Ghaznovská říše

	; vlajka
Geografie	; Ghaznovská říše v době svého největšího rozmachu
	; Ghaznovská říše v době svého největšího rozmachu
Hlavní město	Ghazna (do 1151); Láhaur (od 1151)
	Obyvatelstvo
Jazyky	perština (oficiální jazyk dvoru) arabština (jazyk vědy, vzdělání a teologie,; oghuzské jazyky (mluvené vládci, armádou a místní obyvateli v každodenní řeči)
Náboženství	sunnitský islám
	Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	977 - Sebük Tegin
Zánik	1186 - Hüsrev Melik
	Státní útvary a území
	Samánovská říše
	Seldžucká říše

Historie Turkických národů Historie turkických národů do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
Turkuti
Západní Turkuti
Východní Turkuti
Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
Dunajské Bulharsko
Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
Západní Karachánové
Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát 860–1091	Kimäcký chanát 743–1035
Kumánie 1067–1239	Oguzský jabguluk 750–1055

Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
Dynastie otroků (Dillí)
Dynastie Chaldží
Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát^[4]^[5]^[6]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
Dynastie Bahríovců
Osmanská říše 1299–1923
Jiné turkické dynastie v Anatolii Dynastie Artúkovců Dynastie Saltúkovců v Ázerbájdžánu Dynastie Íldenizovců v Egyptu Dynastie Tulúnovců Dynastie Íchšídovců v Levantě Dynastie Búríjovců Dynastie Zengíjovců
Tento box: zobrazit • diskuse • editovat

Ghaznovská říše, také Ghaznovský sultanát, se od druhé poloviny 10. století do 12. století rozkládala ve střední Asii. Jejím hlavní městem byla nejdříve Ghazna (v dnešním Afghánistánu), od roku 1151 pak Láhaur (dnes leží v pákistánské provincii Paňdžáb). Za zakladatele dynastie Ghaznovců se považuje Alp Tegin, který byl také velitelem samánovské armády. Ovšem dynastii v pravém slova smyslu založil jeho zeť Sebük Tegin (asi 942–997), asi nejznámějším vládcem dynastie pak byl Mahmúd z Ghazny. Ghaznovci byli Turci a muslimové vyznávající sunnitský islám.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ghaznavid Empire na anglické Wikipedii.

↑ KATOUZIAN, Homa. Iranian history and politics. [s.l.]: Published by Routledge. Indeed, since the formation of the Ghaznavids state in the tenth century until the fall of Qajars at the beginning of the twentieth century, most parts of the Iranian cultural regions were ruled by Turkic-speaking dynasties most of the time. At the same time, the official language was Persian, the court literature was in Persian, and most of the chancellors, ministers, and mandarins were Persian speakers of the highest learning and ability, 2003. S. 128. (anglicky)
↑ Persian Prose Literature. HighBeam Research [online]. World Eras. Princes, although they were often tutored in Arabic and religious subjects, frequently did not feel as comfortable with the Arabic language and preferred literature in Persian, which was either their mother tongue—as in the case of dynasties such as the Saffarids (861–1003), Samanids (873–1005), and Buyids (945–1055)—or was a preferred lingua franca for them—as with the later Turkish dynasties such as the Ghaznawids (977–1187) and Saljuks (1037–1194, 2002 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-02.
↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. The Ghaznavids, their empire in Afghanistan and Eastern Iran 994-1040. [s.l.]: Edinburgh University Press, 1963. Dostupné online. S. 134. (perská turečtina)
↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)

Související články

Turecká prezidentská pečeť

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Ghaznovská říše na Wikimedia Commons
(anglicky) Encyclopaedia Britannica - Ghaznavid Dynasty

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] KATOUZIAN, Homa. Iranian history and politics. [s.l.]: Published by Routledge. Indeed, since the formation of the Ghaznavids state in the tenth century until the fall of Qajars at the beginning of the twentieth century, most parts of the Iranian cultural regions were ruled by Turkic-speaking dynasties most of the time. At the same time, the official language was Persian, the court literature was in Persian, and most of the chancellors, ministers, and mandarins were Persian speakers of the highest learning and ability, 2003. S. 128. (anglicky)

[2] Persian Prose Literature. HighBeam Research [online]. World Eras. Princes, although they were often tutored in Arabic and religious subjects, frequently did not feel as comfortable with the Arabic language and preferred literature in Persian, which was either their mother tongue—as in the case of dynasties such as the Saffarids (861–1003), Samanids (873–1005), and Buyids (945–1055)—or was a preferred lingua franca for them—as with the later Turkish dynasties such as the Ghaznawids (977–1187) and Saljuks (1037–1194, 2002 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-02.

[3] BOSWORTH, Clifford Edmund. The Ghaznavids, their empire in Afghanistan and Eastern Iran 994-1040. [s.l.]: Edinburgh University Press, 1963. Dostupné online. S. 134. (perská turečtina)

[4] CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)

[5] BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)

[6] BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]