Édouard Dujardin

Édouard Dujardin
Édouard Dujardin
	portrét od Félix Vallotton
Narození	10. listopadu 1861 ; Saint-Gervais-la-Foret, Francie
Úmrtí	31. října 1949 (ve věku 87 let) ; Paříž
Povolání	novinář, spisovatel
Národnost	francouzská
Alma mater	Lyceum Pierra Corneilleho; Lyceum Ludvíka Velikého
Významná díla	Les lauriers sont coupés
Partner(ka)	Madeleine de Boisguillaume
Rodiče	Alphonse Dujardin
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Édouard Dujardin (10. listopadu 1861 Saint-Gervais-la-Foret – 31. října 1949 Paříž) byl francouzský novinář, spisovatel, básník, dramatik a kritik. Byl jeden z prvních uživatelů literární techniky proudu vědomí, jejímž příkladem byl jeho román Les Lauriers sont coupés.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Édouard Émile Louis Dujardin se narodil v Saint-Gervais-la-Forêt v departementu Loir-et-Cher, byl jediným dítětem Alphonse Dujardina, námořního kapitána. Stephane Mallarmé ho popsal jako „potomka starého mořského psa a bretaňské krávy“. Vzdělání získal na Lycée Pierre Corneille v Rouenu.

Dujardin se stal redaktorem časopisu Revue Indépendente v roce 1886 a právě v tomto časopise byly publikovány jeho první práce. Jeho spojení s tímto časopisem vedlo k tomu, že byl označen jako „důležitý hlas pro symbolisty“ (Harry Ransom Humanities Research Center 2004).

Když jeho rodiče zemřeli, Dujardin byl jediným dědicem jejich majetku a část těchto peněz použil na financování her Antonia v roce 1891 a Le Chevalier Du Passé v roce 1882.

Jeho literární díla byla rozsáhlá a zahrnovala četné hry, básně a romány. Dujardin také produkoval díla literární a sociální kritiky a reminiscence. James Joyce tvrdil, že jeho styl vnitřního monologu vděčil za svůj vliv dílům Dujardina. Pokračoval ve své angažovanosti v žurnalistice po celý svůj život, což vedlo k četným sporům s úřady, včetně obvinění ze zrady, i když nebyl nikdy odsouzen.

Dujardin měl drahý a okázalý vkus na oblečení, které bylo na svou dobu považováno za „dandy“, a byl známý častým pařížským nočním životem. Byla zaznamenána jeho četná laškování se ženami a četné vztahy s herečkami, modelkami a dalšími okouzlujícími ženami. Byl také známý tím, že měl mnoho přítelkyň zapojených do umění a některé z nich finančně podporoval.

Jeho frivolní životní styl nakonec snížil jeho finance, takže začal s mnoha finančními podniky, včetně hazardních her a nemovitostí. Své služby nabízel periodikům pro marketingové a reklamní kampaně. Právě tam si policie všimla článku sestaveného Dujardinem, po jehož zveřejnění skončil ve vězení.

R. 1885 Dujardin a Téodor de Wyzewa založili Revue wagnérienne, poté, co v předchozím roce vytvořili La Revue Industrielle Félixe Fénéona. Tento časopis, věnovaný dílu německého skladatele Richarda Wagnera, vycházel ve třech číslech, od roku 1885 do roku 1887. V roce 1886 spojili Dujardin a Fénéon své síly pod hlavičkou nové vylepšené Revue Indépendante. Jednou z novinek v této době bylo, že Revue začala mít ve svých místnostech malé výstavy.

Dujardin si vzal ženu jménem Germaine v roce 1893. Rozešli se v roce 1901, rozvedli se až v roce 1924, kdy se oženil s Marií Chenou, ženou o třicet let mladší. Během dlouhého a trvalého přátelství si často dopisoval s irským spisovatelem Georgem Moorem.

V květnu 1922 se zúčastnil Mezinárodního kongresu progresivních umělců a podepsal „Zakládající prohlášení Svazu mezinárodních progresivních umělců“.

Dujardin byl zastáncem teorie Kristových mýtů. Napsal knihu Histoire ancienne du Dieu Jésus. Zplodil dvě děti, ve stáří žil poklidným životem a dne 31. října 1949 zemřel ve věku 87 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Příběhy[editovat | editovat zdroj]

Les Hantises (1886)
Les lauriers sont coupés (1888) Texte en ligne [archive]
L'Initiation au péché et à l'amour (1898)

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Litanies (1888)
Pour la vierge du roc ardent (1888)
Deux suites anciennes (1891)
La Comédie des amours (1891)
Réponse de la bergère au berger (1892)
Le Délassement du guerrier (1904)
Poésies anciennes (1913)
Mari Magno, 1917–1920 (1920)
Trois poèmes en prose mêlés de vers [1886, 1888, 1892] (1936)

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

La Légende d'Antonia: Antonia (1891), Le Chevalier du passé (1892), La Fin d'Antonia (1893)
Les Argonautes: Marthe et Marie (1913), Les Époux d'Heur-le-Port (1919), Le Retour des enfants prodigues (1924)
Le Mystère du Dieu mort et ressuscité (1923)
Le Retour éternel (1932)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

La Source du fleuve chrétien: histoire du judaïsme ancien (1906)
Les Prédécesseurs de Daniel (1907)
De Stéphane Mallarmé au prophète Ezéchiel (1919)
Les Premiers Poètes du vers libre (1922)
Le Dieu Jésus (1927)
Grandeur et décadence de la critique, sa rénovation (1931)
Le Monologue intérieur, son apparition, ses origines, sa place dans l'œuvre de James Joyce et dans le roman contemporain (1931)
Mallarmé par un des siens (1936)
La Première Génération chrétienne, son destin révolutionnaire (1936)
De l'ancêtre mythique au chef moderne (1943)
Rencontres avec Houston Stewart Chamberlain (1943)
Histoire ancienne du Dieu Jésus, l'Apôtre en face des apôtres (1945)

Články[editovat | editovat zdroj]

Notice de Paul Léautaud dans les Poètes d'aujourd'hui [archive]
Compte rendu de Rachilde dans le Mercure de France [archive]

Dix articles in Revue wagnérienne (entre 1885 et 1887)

V češtině[editovat | editovat zdroj]

Železná panna – úvod František Sekanina; přeložil Arnošt Procházka; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 47. Praha: J. R. Vilímek, 1913
Lístek rozmarýny – př. Helena Pospíšilová. Praha: Odeon, 1970

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Édouard Dujardin na francouzské Wikipedii a Édouard Dujardin na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Édouard Dujardin na Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

George Moore, Dopisy George Moorea Edovi. Dujardin, 1886–1922, Crosby Gaige, 1929