Rudolf Czernin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Rudolf Theobald Czernin (1904–1984) z vinořské větve.
Mag. jur. Rudolf Czernin
Erb Černínů z Chudenic
Erb Černínů z Chudenic
9. vladař domu hradeckého a chudenického
Ve funkci:
16. červen 1955 – 22. červen 2004
(od 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
PředchůdceEugen Alfons Czernin
NástupceKarl-Eugen Czernin

Narození18. února 1924
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí22. června 2004 (ve věku 80 let)
Schleinz
RakouskoRakousko Rakousko
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
ChoťI. (1955) Lucia Hauser (1929–1970)
II. (1982) Charlotte Preisinger (* 1948)
RodičeEugen Alfons Czernin (1892–1955) a Josefina, roz. Schwarzenbergová (1895–1965)
Děti1. Karl-Eugen (* 1956)
2. Caroline, provd. Laussner (* 1959)
Příbuznísestra: Terezie, provd. Spannocchi (1921–2000)
bratr: Karl-Eugen Czernin (1920–1940)
děd: Rudolf Czernin-Morzin (1855–1927)
babička: Emma Orsini-Rosenberg (1858–1905)
strýc: Rudolf mladší Czernin-Morzin (1881–1928)
Profesekritik
Náboženstvířímskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudolf Czernin (celým jménem Rudolf Gabriel Adolf Jan Nepomuk Karel Wolfgang Siemon Nikophorus Maria Josef hrabě Czernin z Chudenic;[1] 18. února 1924 Praha22. června 2004 Schleinz, Dolní Rakousko)[2] byl česko-rakouský šlechtic z jindřichohradecké větve rodu Czerninů z Chudenic. V letech 1955–2004 byl hlavou rodu s čestným titulem vladař domu hradeckého a chudenického.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rudolfův otec vlastnil do roku 1945 zámek v Jindřichově Hradci

Narodil se jako syn Eugena Alfonse Czernina (1892–1955) a jeho manželky a Josefiny, roz. Schwarzenbergové (1895–1965). Měl bratra Karla-Eugena (1920–1940), který padl v řadách wehrmachtu za Velkoněmeckou říši, a sestru Terezii, provd. Spanocchi (1921–2000).

Jeho rodiče se ve 30. letech přihlásili k německé národnosti, proto jim byl v roce 1945 na základě Benešových dekretů znárodněn majetek v Československu. S pomocí americké armády se v roce 1945 dostal s matkou a sestrou do Bavorska, po propuštění z vazební věznice na Pankráci se k nim po více než půl roce připojil otec. Potom se odstěhovali do Rakouska.[3]

S otcem se po válce staral o obnovu rodového majetku v Rakousku a navrácení cenné obrazové sbírky. Czerninská sbírka obrazů z vídeňského paláce nebyla zničena v průběhu druhé světové války během náletu, protože obrazy byly předtím převezeny do solného dolu u Altaussee nedaleko Salzburgu.[4] Nakonec ji však prodal Rakouské republice a část peněz věnoval synovi.

Po roce 1989 neúspěšně žádal o restituce majetku.[5][pozn. 1]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni se 3. listopadu 1955 oženil s Lucií Hauser (* 27. 2. 1929 Vídeň – 23. 12. 1970 Vídeň), dcerou Dr. jur. Helmutha Kroencke a Eleonory Hauser. Podruhé se oženil 1. března 1982 ve Vídni s Charlottou Preisinger (* 2. 2. 1948 Novosedly), dcerou Pavla Preisingera a Anny Krizanic. V prvním manželství se narodily dvě děti:[2]

  • 1. Karl-Eugen (* 25. 7. 1956 Vídeň), od roku 2004 vladař domu hradeckého a chudenického
    • (25. 4. 1985 Vídeň) Fiona von Rechberg und Rothenlöwen (* 8. 3. 1958 Mnichov)
  • 2. Caroline (* 25. 10. 1959 Vídeň)
    • (25. 2. 1985 Vídeň) Peter Laussner (* 3. 5. 1959)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. K majetku jindřichohradecké větve patřily statky Chudenice, Petrohrad (u Loun), Krásný Dvůr, Jindřichův Hradec a Andělská Hora.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MAREK, Miroslav. Rodokmen Czerninů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-16 [cit. 2022-08-31]. Dostupné online. 
  2. a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 91–92. 
  3. VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 291. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  4. Paradoxy české šlechty, s. 306
  5. Paradoxy české šlechty, s. 292

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]