Wikipedista:Kocouruvkotik/Pískoviště

Butovská střelnice

Butovská střelnice (rusky Бутовский полигон) je jedno z míst masových poprav а pohřbů obětí stalinského teroru. Podle archivních dokumentů zde bylo v letech 1930-1950 zavražděno více než dvacet tisíc lidí. Většina z nich byla byla popravena bez soudu rozhodnutím tzv. trojky (vedoucí místního NKVD, prokurátor a předseda místního výboru KSSS) nebo dvojky (bez posledně jmenovaného).

Místo se nachází poblíž vesnice Drožžino (rusky Дрожжино) v Moskovské oblasti, nedaleko od dalších podobných objektů, Kommunarky a Suchanovské věznice.

XVI. patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II., hlava Ruské pravoslavné církve, nazval toto místo ruskou Golgotou. Mezi oběťmi je asi tisíc představitelů duchovenstva, jak pravoslavných, tak i jiného vyznání. Roku 2001 prohlásila Moskevská oblast místo za historickou a kulturní památku místního významu.

Dějiny

Na místě střelnice stál v 19. století statek Kosmodamianskoje-Drožžino (rus. Космодаминаское-Дрожжино), pojmenovaný podle svatých Kosmy a Damiána. První písemná zmínka pohází z roku 1568, kdy zde sídlil bojar Fedor Drožžin (popravený na rozkaz Ivana IV.). V roce 1889 zde majitel N. Solovjev založil hřebčín a postavil kruhovou krytou jízdárnu a dostihové závodiště s tribunami pro diváky. Solovjev prohrál hřebčín v kartách a zemřel v Moskvě jako bezdomovec. Před první světovou válkou koupili hřebčín Ziminové, vlastníci několika textilek a známí kulturní mecenáši. Ivan Ivanovič Zimin přenechal správu hřebčína i přilehlé usedlosti svému synovci Ivanu Leontěviči Ziminovi, který byl chovu koní zcela oddán. Koně z butovského hřebčína vyhrávali dostihy. Po bolševické revoluci byl veškerý majetek Ziminů zestátněn. Ivan Leontěvič zůstal v chovu jako odborník. Hřebčín dostal jméno L. B. Kameněva a patřil k nejlepším v zemi, dodával koně pro občanskou válku a pak pro vojska OGPU. Koncem dvacátých let dostal název 3. moskevský hřebčín.

Ivan Leontěvič Zimin byl odvolán z funkce vedoucího jako nepřítel socialistického hospodářství a byl z Butova vysídlen. Źil v Moskvě a strávil rok v Butyrské věznici kvůli obviněním ze špatného hospodaření v hřebčínu. Zemřel roku 1935 nedlouho po propuštění z věznice a po uhrazení údajné škody.

V roce 1931 byl hřebčín rozpuštěn a vznikla tu přípravna koní pro jezdectvo a škola pro výcvik rudoarmějců. V roce 1934 jezdeckou školu zrušili a zřídili tu pracovně-nápravnou kolonii pro nezletilé delikventy, kteří měli pracovat v zemědělství a dodávali na Lubjanku zeleninu, ovoce a med. V roce 1934 byla zařízena cvičná střelnice NKVD, území bylo ohrazeno plotem a byla rozmístěna celodenní ochrana.

Popravy na Butovské střelnici začaly 8. srpna 1937, kdy zde bylo zastřeleno prvních 91 lidí, a skončily 19. října 1938. V tu dobu kapacita moskevských hřbitovů a krematorií už nestačila a objekty Butovo a Kommunarka je měly nahradit. Na Kommunarce byli popravováni především důstojníci Rudé armády, pracovnici NKVD, inženýři, umělci, komunisté a představitelé nomenklatury. Do Butova se dostávali dělnici, zločinci, zemědělci, především soukromě hospodařící, označení za kulaky, a představitelé duchovenstva. Butovo se stalo největším moskevským pohřebištěm obětí politických represí. Rekordní výkon podali kati 17. a 28. února 1938, kdy postříleli najednou 502 a 562 lidí, podobně 8. prosince 1937 zabili 474 odsouzené.

Po listopadu 1938 se na Butovské střelnici přestalo popravovat, ale prostory stále sloužily k pohřbívání mrtvých. Během 2. světové války byly nedaleko od areálu střelnice postaveny baráky pro německé válečné zajatce. V letech 1950–1951 vznikly tři budovy, jež sloužily jako byty pro vedení tehdejšího Ministerstva státní bezpečnosti (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, MGB) i pracovníky resortu, ve třetí budově byla zřízena škola Ministerstva vnitra (Ministerstvo vnutrennych děl, MVD). Byl zřízen rekreační objekt pro krátkodobý odpočinek vyšších bezpečnostních kádrů a jejich rodin. Kolem největších masových hrobů byl postaven vysoký dřevěný plot s ostnatým drátem. Na jednom z hrobů byl postaven barák pro úschovu trofejních filmů a dokumentů, později tu byl vepřín resortního hospodářství MGB. V okolí střelnice se začaly stavět chaty důstojníků MGB. Po uzavření školy tajných služeb v roce 1954 se byla zřízena Novonikolská základní škola a pionýrský tábor pro děti pracovníků MGB.

Koncem roku 1988 SSSR rozhodl o rehabilitaci obětí politických represí. Tehdy vyvstala potřeba zjistit, kam byly tyto oběti uloženy. V roce 1991 byla zřízena zvláštní skupina, která našla v Ústředním archivu Ministerstva bezpečnosti záznamy o ukládání těl popravených osob u nemocnice Jauza, na Vagaňkovském a Donském hřbitově. Stále se však chyběly záznamy o hrobech asi 27 tisíc popravených. Jedním z možných míst bylo Butovo, což potvrdil bývalý pracovník administrativně-hospodářského oddělení Moskevské správy NKVD kapitán A. V. Sadovskij, několik řidičů NKVD a někteří místní občané. Při Moskevské správě bezpečnosti začala pracovat nestátní skupina pro rehabilitace vedená bývalým plukovníkem bezpečnosti N. V. Grašoveňem, který žil v dětství v osadě NKVD v Butovu. Pátráním v archivech se zabývalo sdružení Memorial. Od roku 1992 začala pracovat občanská Komise pro záležitosti nezákonně perzekvovaných při Moskevském sovětu (skupina vedená M. B. Mindlinem), která pořídila první kartotéku a krátké životopisy popravených pro vydání pamětní knihy obětí Butovské střelnice.

V roce 1993 byl umístěn pamětní kámen a proběhly první návštěvy příbuzných obětí. Na jaře 1994 byl vztyčen velký pamětní kříž. Od roku byl 1995 butovský areál (6 hektarů) převeden do vlastnictví Ruské pravoslavné církve. První pravoslavná bohoslužba se konala 25. června 1995 v polním stanovém svatostánku. Na podzim 1995 byl postaven Chrám svatých novomučedníků a zpovědníků ruských.

V roce 1997 zde započalo hledání masových hrobů. Geofyzici určili místa anomálií v terénu, jejichž poloha odpovídala schématu pohřbívání sestavenému FSB. V srpnu 1997 se začalo s archeologickým průzkumem za přítomnosti archeologů, antropologů, expertů soudní medicíny, odborníkа na zbraně, odborníka na látky a boty a dalších specialistů. Byly provedeny dva výkopy široké 1,2 metru. První výkop byl 50 metrů v severní části polygonu a odhalil 2 pohřební jámy. V první jámě byly objeveny lidské ostatky s kusy oděvů asi 2 metry hluboko, ale výška spodní vody nedovolila pokračovat v průzkumu. V této jámě byla objevena nábojnice (kalibr 7,62 mm). A byli odhaleny objekty 19. a začátku 20. století. Druhý výkop byl široký 4,6 m. Asi 1,5 m hluboko byly fragmenty oblečení a bot a o něco niže lidské ostatky. Stejně jako u severních jam, těla byla pod hladinou spodní vody. Vodu odvedli při pomocí šuftu. Byli odhaleni dva pohřebení. Nalezeny byly též gumové rukavice, zbytky rozbitých lahví, boty, kozačky, bundy (jedna ženská evropského původu), dubový pařez aj. V jámách byli vbity klín, které evidentně byly určeny k uspořádání prostoru. V odkryté části hrobu ležely ostatky 59 osob, celkem v něm mohlo být uloženo asi 150 lidí. Podle antropologického výzkumu šlo o mužské ostatky. Věk nebyl předmětem výzkumu, ale v některých případech byl určen: 20-25, 30-35, 40-45 let. Pohřbívání bylo provedeno v několik vrstvách. Těla byla do jam naházena těsně po smrti nebo během 8-10 hodin. Několik lebek bylo prozkoumáno v laboratoři. Na čtyřech z nich byliy stopy střel kalibru od 7 do 8 mm. Na stěnách jam byly vidět stopy po bagru, o kterém předtím mluvili svědci. Komplexní exhumace celého pohřebiště nebyla provedena, ale odborníci se shodují, že i po tolika letech by identifikace těl byla možná.

9. srpna 2001 byla Butovská střelnice prohlášena historickým a kulturním památníkem místního významu. V roce 2002 bylo zřízeno pamětní centrum Butovo. Archeologické výzkumy v Butovu pokračovaly v roce 2003. Byly určeny hromadné hroby obětí nepravidelně rozložené po celém areálu střelnice a byly pak označeny dřevěnými sloupky spojenými lanem a osázeny květinami. V roce 2005 bylo toto označení hrobů odstraněno a nahrazeno mírnými vyvýšeninami. Celkem bylo označeno 13 masových hrobů. V letech 2004-2007 byl postaven kamenný chrám Svatých novomučedníků a zpovědníků ruských. 8. srpna 2007 umístěn Velký pamětní křiž, který byl vyroben na Soloveckých ostrovech a dopraven přes vodní systém kanálů postavených převážně vězni stalinských gulagů, Bělomořsko-baltský kanál, Volžsko-baltskou vodní cestu a Moskevský průplav.

Oběti

Celkové bylo zastřeleno 20 765 lidí v době od srpna 1937 do října 1938. Z nich 5 595 osob byli odsouzeny za čistě kriminální přečiny a nebyly tudíž rehabilitovány. Bylo rehabilitovány celkové 15 166 osob, jež byly oběťmi politických represí.

Více než dvě třetiny zastřelených (11 300 osob) žily před zatčením v Moskvě. Asi 2 650 osob přivezli k potrestání z regionů Ruska. 70 % potrestaných tvořili Rusové a bylo přes šedesát dalších národností – Lotyši, Poláci, Židi, Ukrajinci, Němci, Bělorusové. Ale i cizinci z jiných zemí – z Německa, Polska, Francie, USA, Rakouska, Maďarska, Rumunska, Itálie, Jugoslávie, Československa, Turecka, Japonska, Indie, Číny. Většina popravených v Butove byla bezpartijní, věkem od 15 do 80 let, polovina z nich měla nejnižší vzdělání, ženy tedy tvořily jen 4,3 % obětí.

Mezi zastřelenými převažovali prostí dělníci, za nimi následovali zaměstnanci různých sovětských podniků a rolníci. V Butovu leží poměrně mnoho kněží, mnichů, představených klášterů a církevních hodnostářů. Vetšinou to byli představiteli pravoslavné církve (937 osob), z duchovenstva dalších církví byli staroobřadnici, baptisty, luteráni, evangelíci a katolíci, židovští rabíni i muslimští kněží a členové různých náboženských sekt. Byli popraveny zde i umělci – herci, pěvci, hudebníci, cirkusoví umělci, sochaři a malíři (např. Alexandr Drevin, Roman Semaškevič, Gustav Klucis, Vladimir Komarovský). Leží tu sovětští horolezci, včetně zakladatele sovětského alpinismu V. L. Semenovského, obviněné kvůli cestám do pohraničních hor ze špionáže. Mezi oběťmi byli též pracovníci dopravy, obchodu, vedoucí činitelé různých závodů a podniků, vědečtí pracovníci a učitelé, agronomové, vojáci atd. Byla tu popravena skupina z padesáti čínských pradláků, usazených v Moskvě už před revolucí. Jsou tu více než dva a půl tisíce vězňů i pracovníků Dmitlagu NKVD (jednoho z největších gulagů), bývalý předseda Státní dumy Fjodor A. Golovin, někdejší moskevský gubernátor Vladimir F. Džunkovskij, celkem 11 carských generálů, jeden z prvních ruských letců N. N. Danilevskij aj. Během února a března 1938 bylo ve věznicích a táborech Moskvy a Moskevské oblasti postříleno 1 160 invalidů, a většina z nich leží v Butovu.

Československé obětí

Podle databázy bylo zastřeleno celkem 64 Čechů, bývalých československých občanů nebo obyvatel českých zemí, včetně několika dalších osob, jež byly zastřeleny pro špionáž ve prospěch Československa. Podle národnosti uvedené ve vyšetřovacích spisech bylo mezi nimi 26 Čechů, 18 Němců, 5 Maďarů, 4 Židé, 3 Rakušané, 3 Rusové, 2 Slováci, 2 Srbi a 1 Polák. První československá oběť (Petr Krič) sem byla uložena 3. září 1937, poslední (Eduard Gertner) 10. září 1938.