Sinotibetské jazyky
| Sinotibetské jazyky | |
|---|---|
 Rozšíření sinotibetských jazyků | |
| Rozšíření | jihovýchodní Asie |
| Počet mluvčích | 1,3 miliardy |
| Počet jazyků | 250–400 |
| Klasifikace |
|
| ISO 639-2 | sit |
| Dělení | |
| Dělení |
|
Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků.
Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Názory jazykovědců se liší v řadě okolností, např.:
- které jazyky a jazykové větve sem ještě řadit (až po např. jihohimalájské, sibiřské, polynéské nebo indiánské jazyky, baskičtina),
- kritéria příslušnosti do rodiny a větví – zda příbuznost slov, gramatika, tónový systém,
- sám název (zdůraznění čínštiny a tibetštiny, návrhy např. transhimalájské jazyky),
- společný původ rodiny a jejích větví – jejich příbuznost.
V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.
Dělení
- čínské jazyky (čínština) (1,17 miliard mluvčích)
- tibetobarmské jazyky
