Žďár nad Sázavou (klášter)
Bývalý klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie (lat. Fons Beatae Mariae Virginis) ve Žďáru nad Sázavou je původně gotický, barokně, mj. za účasti Jana Santiniho, upravený areál. Klášter, který ve středověku i barokním období patřil k významným cisterciáckým klášterům, byl založen v roce 1252 a zrušen po roce 1784. Budova prelatury poté sloužila jako zámek.
Historie
Založení
Klášter byl založen roku 1252 Bočkem z Jaroslavic a ze Zbraslavi.[1] Mniši do nově založeného kláštera přišli ze západočeského Nepomuku.[1] To je také důvod, proč byl v barokním období v klášteře v takové míře ctěn Jan Nepomucký.
Úpadek
Za husitských válek byl klášter vypálen a poté hospodářsky živořil, přestože se o jeho obnovu snažil i Jiří z Poděbrad, který byl potomkem zakladatele kláštera a dle patronátního práva byl za stav kláštera zodpovědný. Roku 1588 kníže Karel II. Minstrberský jako další potomek zakladatele s odvoláním na patronátní právo vyměnil klášter a jeho pozemkový majetek s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským za jiný statek. Klášter se touto směnou stal poddanským zbožím. Olomoucký kardinál František z Ditrichštejna poté nejprve roku 1606 klášter připojil k biskupským statkům, roku 1613 jej dokonce zrušil a roku 1617 s biskupstvím vyměnil za chropyňský statek. Žďár nad Sázavou se touto transakcí stal osobním kardinálovým majetkem.[1]
V té době doznal areál také stavebních změn. Roku 1607 byl upravován zednickým mistrem Petrem Šeresem z Velkého Meziříčí. V letech 1614–16 nechal kardinál Ditrichštejn přebudovat prelaturu na zámek. V té době také nechal ditrichštejnský hospodářský úředník Šimon Kratzer ze Schönsperka zbořit většinu původní raně gotické křížové chodby kláštera (zůstalo zřejmě pouze dodnes dochované studniční stavení).[1]
Nový rozkvět
Za druhého zakladatele kláštera je označován cisterciácký opat Jan Greifenfels z Greiferifelsu, který roku 1638 vykoupil bývalý klášterní majetek od Maxmiliána z Ditrichštejna za 44 000 zlatých.[1] Po roce 1638 také zřejmě proběhla první vlna oprav klášterních budov, především budov konventu.[2]
O obnovu kláštera se zasloužil rovněž opat Benedikt Zauninüller (1676–91), který nechal výrazně přestavět budovy konventu. Opat Edmund Wagner (1691–1705) pak v rámci obnovy po požáru, který klášter postihl roku 1689, nechal kromě samotné obnovy poškozených budov také vybudovat Giovannim Battistou Spinettim di Angelo po roce 1701 nový, osmiboký kostelík svaté Markéty při vstupu do areálu, který byl určený pro pro laické návštěvníky kláštera. Tentýž stavitel pak do roku 1703 nově vybudoval i přilehlou klášterní bránu.[3]
Nejvýznamněji se však do stavební podoby kláštera i celého okolí zapsal opat Václav Vejmluva (opatem v letech 1705–38). Pravděpodobně již v roce 1706 navázal spolupráci s Janem Santinim.[4]
Vedle Jana Santiniho se tohoto dění zúčastnili také sochař Řehoř Theny, Matěj Václav Jäckel a Ondřej Zonner, malíři Michael Willmann, Simon Gionirna a Karel František Töpper.[1]
Opat Vejmluva nechal nejen doplnit výzdobu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, konventu a dalších budov, ale také dal velkoryse přestavět a rozšířit prelaturu do podoby mohutného, v podstatě zámeckého čtyřkřídlého objektu s navazující francouzskou zahradou. V části opatství nechal také vybudovat prostory pro akademii šlechtické mládeže, založenou roku 1727, konírnu a jízdárnu.[1]
Vstupní část prelatury z let 1720–34 a také souběžně budovaný trakt koníren vnikly podle projektu Jana Santiniho. Ostatní křídla spadají až do druhé poloviny 18. století a projektoval je zřejmě František Maxmilián Kaňka.[1]
Mimo areál kláštera projektoval Santini především poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na nedalekém kopci, který byl po vzoru krajiny v okolí Nepomuku pojmenován Zelená hora, Hospodářský dvůr Lyra a morový Dolní hřbitov.
Po zrušení
Bezprostředním impulsem ke zrušení kláštera byl zhoubný požár 16. července 1784. Poslední opat Otto Steinbach z Kranichštejna (opatem v letech 1782–84) po něm sám požádal Josefa II. o zrušení kláštera, které bylo uskutečněno záhy, 13. října 1784. Majetek kláštera byl předán náboženskému fond. Roku 1786 se konventní kostel stal kostelem farním a dosavadní farní kostel svaté Markéty u brány kláštera byl zrušen.[1]
Budova prelatury, klášterní kostel a další hospodářské budovy byly po požáru obnoveny. Pouze budovy vlastního konventu zůstaly neobnoveny a postupně chátraly.[1]
Roku 1826 panství za 170 550 zlatých nejvyšší maršálek Království českého Josef Vratislav z Mitrovic. Dalšími majiteli byli pro kníže František Josefa z Ditrichštejna-Prokau-Leslie a poté Clam-Gallasové. Posledními šlechtickými vlastníky rodina Kinských.[1]
Roku 1945 byl bývalý klášter, nyní zámek Žďár nad Sázavou s celým panstvím znárodněn. Později zde bylo umístěno Muzeum knihy. V šedesátých letech bylo zastřešeno a rekonstruováno západní křídlo konventu, které je nyní vedle izolovaně stojícího studničního stavení jedinou dochovanou částí vlastního konventu. Vedle Muzea knihy v areálu postupně začalo působit okresní muzeum a okresní archív. Bývalé konírny se změnily v expozici díla Jana Santiniho a vývoje cisterciáckého kláštera.[1]
V roce 1991 byl areál v restituci vrácen rodině Kinských.[5]
Popis
Vstupní část
Bývalý klášterní areál lze rozčlenit do tří částí jimiž návštěvník postupně prochází. Vlevo od barokní vstupní brány se v přestavěné podobě dochoval zrušený barokní osmiboký kostelík svaté Markéty, který jako farní sloužil obyvatelům okolí a také laickým návštěvníkům kláštera. V pravé části jsou dodnes dochovány budovy hospodářského příslušenství kláštera.
Druhé nádvoří a prelatura
Druhou částí, která v době existence kláštera stále ještě byla otevřena i laickým návštěvníkům, je velké parkově upravené nádvoří. U vstupu jej „střeží“ vysoká barokní věž a po levé straně se rozkládá mohutná budova prelatury, která po zrušení kláštera sloužila jako zámek.
Prelatura, která v tomto klášteře sloužila nejen jako osobní sídlo opata, místo významných společenských událostí a a sídlo správy panství, ale také jako sídlo šlechtické akademie, je tvořena třemi částmi:
První z nich je samostatně utvářená trojkřídlá, původně středověká budova v jihozápadním nároží prelatury. Druhou je vstupní křídlo prelatury, vybudované podle projektu Jana Santiniho, které je za zmíněnou starší část v jihozápadním nároží poněkud uspouplé čímž vytváří náznak čestného dvora. Ve středu tohoto křídla je situována vznosná, centrální, osmiboká stavba s průjezdem v přízemí. V jejím patře je v interiéru situován velký sál s freskou K. F. Töppera z roku 1734 zachycují nebeskou blaženost cisterciáků. Boční části křídla tvoří nižší, nestejně vysoké části, navazující vlevo na původní prelaturu a vpravo na konventní kostel. Kromě zmíněné fresky zaujmou v interiéru také pro Santiniho typické, bohatě utvářené štukové obrazce na klenbách. Třetí částí prelatury je trojice mladších barokních křídel, uzavírajících obdélné nádvoří. Rozlehlá severní budova je vnějším průčelím otočena do nyní neudržované opatské zahrady.[1]
Vlastní konvent s konventním kostelem
Třetí část kláštera, která byla v době jeho fungování laikům zcela uzavřena, tvoří budovy vlastního konventu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Gotický kostel byl přestavěn barokně a doplněn několika výraznými zásahy Jana Santiniho. Kostel je také vybaven vrcholně barokním, bohatě zdobeným mobiliářem.
Z konventních budov se dochovalo pouze západní křídlo, které částečně obsahuje gotické konstrukce, ale jeho současná podoba je barokní. V té době byla také vyzdobena cyklem fresek ze života Bernarda z Clairvaux od malíře Simona Gionirny. Křídlo bylo ovšem, přestože se jako jediné z konventních budov dochovalo, výrazně stavebně poškozeno chátráním a je proto také dosti poznamenáno úpravami z šedesátých let 20. století.[1]
V prostoru bývalého rajského dvora je dochováno samostatně stojící, původně gotické, Janem Santinim barokně upravené studniční stavení. Jedná se o desetibokou stavbičku s nárožními opěráky, která původně navazovala na křížovou chodbu kláštera. Uvnitř stavbičky je dochována barokní studna s mramorovým parapetem a hodnotnou kovanou barokní mříží s kladkou. Prostor je zaklenut barokní cihlovou klenbou s trojúhelnými výsečemi, která je pokryta barokně-gotickými štukovými žebry a dalšími architektonickými články.[6]
Severně, tj. nalevo od kostela se nachází budova barokních koníren, opět podle Santiniho návrhu. Další, původně barokní hospodářské budovy se nachází i v prostoru na východ od klášterního kostela.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n Areál bývalého kláštera na webu hrady.cz
- ↑ HORYNA, Mojmír: J. B. Santini-Aichel – Život a dílo. Karolinum, Praha 1998, ISBN 80-7184-664-3, S. 250
- ↑ HORYNA, Mojmír (cit. v pozn. 2) S. 245
- ↑ HORYNA, Mojmír: (cit. v pozn. 2) S. 246
- ↑ V srpnu 2009 dostal klášterní kostel titul Bazilika Minor. Webové stránky zámku Žďár nad Sázavou
- ↑ HORYNA, Mojmír: (cit. v pozn. 2) S. 250–251
Obrázky, zvuky či videa k tématu Žďár nad Sázavou na Wikimedia Commons
Literatura
- FOLTÝN, Dušan, a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. 878 s. ISBN 80-7277-026-8.
Externí odkazy
- Areál bývalého kláštera na webu hrady.cz
- Webové stránky zámku Žďár nad Sázavou
- Webové stránky farnosti Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše Žďár nad Sázavou