultury se liší ve svých postojích vůči hněvu. Důležité je, zaměřit se na způsoby výchovy dětí jednotlivých kultur, což je všeobecný základ pro snahu určit agresivní motivaci v jednotlivých zemích. Kultura ovlivňuje jak témata, s nimiž se lidé potýkají, tak i způsoby jejich řešení, které pokládají za vhodné či nevhodné. Agresivní motivace je ovlivněna biologickým (testosteron) a environmentálním (sociální učení) faktorem. Interkulturní psychologové objevili odlišnosti v mnoha úrovních agrese mezi jednotlivými kulturami. Například američtí psychologové zjistili, že Japonci upřednostňují přímý verbální konflikt než Američané a Španělé. Některé záznamy vypovídají, že Američané mají větší sklon k agresivitě než v ostatních kulturách, což může být atribut konkurenceschopného kapitalismu. Lidé by měli být schopní ve společnosti přijmout určitou míru agresivity (nazýváno „normativní myšlení“). Média agresi v současnosti normalizují a z toho důvodu je agrese brána za téměř přirozenou. Všeobecně muži mají větší sklony k fyzické agresivitě než ženy, ačkoliv ženy mají tendence k emocionálním agresím v partnerském soužití apod. ve všech kulturách. [7]

Je dobré ukázat, že agresivita není jednotlivý rys, ale je součástí syndromu, že agresi nalézáme v jednotlivých systémech společně s jinými podstatnými rysy, jako je přísná hierarchie, dominance, třídní protiklady atd. Jinými slovy je třeba v agresi spatřovat součást charakteru společnosti a ne izolovaný rys chování. Ruth Benediktová, Margareta Meadová, G. P. Murdock a C. M. Turnbull zkoumali třicet společností a dospěli k třem rozdílným, jasně rozlišeným systémům společnosti (A, B, C). Liší se vzájemně nejen mírou agrese nebo míru mírumilovnosti, ale také svým charakterem, to je s řadou rysů.

Systém A je společnosti kladného životního postoje. V tomto systému jsou ideály, zvyky a instituce zaměřené na podporu a růst života ve všech jeho podobách. Lidé jsou jen v minimální míře nepřátelští, násilničtí a krutí. Nevyskytují se tvrdé tresty, zločiny jsou vzácné a válka jako instituce chybí úplně nebo hraje jen velmi okrajovou úlohu. S dětmi se zachází vlídně, tvrdé tělesné tresty neexistují a ženy jsou postaveny na úroveň mužů. Do této kategorie kladného životního postoje jsou zařazeni polární Eskymáci, Zunové.

Systém B je nedestruktivně - agresivní společnost. Systém B společně se systémem A nejsou destruktivní společnosti, ale liší se v tom, že agresivita a válka nemají ústřední význam, ale jsou normální. Pravidelně se tu setkáváme s rivalitou, hierarchií a individualismem. Na rozdíl od systému A, kde převládá kolektivismus. Tyto společnosti nejsou prolnuty destruktivitou, krutostí nebo přehnanou podezíravostí, ale také v nich nevládne přátelství a důvěra, které charakterizuje systém A. Dalo by se říci, že systém B je proniknut duchem mužské agresivity, individualismem a přáním opatřovat si věci a plnit úkoly. Do systému jsou zařazeny Grónští Eskymáci, Hotentoti apod.

Společnosti systému C mají výrazně odlišnou strukturu. Vyznačují se velkou měrou násilí mezi jednotlivci, potěšením zničení agrese a krutosti jak v uvnitř společnosti, tak i vůči jiným, radosti z války, záludností a zradou. Celkové ovzduší je naplněno nepřátelstvím, napětím a strachem. Obvykle tu vládne velká rivalita. Důležitou rolí hraje soukromý majetek, vládne přísná hierarchie a časté jsou války. Mezi systém C řadíme společnosti, jako jsou Dobu, Hajda, Aztékové. [1]

Na základě této klasifikace lze vidět, že kultura významně ovlivňuje míru agrese, která je motivována až k samotnému násilí. Předchozí klasifikace do systémů by se dala zpochybňovat. Není ale příliš důležité, zda některá společnost podle názoru někoho jiného spadá do jiné kategorie, protože nejde o statistické, ale o kvalitativní tvrzení. Důležitou roli hraje bezpochyby prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a k čemu je člověk celý život veden. [1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d FROMM, Erich a Alena VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ. Anatomie lidské destruktivity: a new approach to studying the effects of modern technologies on human behavior. Vyd. 1. Překlad Bedřich Placák. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997, 520 s. Psyché (Grada), 24. ISBN 80-710-6232-4.
  2. [1], http://web.archive.org/web/20140202093527/http://www.sos-ub.cz/prevence/agrese.pdf
  3. FISCHER, Slavomil, ŠKODA Jiří. Sociální patologie. Grada Publishing a.s., 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3.
  4. a b TOD, David, Joanne THATCHER a Rachel RAHMAN. Sport psychology. New York: Palgrave Macmillan, 2010, x, 238 p. ISBN 978-023-0249-875.
  5. a b KOCK, Ned F. Evolutionary psychology and information systems research: a new approach to studying the effects of modern technologies on human behavior. New York: Springer, c2010, xxii, 386 p. Integrated series in information systems. ISBN 14-419-6139-9.
  6. http://www.vedeme.cz
  7. http://www.boundless.com/psychology/social-psychology/positive-and-negative-social-behaviors/aggression-harming