Tibetská doga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tibetská doga
WangdurivoiraTM.jpg

Tibetská doga

Základní informace
země původu Tibet Tibet
Tělesná charakteristika
hmotnost psi: 65–75 kg, feny: 45–55 kg
výška † psi: minimálne 66 cm, feny: minimálně 61 cm
barva černý
černý s pálením
modrý
modrý s pálením
zlatý/ bílý
Klasifikace a standard
skupina FCI 2: Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi
sekce FCI 2: Molossoidní
podsekce FCI 2.2: Horský typ
FCI standard
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
† výška uváděna v kohoutku

Tibetská doga neboli také tibetský mastiff (v zemi původu Do Khyi) je přírodní psí plemeno staré více než 4000 let.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o tibetské doze je z roku 1121 př. n. l. v čínské knize letopisů.[zdroj?] Zmiňuje se o ní Aristoteles, Alexandr Veliký, který ji přivezl do Evropy a také velký cestovatel Marco Polo. Tato rasa se nám dochovala v původní podobě bez křížení s jiným plemenem psů. Ještě dnes, po obrovské genocidě prováděné Číňany v Tibetu se nám dochovala tato rasa nejvíce v jihozápadní části. Jinde byl tento pes huben, protože je součástí tibetské kultury, kterou chtěli Číňané potlačit.[zdroj?] To se jim však zcela nepovedlo. Hlavně díky chovatelům v Anglii, dále pak v Holandsku, Francii, Německu a USA se tato rasa v nezměněné podobě dochovala dodnes. Dále je tento pes chován v Nepálu, Bhútánu, severní Indii a také na Tchaj-wanu.

Zajímavé zjištění poskytly poslední rozbory DNA jednotlivých psích plemen, provedené v Cambridgi - nejbližším příbuznými toho psího obříka jsou mopsi a tibetští španělé - psíci dorůstající velikosti do 30 cm v kohoutku.[zdroj?]

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Minimální kohoutková výška feny je 61 cm u psa 66 cm. V praxi fenky měří v průměru 63 cm a psi 71 cm. Pes má zpravidla hustší a delší srst a větší hřívu. Je to mohutný, těžký, dobře stavěný pes se silnou kostrou. Hlava dosti široká, těžká a silná. Týlní výčnělek a stop jsou dobře znatelné, délka lebky od týlu ke stopu se rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu, ale může být i kratší. Čenichová partie je dostatečně široká a čtvercová. Oči výrazné, střední velikosti. Barva hnědá ve všech odstínech. Uši střední velikosti, trojúhelníkového tvaru.

Krk má silný, nohy rovné, svalnaté, silné. Záda rovná a záď téměř neznatelná. Pohybuje se energicky, uvolněně, lehce a elasticky.

Linie[editovat | editovat zdroj]

Mladá fena tibetské dogy, zbarvení černá s pálením

Tibetská doga se vyskytuje ve 3 hlavních liniích lišící se především odchylkami ve využití a především ve vzezření. První je nejznámější linie DO-KHYI. Tato linie (z jejího názvu pochází i oficiální pojmenování celého plemene FCI) byla používána jak pro ochranu, tak pomáhala "pást" stáda jaků. Její vzrůst je poněkud nižší, mívá užší hlavu i mordu a pysky jen mírně převislé. Tato linie byla nejvíce použita pro evropský chov. Dnes se do Evropy však dostávají i potomci druhé linie TSANG-KHYI, z chovů v Asii a USA. Tato linie má zpravidla vyšší vzrůst celkově působí mohutným dojmem, má širokou lebku a dosti převislé pysky. Je známo, že i více sliní. Lze ji rozpoznat i volnější kůží zejména pak v oblasti hlavy a krku. Byla využívána samozřejmě k ostraze, ale v případě potřeby nosila i těžší náklady. Třetí linií, která se dnes již téměř nevyskytuje je linie KHYI-APSO používána výhradně k ochraně klášterů. Ve srovnání s ostatními byla obrovská s postavou bájných šelem, vyznačuje se především bohatým osrstění a především velice uvolněnou a nařasenou kůží vytvářející po těle vrásky a nad očima minimálně trojí obočí. Poté, co Tibet obsadila Čínská lidová republika, došlo téměř k jejímu vyhlazení (hlídala kláštery a především ty Číňané ničily a bombardovali).[zdroj?] Dnes se vyskytuje jen v několika málo záchranných chovech paradoxně jižně žijícími Číňany. Dnes tyto linie však nejsou čisté a už vůbec oficiálně rozlišované.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Vždy byla tibetskými nomády využívána jako strážní pes a rovněž tak i v tibetských klášterech. Těch však z původních 6000 zbylo pouhých asi 80 v dobrém stavu. Dnes se opět do klášterů pomalu vrací. Tibetská doga se musela po staletí samostatně rozhodovat a v nepřítomnosti pána domu, když odešel za obchodem, hlídala stádo i rodinu. Při stěhování z pastvin byla využívána i na přenášení lehčích břemen. Její štěkot je nezaměnitelný, impozantní a odstrašující.[zdroj?] Sama nikdy nikoho nenapadne, ale pokud brání teritorium nebo rodinu neváhá nasadit vlastní život. Je dost uzavřená a lásku projevuje pouze své rodině či pánovi a to odměřeně, avšak po delším odloučení její radost nezná mezí.[zdroj?] Dala základ většině mollosoidních plemen, což konstatovala řada významných zoologů v historii (A.E.Brehm, M. Siber, J.B. Walsh (Stonehenge), W. Youatt a další).