Přeskočit na obsah

Svatoplukova garda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Rozsévač před popravou
Josef Burda před popravou
Jaroslav Čermák před popravou
Hejtman SG František Směták a stojící Josef Rozsévač
Symbol (vlajka) fašistické a kolaborantské organizace Vlajka

Svatoplukova garda (obvykle ale používáno spíše v množném čísle tedy Svatoplukovy gardy, zkratka SG) byla elitní polovojenská (paramilitantní)[1] úderná složka fašistické a kolaborantské organizace Vlajka. Nejvyšším (vrchním) velitelem Svatoplukových gard byl český fašistický politik, novinář a funkcionář Vlajky Jan Rys-Rozsévač (vlastním jménem Josef Rozsévač).[2] Velitelskou pravomoc vykonával Arnošt Pořízka (později od 10. února 1940 pak Jaroslav Čermák[3][4] a od února roku 1941 Vojtěch Musil[3]).[2]

Podrobně

Historický úvod

Po vzoru italského fašismu vznikal český fašismus už ve 20. letech 20. století.[5] Jedním z jeho hlavních rysů byla nenávist k Němcům.[5] Po 15. březnu 1939 a nastolení Protektorátu Čechy a Morava většina fašistů kolaborovala s nacisty a zároveň čeští fašisté zatoužili i po politickém vlivu.[5] [p 1] Během protektorátu rychle vzniklo a zaniklo několik fašistických stran, které mezi sebou (krom rvaček členů různých frakcí a křídel) soupeřily především o moc.[5] V pražském ústředí Vlajky [p 2] v Myslíkově ulici (na adrese: Myslíkova 1959/15 (německy: Myslík–Gasse)[6]) došlo 11. října 1939 ke sloučení několika fašistických skupin (s Vlajkou se sloučila část Národního tábora fašistického, Fašistické gardy z Moravské Ostravy, skupina Ing. Vlacha z Olomouce a Národní árijská kulturní fronta[6])[7] do tzv. Českého národně socialistického tábora (ČNST).[5] Ačkoliv tato organizace nebyla protektorátními úřady povolena, vyvíjela přesto činnost.[5] V rámci této organizace vznikly SG.[5] [p 3] [p 4]

Geneze vzniku SG

Dne 19. listopadu 1938 byla v Moravské Ostravě založena tzv. Gajdova garda (GG), která měla na počátku ledna roku 1939 sílu asi 800 mužů.[2] Jejím velitelem byl bývalý náčelník Junáků Národní obce fašistické (NOF) pro oblast Ostravska Emanuel Jančar.[2] Tyto gardy byly už v lednu roku 1939 nařízením ministerstva vnitra zakázány a to z důvodů násilných akcí a výtržností jejich gardistů.[8] Část příslušníků Gajdových gard pak v období Protektorátu Čechy a Morava vstoupila do Svatoplukových gard.[8] V srpnu roku 1939 byla zakázaná Gajdova garda přejmenována na Fašistické gardy (velitelem byl Arnošt Pořízka).[2] Při vzniku Českého národně socialistického tábora (ČNST) (11. října 1939) se tyto gardy staly základem elitních úderných složek (oddílů) českých fašistů[8] pod názvem Svatoplukovy gardy (SG).[8][2] Tyto gardy se rozšířily po celém protektorátu,[7] ale nejsilnější pozice a podporu měly na Ostravsku.[8] Svatoplukovy gardy nebyly nikdy ozbrojeny, pokud ovšem nepočítáme boxery a nože.[5] Velitelem SG byl ustanoven ostravský fašista Arnošt Pořízka.[5] (Ten byl aktivní ve fašistickém hnutí již za první republiky.[5]) V Praze byl ještě ustanoven náčelník štábu (hejtman) pražského křídla Svatoplukových gard, kterým se stal ambiciózní fašista a nebezpečný kolaborant František Směták.[5] Svatoplukovy gardy měly dokonce i svoji vlastní uniformu.[7] Její nošení na veřejnosti bylo ale většinou tvrdě postihováno, neboť organizace Vlajka nebyla legální.[7]

Organizační struktura a početní stavy SG

Vzorem pro Svatoplukovy gardy (SG) byly nacistické úderné oddíly Sturmabteilung (SA).[2] Pro SG byla ambiciózně[3] naplánována organizační struktura od nejmenší jednotky (družstva) až po největší jednotku (divizi), přičemž základní jednotkou byla rota (čítající 169 mužů).[2] Celkem mělo být zřízeno až 16 pochodových pluků a to po celém území Protektorátu Čechy a Morava.[2] Plánované počty (celkem asi 50 tisíc mužů[3]) se ale nepodařilo naplnit.[2] (Navíc v hnutí SG došlo hned v únoru roku 1940 k rozkolu.[2] Tehdy se ostravské křídlo odtrhlo od ČNST–Vlajky a vystupovalo samostatně.[8]) Početní stavy SG lze odhadovat asi jen v celkové síle několika stovek mužů.[2] V Praze sice početní stav členů SG dosahoval pouze 400 mužů, přesto ale patřily SG k nejpočetnější polovojenské organizaci v protektorátu.[3]

V letních měsících 1940 disponovaly SG poměrně značným počtem stoupenců soudě podle toho, že na jejich veřejně pořádaných akcích v Moravské Ostravě se pravidelně scházelo až několik stovek osob.[8] Dokladem toho je například účast 680 osob, členů a stoupenců Svatoplukových gard na přednášce vrchního velitele SG Arnošta Pořízky, která se uskutečnila 18. května 1940.[8][9]

Ideové zaměření SG

Rétorika a ideové zaměření SG vyznívalo pronacisticky se silným až nenávistným protižidovským akcentem.[8] [p 5] Běžně gardisté požadovali například prohlášení bývalého prezidenta Edvarda Beneše za zrádce národa, propagovali zřizování pracovních táborů pro Židy a „osoby práce se štítící“, podporovali myšlenku kontroly školství ze strany českých „národovců“ (to jest představitelů SG a dalších kolaborantských organizací českých fašistů).[8] V rezoluci (vztahující se k přednášce vrchního velitele SG Arnošta Pořízky z 18. května 1940) pak dále zaznívaly i požadavky na akceptování nacistické okupační správy, odmítání ideálů a demokratické praxe první republiky jakož i důsledné zavedení platnosti norimberských rasových zákonů na celém území Protektorátu Čechy a Morava.[10] V uvedené Pořízkově rezoluci kupříkladu dále gardisté požadovali „odstranění zločinného židovstva ze životního prostoru českého národa“, úplné hospodářské včlenění Protektorátu Čechy a Morava do nacistického Německa a předání českých rozhlasových stanic v Moravské Ostravě a Brně pod kontrolu gardistů.[8] Verbální i tiskové projevy představitelů SG přejímaly dobové nacistické výrazivo.[8]

Svatoplukovy národní gardy

Během roku 1940 se František Směták spolu s Arnoštem Pořízkou pokusili převzít moc nad Svatoplukovými gardami.[5] Ty tou dobou cvičily v Praze na Střeleckém ostrově a ve svém největším rozmachu měly asi 800 členů.[5] Došlo k závažné roztržce mezi Janem Rysem-Rozsévačem na straně jedné a Františkem Smětákem a Arnoštem Pořízkou na straně druhé.[5] Po roztržce byli František Směták i Arnošt Pořízka vyloučeni z řad členů Svatoplukových gard a ambiciózní František Směták si obratem založil vlastní organizaci, kterou nazval Svatoplukovy národní gardy.[5] Tato organizace měla v době svého rozkvětu maximálně 30 členů, Směták ji řídil ze svého bytu (na adrese Praha 2, Korunní 716/5 (německy: Kronenstrasse)[6]), zpočátku se svými muži cvičil, ale posléze mu došly peníze a jeho Svatoplukova národní garda se ještě během roku 1941 (po necelém půl roce své existence)[6] definitivně rozpadla.[5] [p 6]

Dovětek

Po skončení druhé světové války byli odsouzeni Mimořádným lidovým soudem (MLS) v Moravské Ostravě zakladatelé Svatoplukových gard Arnošt Pořízka a Jakub Niemczyk k trestu odnětí svobody na dobu 20 let.[8] Patnáctiletý trest odnětí svobody obdržel velitel Gajdových gard na Ostravsku Emanuel Jančar.[8] Jan Rys-Rozsévač byl odsouzen Národním soudem v Praze v justičním paláci na Karlově náměstí k trestu smrti a dne 27. června 1946 v odpoledních hodinách (15:45)[7] v Praze na Pankráci popraven jako první[7] oběšením[5] (po něm byli oběšeni další dva vlajkaři – Rozsévačův zástupce v organizaci Vlajka Josef Burda a mecenáš a velitel paramilitantních Svatoplukových gard Jaroslav Čermák).[7] Žádosti o milost nebylo vyhověno.[7] Během procesu s vlajkaři se všichni obžalovaní (a později i odsouzení) chovali klidně bez jediného slova.[11] Jan Rys-Rozsévač se před oběšením mlčky pokřižoval.[7] Uprchlý sekretář Vlajky Otakar Polívka byl odsouzen k trestu smrti oběšením v nepřítomnosti;[11] Jindřich Thun-Hohenstein byl odsouzen na doživotí; Václav Aleš Cyphelly odešel s trestem 20 let odnětí svobody a Jindřich Streibl dostal vyměřeno osm let odnětí svobody.

František Směták byl v roce 1945 zatčen.[5] Angažoval se totiž nejen v SG, ale byl i konfidentem gestapa.[5] Mimořádným lidovým soudem (MLS) byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody.[5] Po změně režimu v únoru 1948 se František Směták rychle zorientoval a již ve výkonu trestu se stal přesvědčeným komunistou.[5] [p 7] Po odpykání trestu pracoval nejprve v Uhelných skladech a (od roku 1954) jako veterinář v JZD.[5] Zemřel v 70. letech 20. století.[5]

Historické stopy SG v Praze

Historické stopy SG v Praze
Období Místo Popis aktivity
25. května 1939 Červená ulice (německy: Rote Gasse) Nedaleko zde se nacházející Staronové synagogy provedl 25. května 1939 český fašista, člen Vlajky a SG Oldřich Rovný pumový útok, jenž zranil několik lidí.[12]
7. srpna 1940 Dušní 900/17 Kolem 19.00 hodiny se před budovou ústředního sekretariátu Národního souručenství postupně sešlo asi 300 až 500 českých nacistů a fašistů, členů SG a členů Vlajky.[12] Tento dav byl ozbrojen klacky, obušky, pendreky, boxery a lahvemi s kyselinou.[12] Popud k tomuto srocení dalo zatčení vedoucího pražského kraje Národního souručenství Josefa Nestávala za jeho aktivitu v odboji.[12] Přibližně kolem 19.30 zaútočil dav proti sekretariátu Národního souručenství.[12] Sekretariát byl tou dobou hájen českými strážníky o síle 50 mužů.[12] Na straně vlajkařů se do nastalé bitky zapojilo i několik příslušníků SS a s jejich pomocí se davu podařilo sekretariát Národního souručenství nakonec obsadit.[12] Velení v dobyté budově se ujal důstojník Svatoplukových gard Vladislav Skalnička.[12] Této akce se účastnil také Jindřich Thun-Hohenstein.[12] Po 23.00 hodině se příslušníci SS dali na ústup, budova byla obklíčena českou policií a vlajkaři byli vyzváni ke kapitulaci.[12] Krátce před půlnocí, kdy se vlajkaři stále odmítali vzdát, byla nakonec budova obsazena policí a vlajkaři z ní byli vytlačeni.[12] Policie během tohoto incidentu zatkla asi 80 vlajkařů.[12] Protektorátní vláda tento útok vyšetřila a následně vydal státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank prohlášení, že bez jeho přímého souhlasu se nesmí konat ani opakovat žádná akce přímo namířená proti oficiálním protektorátním institucím.[12]
od 15. března 1939 do ledna 1943 Myslíkova 1959/15 (německy: Myslík–Gasse) Ve třech patrech v zadním traktu domu fungovalo (přibližně od 15. března 1939 až do ledna 1943) sídlo Vlajky.[12] Dům byl současně „hlavním stanem“ Svatoplukových gard a zde také úřadoval náčelník štábu (hejtman) Svatoplukových gard a nebezpečný kolaborant František Směták.[12] (Hlavní velitelství SG v čele s Arnoštem Pořízkou bylo v Ostravě.[12]) Dne 10. února 1940 tady došlo k prudkému sporu mezi Františkem Smětákem na jedné straně a ostravskými fašisty Jakubem Niemczykem a Arnoštem Pořízkou na straně druhé.[6] Celá hádka skončila inzultací obou ostravských fašistů, jejich vyhozením z budovy a následným vyloučením z Vlajky.[6] Dne 9. srpna 1940 byly prostory sídla Vlajky prohledány českou policií jako reakce na incident v Sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici.[12] Na začátku roku 1943 byly prostory sídla Vlajky uzavřeny v souvislosti s tím, jak tato organizace přestala existovat.[12]
rok 1940 Slovanský ostrov a Žofín (Färberinsel) Od ledna roku 1940 přibližně do léta roku 1940 na ostrově cvičili příslušníci SG (největší počet cvičících osob byl asi 150).[12] V dubnu 1940 se zde konaly dvě schůze Vlajky. Na první z nich (10. dubna 1940) Jan Rys-Rozsévač požadoval pro Vlajku nadpoloviční většinu ve výboru Národního souručenství, druhá (veřejná) schůze měla účast asi 500 osob.[12] (Obdobná akce 30. května 1940 registrovala 1000 osob a na akci 6. června 1940 se dostavilo dokonce 2800 lidí.[12])
6. února 1940, 11. března 1940 Lucerna (Štěpánská 704/61) V paláci Lucerna se dne 6. února 1940 konalo ve velkém sále Lucerny shromáždění Vlajky, Svatoplukových gard a dalších fašistů.[12] Po skončení shromáždění pak v baru Lucerna došlo k roztržce mezi hejtmanem Svatoplukových gard Františkem Smětákem a jejich velitelem Arnoštem Pořízkou na jedné straně a Janem Rysem–Rozsévačem na straně druhé.[12] Ještě ostřejší střet ale následoval o čtyři dny později v Myslíkově ulici, kde sídlil sekretariát ČNST–Vlajky.[12] Dne 11. března 1940 se ve velkém sále Lucerny sešli představitelé Vlajky a toho dne na shromáždění dorazilo asi 3500 návštěvníků. Na tomto shromáždění požadovali představitelé Vlajky její úplnou legalizaci.[12] Současně toho dne došlo v okolí Lucerny ale i přímo ve velkém sále Lucerny k potyčkám mezi jednotlivými skupinkami fašistů.[12]
6. dubna 1941, 5. června 1941 Hotel Zlatá husa (dnes 2019 Ambassador), Václavské náměstí 840/5 Dne 6. dubna 1941 se uskutečnil v hotelu sjezd SG, který byl nazván „Radostný den SG“.[12] Na tomto sjezdu Vojtěch Musil (nebezpečný konfident gestapa) vyhlásil program obnovy SG, založení sportovního klubu a cyklistických závodů.[12] Ve svém projevu Jan Rys-Rozsévač ostře napadl jak exilovou vládu v Londýně, tak i vládu protektorátní.[12] Dne 5. června 1941 se v hotelu uskutečnila schůzka českých fašistů a vlajkařů, na které Jan Rys-Rozsévač označil Emila Háchu za „degenerovaného starce“.[12]
9. února 1940 Hlavní nádraží (německy: Hauptbahnhof), Wilsonova 300/8 V nádražní restauraci na Hlavním nádraží se dne 9. února 1940 konala schůzka ostravských fašistů Arnošta Pořízky a Jakuba Niemczyka na jedné straně s reprezentantem pražského křídla Svatoplukových gard Františkem Smětákem na straně druhé.[12] Roztržka, k níž v nádražní restauraci došlo, pokračovala druhý den v sídle ČNST–Vlajky v Myslíkově ulici.[12]
období protektorátu Korunní 716/5 (německy: Kronenstrasse) Na této adrese bydlel František Směták.[12] V jeho bytě byl rovněž štáb jím založených Svatoplukových národních gard, jejichž existence trvala od začátku roku 1941 necelých 6 měsíců.[12]
Od 1. října 1941 do 28. dubna 1942 Rozhlas (Vinohradská 1409/12) V době od 1. října 1941 do 28. dubna 1942 vysílal rozhlas sérii relací „Co víte o Židech?“ a rovněž obdobnou sérii s názvem „Co víte o zednářích?“.[12] Zpětně hodnoceno se jednalo o nejostřejší antisemitské a kolaborantské vysílání během protektorátu.[12] Celý cyklus byl dílem člena ČNST–Vlajky a SG Aliose Kříže.[12]
období protektorátu Jugoslávských partyzánů 636/20 V domě bydlel Mohamed Abdallah Brikcius – člen Vlajky a SG.[12] V jím vydávaném časopise („Hlas moslimské náboženské obce“) byla za protektorátu zveřejňována řada antisemitských článků.[12]
květen 1945 Novovysočanská 581/11 (v letech 1906 až 1940 Trocnovská), německy: Neuwissotschaner Strasse V tomto domě bydlel MUDr. Josef Chvojka – člen Vlajky, SG, konfident gestapa a činovník Veřejné osvětové služby.[12] Jeho manželka Vlasta Chvojková dne 5. května 1945 v ulici „Na Krejcárku“ udávala příslušníkům SA z posádky na Pražačce, který z obyvatel v jejím okolí se pokusil ozbrojit a připojit k Pražskému květnovému povstání.[12] Oba manželé během Pražského květnového povstání spolupracovali s německými vojáky.[12]

Kuriozity

  • Potenciální zájemci o členství v řadách SG museli dokládat svůj arijský původ a to 7 rodných listů nazpět.[5] U velitelských funkcí v SG bylo třeba doložit arijský původ až do roku 1300.[5]
  • Gardistické hodnosti (celkem 17) ve SG byly zcela originální a vyplývaly z jazykového puritánství českých fašistů. Ve výčtu jsou seřazeny od nejnižší hodnosti (1. – gardista) k té nejvyšší (17. – náčelník):[5]
  1. gardista
  2. podhlukvod
  3. hlukvod
  4. poddružvod
  5. družvod
  6. podrodvod
  7. rodvod
  8. nadrodvod
  9. podzdrojvod
  10. zdrojvod
  11. podhoufvod
  12. houfvod
  13. podkmenvod
  14. kmenvod
  15. svorvod
  16. místonáčelník
  17. náčelník

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Hlavním motivem spolupráce vlajkařů s německými okupanty byla snaha nahradit členy protektorátní vlády vlastními funkcionáři.[1] Vlajkaři dokonce (pod vedením Ing. Oldřicha Jenáčka) vybudovali vlastní zpravodajskou (výzvědnou) síť, která byla přímo napojena na ústřednu gestapa.[1] Krom Svatoplukových gard vybudovali vlajkaři odborovou ústřednu Česká pracovní fronta, Svaz žen a Mládež Vlajky.[1]
  2. ↑ Hnutí Vlajka se stalo za protektorátu symbolem kolaborace, která byla spojena s ostudnými útoky proti Židům, špiněním domácího a zahraničního odboje a udavačstvím.[1] Za první republiky byla Vlajka krajně pravicový studentský spolek, v období druhé republiky se Vlajka stala ilegální organizaci.[1] V jejím čele stanuli: vůdce vlajkařů Jan Rys-Rozsévač, jeho zástupce Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, sekretář Vlajky Otakar Polívka a další extrémisté.[1]
  3. ↑ V době Protektorátu Čechy a Morava se z prvorepublikové Vlajky stala kolaborantská organizace. Používala název Český národně socialistický tábor–Vlajka (ČNST–Vlajka). Mezi prvorepublikovou „Vlajkou“ a protektorátní „ČNST–Vlajkou“ je značná personální i ideová diskontinuita, ale často je o nich zjednodušeně pojednáváno jako o jedné organizaci („Vlajka“). Vlajka byla v lednu roku 1943 na popud ministra Emanuela Moravce rozpuštěna. Několik bývalých významných vlajkařů se následně angažovalo při vzniku a rozvoji Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM), které okupační úřady naopak začaly intenzivně podporovat. Polovojenskou organizací Vlajky byla Svatoplukova garda (SG).
  4. ↑ Vlajka jako hnutí neměla širokou členskou základnu, obyvatelstvo k vlajkařům pociťovalo silný odpor a ani německá okupační moc je nepočítala mezi perspektivní partnery.[1] Kredit vlajkařů nevylepšil ani útok (7. srpna 1940) několika jejich stovek na sídlo Národního souručenství (NS) v pražské Dušní ulici, při němž sice budovu nakrátko obsadili, ale po několika hodinách je odtud vytlačila protektorátní policie a některé vlajkařské vůdce pozatýkala.[1] Úpadek hnutí byl provázen sílícími spory s Němci, které vyústily k zákazu činnosti Vlajky v lednu roku 1943.[1]
  5. ↑ Ještě před 15. březnem 1939 vlajkaři napadali obchody židovských spoluobčanů a připravovaly pumové atentáty proti židovským firmám a synagogám.[1] Po 15. březnu 1939 udávali vlajkaři demokraticky smýšlející spoluobčany ale především Židy, a to zejména ty, kteří odmítali nosit žlutou Davidovu hvězdu.[1] Byli to právě vlajkaři, kteří zorganizovali pogrom proti Židům v Příbrami a poškodili synagogu v Dobříši.[1]
  6. ↑ Po vyloučení ze SG byl František Směták často (zejména na Vinohradech) fyzicky napadán a inzultován ostatními „konkurenčními“ fašisty.[5] Mezi Smětákovy odpůrce patřil i vysokoškolsky vzdělaný předseda Moslimské náboženské obce v protektorátu, český cestovatel, orientalista, novinář a autor cestopisných knih Mohamed Abdallah Brikcius (1903 – 1959), který byl zastáncem islámu, konvertoval k němu a za protektorátu vydával časopis Hlas Moslimské náboženské obce.[5] Čeští fašisté zcela přirozeně inklinovali k islámu, protože muslimové byli (obdobně jako nacisté) nepřátele Židů.[5]
  7. ↑ Z vězení psal František Směták dopisy československým politikům – včetně prezidenta Klementa Gottwalda, kterého se jimi snažil přesvědčit, že do Vlajky vstoupil proto, aby tam založil komunistickou buňku.

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m PEJČOCH, Ivo. Hnutí Vlajka: Kdo zradil během nacistické okupace Československa? [online]. www sto plus jednicka cz, 2009-06-29 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l ŠÍR, Vojtěch. Svatoplukovy gardy [online]. www fronta cz, 2006-01-14 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e CVACHOVCOVÁ, Klára. Pravda vítězí 1938 protičeskoslovenské vysílání vídeňského rozhlasu. Praha, 2016 [cit. 2019-09-10]. 80 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze; Fakulta sociálních věd; Institut komunikačních studií a žurnalistiky; Katedra mediálních studií. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Pavel Suk. s. Vojtěch Musil (strany 29 až 33); Jaroslav Čermák (strana 32); Svatoplukovy gardy (strana 17). Práce o vysílání vídeňského rozhlasu „Pravda vítězí“ (v českém a slovenském jazyce) na podzim roku 1938 (tj. v období bezprostředně předcházejícím a následujícím uzavření Mnichovské dohody).. Dostupné online.
  4. ↑ BÁRTA, Zdeněk. Vlastenec vlajkař Čermák odsouzen k trestu smrti [online]. zdenek barta blog idnes cz, 2019-08-15 [cit. 2019-09-10]. Čermák - Jaroslav, člen Vlajky a velitel jejího polovojenského oddílu Svatoplukova garda byl v roce 1946 odsouzen a popraven za kolaboraci s nacisty.. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac PADEVĚT, Jiří. Rvačky českých fašounů (Krvavá léta 1938 – 1953) [online]. www televize seznam cz, 2018-01-01 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: František Směták). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 167, 274, 322, 356. 
  7. ↑ a b c d e f g h i HLAVINKA, Tadeáš. Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Jan Rys-Rozsévač - český Vůdce a sluneční diktátor [online]. www idnes cz, 2016-09-01 [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n SUCHÁNEK, Marek. Organizace a aktivity českých fašistů na Moravě v letech 1922 – 1945. Brno, 2010 [cit. 2019-09-10]. 146 s. Disertační práce. Masarykova univerzita; Filozofická fakulta; Historický ústav; Historie – České dějiny. Vedoucí práce doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.. s. Gajdovy gardy (strana 51 až 53); Svatoplukovy gardy (strany 76, 78, 111, 112, 115, 116, 130, 136). Práce o vývoji a organizaci českého fašismu na Moravě v letech 1922–1945; Emanuel Jančar (velitel Junáků NOF pro oblast Ostravska). Dostupné online.
  9. ↑ Moravský zemský archiv v Brně (MZA Brno), B 40/3 F, karton 16 (462)
  10. ↑ Moravský zemský archiv v Brně (MZA Brno), B 40/3 F, karton 16 (462)
  11. ↑ a b 'Nejhnusnější zrádci národa' dostali oprátku [online]. www lidovky cz, 2011-05-02 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík organizací: Svatoplukovy gardy). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 117, 128, 167, 247, 274, 297, 322, 356, 402, 569, 693. 

Literatura

Související články

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatoplukova_garda&oldid=21071269“