Lubomír Šilar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
akad. soch. Lubomír Šilar
Narození12. června 1932
Horní Čermná
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí27. října 2016 (ve věku 84 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Národnostčeská
VzděláníVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochař, keramik
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lubomír Šilar (12. června 1932 Horní Čermná27. října 2016 Praha)[1] byl český sochař a keramik. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a po většinu svého života pracoval jako keramik pro družstvo KERAMO, kde navrhoval díla pro sériovou výrobu. Vedle této činnosti tvořil i komorní díla, nejprve točil na kruhu, později začal z hliněných plátů skládat sošky žen a zvířat. Po celý svůj život hojně vystavoval, jak v Česku, tak v zahraničí. Dnes je jeho dílo součástí mnoha sbírek. V Městském muzeu Lanškroun má svoji stálou expozici nazvanou Altamíra. Vedle díla ve sbírkách se s jeho keramickými výtvory setkáme na různých budovách – Šilar dostával četné zakázky v dobách socialismu od projektantů různých staveb v rámci tzv. čtyř procent na umění. Příkladem je reliéf Praha husitská ve vestibulu pražského metra, stanice Jiřího z Poděbrad (1980), či reliéf Historické a současné město na samoobsluze ve Slaném (1984).

Vedle úspěchů na výstavách získal i několik cen; byl čestným členem Sdružení výtvarných umělců-keramiků[1]. Lubomír Šilar zemřel v roce 2016 ve věku 84 let.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Horní Čermné v okresu Ústí nad Orlicí[3] v roce 1932. V Praze v letech 1948–1951 studoval na Střední keramické škole poté pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde v roce 1956 promoval v Ateliéru keramiky a porcelánu pod vedením profesora Otty Eckerta.[1] V Praze již zůstal. Po studiích nastoupil do Kerama, kde působil až do roku 1992. Současně spolupracoval i s Dílem a Ústředím uměleckých řemesel.[4] V roce 1991 působil jako hostující docent na Institutu pro uměleckou keramiku v německém Grenzhausen.[5] Zemřel v Praze 27. října 2016.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vytvářel volná díla, díla spojená s architekturou i návrhy užitné keramiky pro sériovou výrobu. V keramice nejprve modeloval točením na kruhu, později přešel k modelaci plátů. Tématem pro něj bylo ženské tělo a různí kopytníci – koně, býci apod. Tato díla tvořil z modelovaných plátů hlíny, pokrytá byla přirozenými barvami.[1]

V 70. a 80. letech 20. století byl Šilar mnohokrát přizván, aby se podílel na zvelebení určitého objektu svými keramickými výtvory v rámci tzv. čtyřprocentního umění[6]:

  • Reliéf na nákupním centru v Nebušicích
    1971 Keramické reliéfy, Poliklinika Košice, Slovensko;[5]
  • 1972 Keramické obklady a reliéfy, Kulturní dům, Neratovice;[5]
  • 1974 Keramická stěna, Nákupní středisko, Unhošť;[7]
  • 1976 Keramická mříž, kamenina,[8] Vodárenský dispečink, Praha – Vidoule;[5]
  • 1976 Reliéf Nebušice, keramika, Nebušická 491, Praha – Nebušice;[9]
  • 1976 Reliéf, Česká spořitelna, Praha 7;[10]
  • 1976 Keramická stěna, Plavecký areál Štěchovice[11] (bazén zničen po roce 1989);[12]
  • 1978 Keramická stěna, Nákupní středisko, Praha – Letňany;[5]
  • 1978 Keramický reliéf, školní jídelna, Zlenice;[13]
  • 1979 Reliéf s motivy hudby, keramika, Kulturní dům,[5] Praskolesy 300;[14]
  • 1980 Husitská Praha, keramika, vestibul metra A Jiřího z Poděbrad, Praha;[15]
  • 1981 Reliéf, keramika, Klubový dům,[16] Praha – Letňany (odstraněno v roce 2020)[17];[18]
  • 1983 Reliéf, keramika, Základní škola Chocerady (zničeno 2009);[19]
  • 1984 Keramická stěna, Tiskárna, Havlíčkův Brod;[5]
  • 1984 Reliéf, keramika, pavilon E Českobrodské nemocnice[20];[21]
  • 1984 Historické a současné město, prodejna Jednoty, Pražská ulice, Slaný;[22]
  • 1985 Společensko-kulturní význam centra Prahy, keramika, vstupní vestibul stanice metra B Můstek, Jungmannovo náměstí, Praha;[23]
  • 1985 Keramická stěna, keramika stanice metra Pražská, Moskva, Rusko;[24]
  • 1986 Keramický reliéf, jídelna Základní školy Pahůrecká,[25] České Budějovice;[26]
  • 1987 Keramický obklad, emblém, Zimní stadion Kobra, Praha (zničeno).[27]

Jeho díla jsou zastoupena v řadě sbírek, vlastní je například v Galerii hlavního města Prahy,[28] Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Mezinárodní muzeum keramiky v Bechyni, Regionální muzeum v Kolíně či Mezinárodní muzeum keramiky v italské Fanze.[5] V Městském muzeu v Lanškrouně, nedaleko Šilarova rodiště, je od roku 2016 stálá expozice s názvem Altamíra,[5] která je věnována jeho dílu.[29]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Šilar za svůj život uspořádal celou řadu výstav, ať už samostatně, nebo ve spolupráci s jinými výtvarníky.[5] Jeho samostatné výstavy byly:

Ze společných výstav lze například uvést:

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za svůj život získal řadu ocenění:

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HÁLOVÁ, Dita. Zemřel Lubomír Šilar | Design Cabinet CZ. www.designcabinet.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  2. REDAKCE. Zemřel sochař Lubomír Šilar, rodák z Horní Čermné. Orlický deník. 2016-11-10. Dostupné online [cit. 2020-08-02]. 
  3. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  4. Osoby | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Šilar Lubomír - SVUK. www.artceramics.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  6. KAROUS, Pavel. Hotel Praha. Vydání první. vyd. Praha: Bigg Boss, 2019. 239 s. ISBN 978-80-87989-27-2, ISBN 80-87989-27-9. OCLC 1107855509 
  7. AMBROŽOVÁ, Olga. Spolupráce výtvarníka s architektem. Praha: Dílo S. 28. 
  8. Keramická stěna | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  9. Reliéf Nebušice | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  10. Spolupráce výtvarníka s architektem. [s.l.]: Dílo S. 27. 
  11. Spolupráce výtvarníka s architektem. [s.l.]: Dílo S. 49. 
  12. Archiweb – Štěchovické koupaliště se proměnilo v moderní sportovní areál. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  13. Spolupráce výtvarníka s architektem. [s.l.]: Dílo S. 56. 
  14. Reliéf s motivy hudby | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  15. Keramické reliéfy Husitská Praha | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  16. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  17. Facebook skupiny. www.facebook.com [online]. [cit. 2020-10-08]. Dostupné online. 
  18. Reliéf Letňany | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  19. Keramický reliéf pro základní školu | Sochy a města. sochyamesta.cz [online]. [cit. 2020-08-03]. Dostupné online. 
  20. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. 
  21. Reliéf | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  22. Historické a současné město | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  23. Keramický reliéf „Společensko-kulturní význam centra Prahy" | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  24. Pražské dominanty | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  25. Google Maps. Google Maps [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. 
  26. Spolupráce výtvarníka s architektem. [s.l.]: Dílo S. 22. 
  27. Keramický obklad, emblém na fasádě a nápis "Zimní stadion" v Braníku | Sochy a města. sochyamesta.cz [online]. [cit. 2020-08-03]. Dostupné online. 
  28. online sbírky | Galerie hlavního města Prahy. www.ghmp.cz [online]. [cit. 2020-11-11]. Dostupné online. 
  29. Lubomír Šilar - sochy | Muzeum Lanškroun. www.muzeumlanskroun.cz [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-19. 
  30. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Osoby | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]