Olejomalba

Leonardo da Vinci - Mona Lisa, Olej na dřevěné desce

Olejomalba je technika malby, při níž je barevný pigment pojen pomocí olejových barev.

Historie

Vznik olejomalby se dá těžko určit, protože se vyvinula postupně z mastných temper. Předchůdcem olejové malby byla tzv. vaječná tempera, při níž bylo jako pojidlo barevných pigmentů použito vaječných žloutků.

Tato technika je rozšířena od doby pozdní gotiky a podle G. Vasariho (16. stol.) ji objevil Jan van Eyck (15. stol.). To ovšem není zcela přesné, protože vrstvy pojené olejem byly používány už ve starověku a středověku před van Eyckem, například v malbách Mistra Theodorika. Jako podklad se užívaly dřevěné podložky a kovové folie, ale pro olejové barvy neexistovalo vhodné ředidlo a olej způsoboval tmavnutí barev. Technická revoluce, kterou v olejomalbě zavedli bratři Eyckové a Robert Campin (Mistr z Flémalle) a jejich následovníci je spojena s vynálezem terpentinu. Zředění olejové barvy umožnilo vrstvení jemných lazur a vytvoření valérů kombinujících podkladové pigmenty s tenkými vrstvami postupně nanášených barev. Ve 2. polovině 15. stol. se technika olejomalby uplatnila v renesanční Itálii, viz např. Leonardo da Vinci.

S koncem renesance nastal manýrismus - uvolnění rukopisu malířského pojetí, vlivem vývoje slohu. Představiteli manýrismu jsou např. Tizian nebo El Greco. Používali typ štětce "rozháněče" pro plynulé přechody. Je to štětec, který má štětiny tvarované do široka. V 17. století se více využívalo energičtější a uvolněnější kresby, začaly se používat větší formáty - velké až několik metrů.

Konec malby na dřevo, jelikož umělci nalézali větší zalíbení v malbě na plátno (buď vypnuté provazem na kovové konstrukci nebo v drtivé většině případů natažené a hřeby připevněné na dřevěný rám). Byli to například Rembrandt, Rubens, z českých umělců Karel Škréta či Petr Brandl.

Ve 20. století začala olejomalbě částečně konkurovat malba akrylovými barvami, které jsou považovány za vitálnější a působivější ve svých jasných barevných odstínech, nicméně olejomalba si udržela svoji pozici výsostného výtvarného média.

Charakteristika

Olejové barvy mají dobrou přilnavost na různé podložky, např. sklo, kov, dřevo, plátno, papírové materiály atd. Výhodou olejové malby je jasnost (má emailový charakter), krycí schopnost, velká roztahovost, vysoký index lomu, který dává barvám hloubku. Další výhodou je vysoká stálost barev (při nevhodném použití některých olejů však může žloutnout). Také samotná malba nemusí probíhat příliš rychle, dovoluje korekce a umožňuje uplatnění mnohých rafinovaných technických postupů, např. použití tzv. lazury. Výhodou a současně nevýhodou je pomalé schnutí barev při práci (u vrstvené techniky – viz dále). Na jedné straně může zdržovat a protahovat čas nutný k dokončení díla, na druhou stranu pokud umělec na malbě pracuje každý den, nemusí se strachovat, že by mu malba přes noc uschla; nebo může malovat technikou alla prima. Má též k dispozici přípravky pro urychlení nebo zpomalení schnutí. Při nevhodně zvoleném oleji či chybném namíchání barvy dochází při postupném vysychání oleje k tzv. krakelování, neboli drobnému popraskání barevné vrstvy.

Schnutí olejomalby

Způsob schnutí spočívá v odpařování rozpouštědla, je to oxidačně-polymerační proces (olej ve styku se vzdušným kyslíkem) - probíhá oxidace a současně polymerace. To znamená že z jednoduchých molekul vznikají složité makromolekuly - z tekutiny se stává pevná látka. Rychlost schnutí ovlivňují pigmenty - například zinková běloba schne až dva týdny, umbra pálená i do druhého dne. Olej tuhne pomalu několik dní, měsíců, až roků. Po čase barvy žloutnou až tmavnou, ale to se dá ovlivnit například včelím voskem, který zlepšuje barevnost barevné vrstvy. Do bělob se z toho důvodu nepoužívá lněný olej, ale například makový nebo světlicový, který žloutne podstatně méně.

Nejtenčí vrstvy samotné olejové barvy mohou uschnout do jednoho dne. U vrstvené techniky malby (viz dále) každá vrstva schne cca od jednoho do 8 dnů. Takto široký interval je dán možností použití různých médií, včetně přípravků na urychlení či naopak zpomalení schnutí. Po uschnutí vrstvy na ni lze malovat vrstvu další s tím, že se obě vrstvy nesmíchají a nerozpustí do sebe, a naopak budou krýt. Uschnutí celého obrazu trvá v řádu týdnů. Malba může být tzv. uzavřena nebo uzamknuta finálním lesklým nátěrem, který znemožní další úpravy a současně ji bude chránit před zubem času – doporučuje se tak udělat řádově měsíce po skončení práce.

Techniky malby

podle způsobu nanášení

• Štětcem

Klasická technika – podle rozměrů plátna a plochy, kterou je nutno pokrýt, mohou být použity štětce různých rozměrů (kulaté, ploché) a různých velikostí (od velmi přesného štětečku na milimetrové detaily po štětku podobné té na malování pokojů). Oproti pastóznímu nanášení barva tvoří tenčí vrstvu a bývá přesněji nanesena.

• Pastózní

Začala v baroku ale častější je u expresionistických výtvarných stylů, hustá malba, hodně se používají tmavé barvy. Barva tvoří tlustší vrstvu a pomaleji prosychá. Při této malbě se nedoporučují sikativy. Nanáší se přímo z tuby (pasty – odtud název) nebo pomocí malířské špachtličky.

• Jiné

Méně častá je malba bez štětců – samotnýma rukama – zejména u avantgardních umělců. (Jistá malířka ze St. Petersburgu pod jménem Victoria k malování používá svá ňadra.)

podle počtu vrstev

• Vrstvená technika

Nejdříve se maluje tzv. podkresba, jejímž účelem je přenést co nejvěrněji motiv obrazu – nemusí být nezbytně správná co do barevného podání, většinou má jen náznakový kontrast, neobsahuje přílišné detaily a stínování může být velmi „nahrubo“. Pokračuje se základní (podkladovou) vrstvou, též zvanou podmalba, jejímž účelem je zachytit základní světelnost a plasticitu, následovanou samotnou malbou, tedy jakousi stěžejní barevnou vrstvou, jež se má co nejvíce přiblížit výsledné barevné podobě předmětu malby, avšak s určitou rezervou pro detaily a finální stínování. Malíř poté doplňuje barevné detaily a stínováním prohlubuje barevnou hloubku a plasticitu obrazu. Ke stínování a zvětšování plasticity obrazu se používají techniky zvané valéry a lazury. Valéra stínování pomocí spojování předem připravených a namíchaných odstínů; lazura je svrchnější vrstva, která díky přidání oleje dosahuje určitého stupně poloprůhlednosti – dokáže tedy jak stínovat barevně plošší podkladovou vrstvu nebo obraz kompletně barevně korigovat (zhruba v analogii barevných filtrů u fotografie).

Každá předchozí vrstva musí být dokonale proschlá: jen tak se dá využít vynikající krycí schopnost olejových barev – kdyby byly předchozí vrstvy ještě vlhké, hrozilo by, že by se barvy smíchaly s barvou nanášenou.

• Alla prima

Italsky „na první“; pochází z 19. století od francouzských realistů,^[zdroj?] např. Camille Corot, Monet, Théodore Rousseau, Gustave Courbet. Celý obraz se maluje na jeden zátah, do mokrých barev. Je tedy jakýmsi opakem vrstvené techniky: používali ji umělci, kteří si nemohli dovolit čekat několik dnů na zaschnutí každé předchozí vrstvy. Je tedy rychlejší než vrstvená technika, na druhou stranu s ní lze jen obtížně dosáhnout srovnatelné plasticity jako u vrstvené techniky.

Přípravky k malbě

Podle účelu:

médium (pojivo barevného pigmentu, použitelné pro lazury nebo ředění příliš husté barvy)

• oleje
  • lněný
  • lněný polymerovaný
  • makový
  • ořechový (vlašský)
  • saflorový
  • terpentýnový (po delším používání může rozpouštět spodní barevnou vrstvu)

zpomalení schnutí

• oleje
  • hřebíčkový
  • karafiátový
  • levandulový
  • rozmarýnový
  • slunečnicový
  • sojový
• éterické oleje
  • rozmarýnový
  • levandulový

změkčení laků

• ricinový (skočcový) olej

urychlení schnutí

• sikativy
  • kobaltový
  • haarlemský
• terpentýn či ředidla na něm založená
• damarová pryskyřice
• lněný olej

čištění malby

• ricinový (skočcový) olej smíchaný s alkoholem

rozpouštědlo olejových barev

• terpentýnový olej

čištění štětců, palety a malířského náčiní

• terpentýn

Zdroj:

Doporučení

• Většina olejů při použití jako pigmentové médium časem žloutne, některé více, některé méně, nejvíce nepolymerovaný lněný olej. Nedoporučuje se tedy používat jej na bílá popřípadě modrá místa, kde se zežloutnutí nejvíce projeví.
• Olej je doporučeno s barvou míchat v poměru 1:2 (ve prospěch barvy) až 1:1, nikoli více. Větší koncentrace opět vyústí k popraskání malby.
• Terpentýnový olej lze použít jako pigmentové médium, ve větším množství nebo při delší práci však začne rozpouštět spodní vrstvy.
• Pokud spodní vrstvy budou schnout pomaleji než ty svrchní, může to vyústit k popraskání malby. Proto se doporučuje spodní vrstvy ředit urychlovači schnutí (terpentýnem) a u vrchních vrstev se více soustředit na barevné podání (kde některé oleje zastanou funkci jak pro ředění barvy tak média pro lazury).
• Kobaltový sikativ přidaný do terpentýnu může v přílišné míře nebo v neobratném aplikování způsobit popraskání, doporučuje se s ním zacházet opatrně a přidávat ho ve střídmém množství (po kapičkách) přímo do barvy.
• Makový olej u vrstvené techniky vytváří velmi tenkou vrstvu, která při usychání snadno způsobuje krakelování až praskání vrstev, proto se doporučuje jen pro techniku alla prima.
• Po dokončení vrstvy i celé malby se doporučuje nechávat obraz schnout v pokud možno bezprašném prostředí, ve kterém dochází k dostatečné cirkulaci vzduchu (nutné pro oxidační polymeraci) a též není v naprosté tmě.
• Samotné malování se doporučuje v dobře větrané místnosti s dobrým osvětlením (co do intenzity i barevné teploty).
• Řada barev i činidel má různé dopady na životní prostředí a na zdraví (například sikativy patří mezi dráždivé látky nebo běloby obsahující olovo jsou obzvláště jedovaté a tedy zdraví nebezpečné). Kromě běžných hygienických návyků je doporučeno se co nejméně vystavovat vlivu těchto chemikálií (tzn. např. mít nádobky s ředidly a různými aromatickými činidly otevřeny jen po dobu jejich používání, mít je pokud možno v pro to určené místnosti, u dráždivých látek používat ochranné pomůcky např. rukavice, nevnášet blízko těchto látek jídlo a nekonzumovat ho v tomto prostředí, atp.).

Odkazy

Literatura

• Ian Sidaway: Akryl, olej a kvaš : praktická encyklopedie; Svojtka & Co. Praha 2006
• José María Parramón: Jak malovat krajinu olejem : dějiny, technika a materiál, volba tématu a kompozice; Vašut Praha 2001
• José María Parramón: Jak malovat krajinu olejem Svojtka a Vašut Praha 1996
• José María Parramón: Jak malovat olej : stručná historie olejomalby, potřebné materiály a pomůcky, první cvičení se třemi barvami, teorie barev a barevná harmonie, nácvik malování olejem všemi barvami; Jan Vašut Praha 1998
• José María Parramón: Jak malovat olej; Svojtka a Vašut Praha 1995
• Salvador González Olmedo: Jak malovat technikou alla prima : olej, akryl, akvarel, pastel; Vašut Praha 2004
• Angela Gair: Kurz Olejomalba krok za krokem; Svojtka & Co. Praha 2002
• Marylin Scottová: Kurz olejomaľby : príručka olejomaľby pre začiatočníkov i pokročilých; Slovart Bratislava c2007
• Alastair Smart, The Renaissance and Mannerism Outside Italy, Thames and Hudson, London 1972

Související články

• Olejová barva

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Olejomalba

Autoritní data	NKC: ph123724 GND: 4043238-5 NDL: 00560048

Portály: Umění