Přeskočit na obsah

Růžena Pelantová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Růžena Pelantová
Narození13. března 1886
Sulislav u Plzně
Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. září 1959 (ve věku 73 let) [1]
New York, USA
Povoláníučitelka,
sociální pracovnice,
politička [2]
OceněníČestné občanství hlavního města Prahy
Politická stranaČeská strana národně sociální (ČSNS)
ChoťKarel Pelant
RodičeJosef Hudlický
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růžena Pelantová (* 13. března 1886 v Sulislavi u Plzně - 1. září 1959, New York, Spojené státy americké[1])[3] byla učitelka,[2] sociální pracovnice[4] a funkcionářka národně socialistické strany[5] Po roce 1945 byla zakladatelkou a předsedkyní Společnosti přátel USA (SPUSA) a první náměstkyní primátora hl. m. Prahy. V americkém exilu založila a předsedala Národní radě žen svobodného Československa.[6]

" ... Růžena Pelantová byla důležitá politička, po válce se stala předsedkyní Společnosti československo - amerického přátelství, měla dobré kontakty v USA. Ona i Milada Horáková úzce spolupracovaly ...."

PhDr. Zora Dvořáková, CSc. [p 1], [8]

Stručný životopis

Mládí a studia

Růžena Pelantová (rozená Hudlická) se narodila v chudé, početné, hornické[6] rodině Josefa Hudlického, nadšeného menšinového pracovníka. Její otec pracoval jako důlní v Nýřanech.[3] Studovala v Plzni a na Vysoké obchodní škole v Praze. Byla zprvu učitelkou matematiky.[6][3] Později (ve dvacátých letech) také studovala sociologii na Karlově universitě.[2]

1914 až 1933

Již od mládí byla činná v oblasti sociální péče.[3] Po první světové válce přešla z Plzeňska do Prahy. V roce 1919 k nám na pozvání Alice Masarykové přijely sociální pracovnice z USA,[6] aby vyhotovily statistiku o sociálních poměrech Prahy. Růžena Pelantová jim pomáhala a sociální práce ji zaujala natolik, že v roce 1920 odcestovala do Ameriky, kde rok studovala Školu sociální péče při univerzitě v Chicagu.[3][6] V Americe radou a překlady pomáhala přistěhovalcům (Čechům, Slovákům, Polákům a Rusínům].[6].

Palantová se především zabývala následujícími tematickými okruhy:

  • Sociální metodika,
  • emigrační a bytová otázka,
  • dějiny chudinství,
  • péče o děti a mladistvé,
  • sociální ústavy v praxi.[6]

Po návratu do vlasti pracovala pro Československý červený kříž. V jeho rámci pomáhala uprchlíkům z Ruska.[6] Účastnila se řešení všech sociálních úkolů v době po skončení 1. světové války.[3]

V roce 1921 se provdala za redaktora Karla Pelanta (* 28. října 1874, Praha – † 24. ledna 1925, Praha). Po jeho tragické smrti v roce 1925 odjela znovu za oceán, kde se na přání Františky Plamínkové[9] účastnila kongresu Mezinárodní ženské rady. V USA pak další tři měsíce získávala nové vědomosti z oblasti sociální péče.[3]

Po návratu do vlasti se účastnila budování Masarykových domovů v Krči (dnešní Thomayerova nemocnice).[3]

1933 až 1938

Na počátku třicátých let 20. století přešla do Ústředního sociálního úřadu pražského magistrátu.[6] V roce 1933 se stala ředitelkou sociálně-pedagogické služby hlavního města Prahy.[3]

Růžena Pelantová (stejně jako Dr. Milada Horáková) působila v České straně národně sociální (ČSNS).[10] [p 2]

V roce 1925 spoluzaložila Ústředí československých hospodyň,[11] v němž se soustředily všechny dosavadní roztříštěné lokální hospodyňské spolky. V letech 1933-1949 byla předsedkyní. Jeho účelem bylo na jedné straně učit ženy racionálním postupům v domácnosti, na druhé straně iniciovat výrobce k produktům na pomoc hospodyním a ženám v placeném zaměstnání.

1938 až 1945

Po Mnichovské zradě (v roce 1938) se brzy ocitla v řadách odboje, kde pomáhala pozůstalým po popravených odbojářích.[2] Byla členkou ilegální organizace ÚVOD. Dne 16. března 1943 ji zatklo gestapo. V Drážďanech byla odsouzena pro velezradu na osm let do káznice.[3] Z nucených prací v koncentračním táboře v německém Kolbermooru [p 3] se vrátila v červnu 1945 do vlasti.

1946 až 1959

Po volbách v srpnu 1946 byla jako první žena vůbec[10] jmenována náměstkyní (viceprimátorkou) primátora hlavního města Prahy (za Československou stranu národně socialistickou stranu[2]).[3] Této funkce byla krátce po 25. únoru 1948 (a to již v březnu 1948[2]) zbavena. Hledala cestu za hranice a v červenci následujícího roku (1949) se díky americkým přátelům, v přestrojení a na americký či anglický pas[12], dostala do Německa[6] a odtud pak emigrovala do USA. Zde v roce 1959[1] v New Yorku zemřela.[10] Urna s jejím popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově až po třiceti šesti letech (v roce 1995).[6]

Medaile a vyznamenání po roce 1945

Portrétní medailon

Portrétní medialon R. Pelantové
v budově Nové radnice

Portrétní medailon Růženy Pelantové je umístěn v budově Nové radnice [p 4] na schodišti vedoucím z přízemí do prvního patra. [1] Kovový štítek pod medailonem nese nápis: " RUŽENA PELANTOVÁ / SE ZASLOUŽILA / O HLAVNÍ MĚSTO PRAHU / 1997 ".[1] Medailon zhotovila akademická sochařka Jaroslava Lukešová.[1] [p 5] a byl (z iniciativy magistrátu hlavního města Prahy) slavnostně odhalen v roce 1997.[2]

Vyšehradský hřbitov

Kenotaf Růženy Pelantové
na Vyšehradském hřbitově
Kenotaf Milady Horákové
na Vyšehradském hřbitově

Od roku 2000 je na Vyšehradském hřbitově umístěn [p 6] symbolický hrob (kenotaf) Dr. Milady Horákové. [p 7] Celý památník navrhl sochař Karel Hořínek . Památník byl hrazen z dobrovolných finančních prostředků shromážděných od dárců z řad členů klubu Milady Horákové.[14] Kenotaf je tvořen bronzovou bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové, svazkem ostnatého drátu, modrošedým mramorovým náhrobkem s rytým písmem[13] a pamětní deskou, věnovanou všem obětem totalitních režimů. [13] Tato pamětní deska (umístěná mírně šikmo v dolní polovině symbolického hrobu) připomíná památku významných exilových osobností, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny do Prahy a uloženy na Vyšehradském hřbitově.[13][15]

Vrátili se z exilu:

Petr Zenkl s chotí Pavlou
Vladimír Krajina s chotí Marií
Otakar Machotka s chotí Jarmilou
Růžena Pelantová
Franta Klátil

Text na pamětní desce exilovým osobnostem[13]

Knihy, na nichž se podílela

  • ŽIKEŠ, Vladimír. Politický brevíř moderní ženy - Několik kapitol o politickém myšlení, které napsali: Dr. Jiřina Popelová (autor), Dr. O. Dymer (autor), Růžena Pelantová (autor), Dr. B. Solnařová, B. Krchová, Dr. R. Bednáříková; (v redakci Vlasty Koseové (editor)). 1. vyd. [s.l.]: Mladá fronta, 1947. 115 s. [16]
  • RAZOVSKÁ, Cecilie; PELANTOVÁ, Růžena. Čo má vedieť každý vysťahovalec: poučenie tým. ktorí odchádzajú do cudzej zeme. 1. vyd. [s.l.]: Československý Červený Kríž, 1939. 58 s. (slovensky) [17]
  • PELANTOVÁ, Růžena; SEVČÍK, Josef. Vážná krise v Radě Svobodného Československa. [s.l.]: Nový York, 9. 11. 1953. 11 s. [18]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ PhDr. Zora Dvořáková, CSc. (* 15. února 1934 v Kladně) pracovnice památkové péče, historička, sochařka a spisovatelka literatury faktu, autorka monografií o českých uměleckých osobnostech (kulturní publicistka) a politicích, autorka statí o protikomunistickém odboji. Badatelsky se zabývá českým kulturním a společenským děním a jeho významnými osobnostmi 19. a 20. století a taktéž problematikou protikomunistické rezistence.[7]
  2. ↑ Dr. Milada Horáková byla členkou České strany národně sociální (ČSNS) od roku 1929, ačkoliv těžiště její činnosti byla nestranická Ženská národní rada (ŽNR).
  3. ↑ Kolbermoor je město v okrese Rosenheim, v Bavorsku, Německo. Nachází se asi 5 km západně od Rosenheimu na řece Mangfall. Od roku 1943 zde bylo zařazeno na nucených otrockých pracích asi 1000 dělníků. Mnichovská továrna na rukavice Roeckl a firma Auer AG zde vyráběly plynové masky. Zajatí ruští důstojníci zde museli vykonávat vnější práce pro firmu BMW.[zdroj?]
  4. ↑ Praha 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, GPS souřadnice: 50°05′14″ s. š., 14°25′04″ v. d. [2][1]
  5. ↑ Na protější stěně téhož schodiště je umístěn podobně řešený portrétní medailon Dr. Milady Horákové.[1][2]
  6. ↑ Symbolický hrob vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů. Každoroční setkání politických vězňů na tomto místě organizuje Klub Milady Horákové.[13]
  7. ↑ Lokalizace symbolického hrobu: Oddělení: 6, číslo hrobu: 1a, GPS souřadnice: 50°03′53″ s. š., 14°25′04″ v. d. [13]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h PELANTOVÁ Růžena - Praha 1, Staré Město, Mariánské nám. 2/2, budova Nové radnice, na zdi schodiště z přízemí do 1. patra [online]. 2013-05-23 [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i Pamětní deska Růženě Pelantové a Miladě Horákové [online]. [cit. 2014-12-27]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k Letáček formátu A6 nalezený v pozůstalosti PhDr. Miloslava Churavého. Na jedné straně je fotografie Růženy Pelantové spolu s jejím podpisem, na druhé straně je její stručný životopis. Letáček byl vydán k jejím 60. narozeninám, tj. pochází z roku 1946 (datum vydání někdy po 13. březnu 1946).
  4. ↑ Pelantová Růžena, roz. Hudlická, sociální pracovnice a bývalá náměstkyně primátora hl. m. Prahy (1886 - 1959) [online]. Archiv hlavního města Prahy: badatelna.eu [cit. 2014-12-22]. Osobní doklady, texty přednášek a článků, korespondence, fotografie, životopis původkyně od J. Melicharové. Číslo fondu/sbírky: 1232. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-30. 
  5. ↑ Pelantová Růžena (1886-1959), poslankyně, náměstkyně primátora hl. m. Prahy [online]. Archiv Národního muzea: badatelna.eu [cit. 2014-12-22]. Osobní doklady, zlomky publikační činnosti, články v tisku, poznámky, památky na manžela. Číslo fondu/sbírky: 508, Značka fondu/sbírky: Hn 28. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-30. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k UHROVÁ, Eva. Viceprimátorka – Růžena Pelantová. S. Údaj do Krásné paní byl převzat z pramene: Masarykův lid, ročník I, číslo 2, listopad 1995, s. 17. Další prameny nenasvědčují tomu, že Růžena Pelantová během 1. světové války pobývala v USA a zúčastnila se tam zahraničního odboje.. Krásná paní [online]. Rev. 2008-08-31 [cit. 2014-12-23]. Čís. 03/07, s. Údaj do Krásné paní byl převzat z pramene: Masarykův lid, ročník I, číslo 2, listopad 1995, s. 17. Další prameny nenasvědčují tomu, že Růžena Pelantová během 1. světové války pobývala v USA a zúčastnila se tam zahraničního odboje.. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  7. ↑ Dvořáková, Zora, 1934- [online]. [cit. 2014-12-29]. Dostupné online. 
  8. ↑ NAVARA, Luděk. Za Horákovou se přimlouval i Einstein, vzpomíná bojovnice za milost Olga Hrubá [online]. 2008-06-25, rev. 2008-06-25 [cit. 2014-12-29]. Dostupné online. 
  9. ↑ UHROVÁ, EVA. RADOSTNÁ I HOŘKÁ FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ. 1. vydání. vyd. Praha: Mediasys, 2014. 344 s. ISBN 978-80-260-7207-2. S. 302–316. 
  10. ↑ a b c TRJ, PRÁVO. Krnáčová by byla první ženou v čele Prahy [online]. Praha: www.novinky.cz, 2014-10-13 [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková, kapitola První dáma na pražské radnici Růžena Pelantová. [s.l.]: [s.n.] S. 308–3011. 
  12. ↑ UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková. 1. vydání. vyd. Praha: Mediasys, 2014. 344 s. ISBN 978-80-260-7207-2. S. 315. 
  13. ↑ a b c d e f Pamětní místa na komunistický režim, Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí totalitních režimů [online]. [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ ŠŤASTNÝ, Ivo. Kenotaf Milada Horáková [online]. Vyšehrad, hřbitov: Spolek pro vojenská pietní místa, o.s., 2005-07-13 [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ Hřbitov Praha - Vyšehrad, Ruzena Pelantová [online]. billiongraves.com [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. 
  16. ↑ Katalog SOkA Rakovník - Politický brevíř moderní ženy Archivováno 30. 12. 2014 na Wayback Machine..
  17. ↑ Google books - Čo má vedieť každý vysťahovalec.
  18. ↑ Google Books - Vážná krise v Radě Svobodného Československa.

Literatura

  • DVOŘÁKOVÁ, Zora. Politikové na útěku. Osudy změněné 25. únorem 1948. 1. vyd. Praha: nakladatelství Epocha, 2004. 248 s., 32 stran fotopřílohy. ISBN 80-86328-39-2. EAN: 9788086328393. (Dramatické odchody některých představitelů politických stran z Československa po 25. únoru 1948). 
  • JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: nakladatelství Prius, 1999 až 2000. 88 s. (Prameny a studie k dějinám počátků československého exilu (1948-1989) na základě pečlivého rozboru rozsáhlých archivních materiálů). 
  • KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno 1997. vyd. Praha: nakladatelství Doplněk, 2008. 556 s. ISBN 80-85765-73-X. EAN: 9788085765731. (Rozsáhlá publikace o únoru 1948 čerpající též z archivů zpřístupněných až po roce 1989 - archivu ministerstva vnitra a v něm uložených agenturních zpráv od informátorů zpravodajských služeb.). 
  • KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. 1. vyd. Liberec: nakladatelství Dialog, 2007. 200 s. ISBN 978-80-86761-69-5. (Poúnorová emigrace a český i československý politický exil v letech 1948-1949.). 
  • KRATOCHVIL, Jan. Český a slovenský exil 20. století : katalog k výstavám Český a slovenský exil 20. století. Brno: Meadow Art, 2003. 224 s., obrazové a fotografické přílohy. ISBN 80-239-3379-5. 
  • KODYMOVÁ, Pavla. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2256-9. EAN: 9788024622569. 
  • UHROVÁ, Eva. Radostná i hořká FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ, 1. vyd. Praha: Mediasys, 2014, ISBN 978-80-260-7207-2.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Růžena_Pelantová&oldid=21129406“