Lan Jü

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lan Jü (čínsky pchin-jinem Lán Yù, znaky 藍玉; † 22. března 1393[1]) byl čínský vojevůdce, jeden z předních generálů Chung-wua, zakladatele a prvního císaře říše Ming. Vojenský talent a podpora jeho příbuzného, generála Čchang Jü-čchuna, mu zajistila vysoké postavení v mingské armádě. Během 80. let 14. století se vypracoval mezi nejpřednější vojevůdce říše, roku 1393 však upadl v nemilost, byl obviněn ze spiknutí a pokusu o puč a popraven. Popravena byla i jeho rodina a široký okruh příbuzných a podřízených, počet obětí čistky dosáhl několika tisíc lidí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Lan Jü pocházel z Ting-jüanu (v dnešní provincii An-chuej). Jeho starší sestra se provdala za Čchang Jü-čchuna, v 60. letech 14. století druhého nejvýznamnějšího generála Ču Jüan-čanga, který během povstání rudých turbanů proti říši Jüan budoval vlastní stát. Lan Jü sloužil jako důstojník v Čchang Jü-čchunově armádě, během 60. let rychle postupoval.[1]

Roku 1371 byl generálem v armádě Fu Jou-tea, která se z rozkazu Ču Jüan-čanga, od roku 1368 císaře říše Ming, podílela na dobytí S'-čchuanu.[1] Následující rok byl převelen do armády generála Sü Ta, která ze Šan-si vytáhla na sever proti mongolskému vojevůdci Kökö Temürovi. V dubnu 1372 v čele samostatné jednotky porazil Kökö Temüra na řece Tula.[2] Poté pokračoval ve službě na severu. Roku 1374 vedl výpravu proti Mongolům shromážděným severně od Kalganu.[1] Roku 1375 se účastnil obrany Jen-anu před Mongoly.[3]

V listopadu 1378 ho císař jmenoval zástupcem Mu Jinga v tažení proti Tibeťanům v Kan-su. V říjnu 1379 utrpěl nepřítel porážku, generálové se vrátili do hlavního města a v prosinci 1379 dvanáct z nich císař odměnil šlechtickými tituly (většina byla později popravena jako členové Lan Jüova spiknutí). Stal se markýzem (chou, ) z Jung-čchang (永昌侯) s příjmem 2000 š'.[3]

Od září 1381 se ve funkci zástupce generála Fu Jou-te účastnil dobytí Jün-nanu. Poté co v lednu mingská vojska porazila jüanskou armádu, Lan Jü v čele samostatného oddílu vytáhl na Ta-li, dobyl ho a získal kontrolu na severozápadním Jün-nanem. Za odměnou mu císař zvýšil příjem na 2500 š' a svolil k sňatku jeho dcery za jedenáctého císařova syna Ču Čchuna, knížete Šu.[3]

V září 1385 Feng Šeng se dvěma zástupci, Lan Jüem a Fu Jou-tem, převzal armádu v Pekingu. Po rozsáhlých přípravách dostali v lednu 1387 dostali rozkaz potlačit mongolské síly v jižním Mandžusku. Lan Jü vedl předvoj, přičemž porazil část Mongolů, v červenci hlavní síly mingské armády porazily nepřátelské vojsko a zajaly jeho velitele Nagačua. V září 1387 byl Feng Šeng za neuspokojivé chování během tažení odvolán a Lan Jü převzal armádu, přičemž velitelství umístil východně od Pekingu. V listopadu 1387 dostal rozkaz zaútočit na hlavní síly Mongolů vedené chánem Tokus Temürem. Do půli května 1388 150 tisíc mingských vojáků pochodovalo přes Gobi do severovýchodního Mongolska. U jezera Bujr núr, 500 mil severně od Pekingu, Mongoly překvapili. Togus Temür z bitvy uprchl, nicméně Lan Jüovi vojáci získali desetitisíce zajatců a na zpáteční cestě porazili mongolského generála Qarajanga. Po návratu do Nankingu v září 1388 byli Lan i jeho podřízení bohatě odměněni, 19. ledna 1389 stal vévodou z Liang (梁國公) s příjmem 3000 š'. Byl teprve třetím vévodou jmenovaným po roce 1370.[pozn. 1] Lan byl reprezentantem generace generálů, kteří získali zásluhy až po občanských válkách 60. let.[3]

V březnu byl poslán do S'-čchuanu,[3] další rok potlačil revolty v jihozápadním Chu-kuangu. Po návratu do metropole v září 1390 mu byl příjem zvýšen na 3500 š'. S dalšími dvěma vévody a několika markýzi byl v dubnu 1391 poslán do Šen-si velet pohraniční armádě.[4]

V únoru 1392 císař odvolal z velitelských funkcí řadu vlivných generálů, Lan Jüa, Li Ťing-lunga, Čchang Šenga a další. Císař tehdy pojal nedůvěru k vojenské elitě jako celku, ale Lan Jü si ještě, navzdory občasnému netaktnímu chování, udržel jeho přízeň. V březnu se stal velitelem v Lan-čou, kde válčil s Mongoly. V S'-čchuanu zatím velitel jednoho pluku Jelü Temür získal podporu místních nečínských kmenů a vzbouřil se. Loajální oddíly ho nebyly schopny zastavil a tak byl na proti němu poslán Lan Jü se svou armádou. Ještě před jeho příchodem byli rebelové poraženi (v červenci 1392) a koncem roku byl chycen i jejich velitel. Lan Jü jako preventivní opatření proti opakování rebelie navrhl přesídlit do S'-čchuanu větší množství vojenských rolníků. Ale vláda v té době neúspěšně bojovala se zneužíváním jednotek a vojenských rolníků jejich veliteli. Rozlobený císař proto v prosinci 1391 Lan Jüa odvolal do Nankingu.[4]

V srpnu 1392 začala čistka mezi vojenskými veliteli. Čou Te-sing, markýz Ťiang-sia, byl obviněn ze spojení s Chu Wej-jungem a popraven a v září stejně dopadl Jie Šeng, markýz Ťing-ning a Lan Jüův příbuzný. Současně bylo několik vévodů a markýzů odvoláno z funkcí a posláno na svá panství.[4]

Koncem roku 1392 byl Lan Jü poslán na severozápad s úkolem zlikvidovat mongolské povstání Orlug Temüra, v prosinci 1392 rebely porazil. Po návratu do Nankingu požadoval odvody tamních rolníků pro další tažení na západě. Císař odmítl a zbavil ho velení.[5]

Lan Jü odvolání nesl těžce a když v lednu 1393 jako částečnou kompenzaci dostal čestný titul v domácnosti následníka trůnu, hlasitě si stěžoval, že kolegové Feng Šeng a Fu Jou-te mají titul o stupeň vyšší, čímž posílil císařovu averzi. [4]

K císařově nedůvěře vůči jeho leckdy zpupným generálům přispěl i Ču Ti, čtvrtý císařův syn, který se prosazoval jako schopný vojevůdce. Ču Ti dlouhodobě neměl s Lan Jüem dobré vztahy. Považoval ho za (pro sebe) nebezpečného pro jeho příbuzenské spojení s korunním princem.[pozn. 2] Ve snazo o pisílení vlastní mocenské pozice zaměřil podezíravost císaře na generály. Podle historika Wang Š'-čena (1526–1590) měl Ču Ti hlavní zodpovědnost za Lan Jüovo zatčení a popravu. Byl spojován i s nejasnými úmrtími Feng Šenga a Fu Jou-tea na přelomu let 1394 a 1395.[6]

V prvních měsících roku 1393 tajná policie zatkla několik Lan Jüových dřívějších podřízených a na mučidlech si vynutila výpovědi proti němu.[4] V únoru 1393 byli čtyři císařovi synové vysláni na severní hranice, tři z nich v takovém spěchu, že neměli ještě vybudovaná sídla.[5] V březnu byl s velkým množstvím podřízených a spojenců zatčen, obviněn ze spiknutí a přípravy vzpoury a 22. března 1393 popraven.[4]

V následných čistkách bylo popraveno na 20 tisíc lidí, včetně jednoho vévody a čtrnácti markýzů.[7] V čistkách první poloviny 90. let císař zničil vojenskou nobilitu. Vzniklé mocenské vakuum vyplnili osoby spojené s osobou císaře, především jeho synové.[8] Je možné že odstranění řady vlivných a zasloužilých osob mělo usnadnit hladké předání moci následníku trůnu.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dalšími byli Tchang Che roku 1378 a Fu Jou-te roku 1384.[3]
  2. Ču Piao, nejstarší císařův syn a od roku 1368 korunní princ se oženil s dcerou generála Čchang Jü-čchuna a Lan Jüovy sestry. Po Ču Piaově smrti roku 1392 byl korunním princem, k nelibosti Ču Tiho, jmenován Ču Jün-wen, syn Ču Piaa a jiné manželky.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. [dále jen Goodrich]. ISBN 0231038011. Heslo Lan Yü, s. 788. (anglicky) 
  2. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 102. (anglicky)
  3. a b c d e f Goodrich, s. 789
  4. a b c d e f Goodrich, s. 790.
  5. a b LANGLOIS, John D. The Hung-wu reign, 1368-1398. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 170. (anglicky)
  6. a b TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle : University of Washington Press, 2002. ISBN 0-295-98124-5. S. 50–51. (anglicky) 
  7. a b Langlois, s. 172.
  8. DREYER, Edward L.. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 147.