Fu Jou-te

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fu Jou-te (čínsky: pchin-jin Fù​ Yǒu​dé​, znaky 傅友徳; † 20. prosince 1394) byl čínský vojevůdce, jeden z předních generálů Chung-wua, prvního císaře říše Ming. Během povstání rudých turbanů bojoval v různých armádách, roku 1361 se přidal k Chung-wuovi. Sloužil v jeho vojsku, vedl armády, které roku 1371 dobyly S’-čchuan, o deset let později dobyl pro svého císaře Jün-nan. Poté sloužil střídavě na severní hranici a v Jün-nanu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Fu Jou-te pocházel ze Su-čou (宿州) v severním An-chueji. V epidemii 40. let 14. století ztratil rodinu a pohyboval se pak na severu provincie An-chuej. Roku 1351 se v Sü-čou přidal k povstání rudých turbanů. Roku 1355 přešel pod prapory sungského císaře Chan Lin-era. Stal se důstojníkem armády generála Li Si-si, aktivní v Šan-tungu a metropolitní oblasti. Po několika porážkách vojsko roku 1357 ustoupilo daleko na severozápad a roku 1358 do S’-čchuanu. Fu, nespokojený s Liovým vedením ho opustil a dal se do služeb Ming Jü-čena. Zde se Fu cítil nedoceněný a poté, co Čchen Jou-liang roku 1360 svrhl a zabil Sü Šou-chueje a založil říši Chan, přestoupil k němu. Ani zde se nedočkal povýšení a tak v září 1361 přešel i se svým oddílem k Ču Jüan-čangovi.[1]

V Čuovi našel velitele schopného ocenit jeho kvality.[1] Byl výborný taktik, osobně statečný, vždy v čele vojsk.[2] Záhy zaujal významné postavení, sloužil pod Sü Taem a Čchang Jü-čchunem. Díky svému původu zapadl mezi Čuovy velitele, kteří vesměs pocházeli ze stejných vrstev společnosti i stejné oblasti.[1] Měl významný podíl na vítězstvích ve válkách s říší Chan v letech 1363–64, královstvím Wu (1366-67) a dobytí severní Číny na Mongolech v letech 1368–1370.[3] Při dobytí S’-čchuanu a Jün-nanu se osvědčil jako brilantní vojevůdce schopný vést velké kampaně. V listopadu 1370 byl jmenován markýzem z Jing-čchuan (Chung-wu tehdy jmenoval 6 vévodů a 28 markýzů).[2]

V Tažení proti S’-čchuanu obdržel samostatné velení. V lednu 1371 armáda Tchang Chea a loďstvo Liao Jung-čunga útočily podél Jang-c’-ťiang, současně Fu s hlavními silami postupoval ze severu.[4] Chung-wuův plán byl překvapit ze severu nepřítele očekávajícího hlavní útok od východu podél Jang-c’-ťiang.[2] S’-čchuan byl dobyt bez větších obtíží[5] a Fu i Liao obdrželi od císaře pochvalu.[2] Nebyli však povýšeni na vévody, jak by za významné vítězné tažení zasluhovali.[6]

Poté Fu vítězně bojoval na severní hranici, vedl úspěšnou kampaň v Kan-su, budoval Velkou zeď, učil císařovy syny vojenskému umění.[6] Roku 1381 se po selhání diplomatických jednání rozhodla mingská vláda silou připojit Jün-nan, dosud ovládaný Mongoly. Fu byl jmenován vrchním velitelem útočících vojsk, jeho zástupci Lan Jü a Mu Jing. K dispozici měl 300 tisíc vojáků, nepřítel zhruba třetinu.[7] Tažení bylo zahájeno na podzim 1381, v lednu 1382 padl Kchun-ming (hlavní město), v dubnu Ta-li. Basalawarmi a jeho spolupracovníci spáchali sebevraždu před pádem Kchun-mingu, velitelé v regionech však pokračovali v odporu. Fu zorganizoval provinční správu, ale drobná válka se protahovala.[6] Až v dubnu 1384 se Fu a Lan Jü mohli s částí armády vrátit. Fu byl povýšen na vévodu z Jing, Lan a další generálové byli odměněni finančně a menšími tituly.[8]

Roku 1385 byl Fu přidělen do Pekingu, ale už následující rok potlačoval povstání v Jün-nanu.V lednu 1387 byl jmenován zástupcem Feng Šenga pro tažení v Liao-tungu proti Nagačuovi.[9] V bojích vynikl, zatímco Feng byl za neuspokojivé výkony odvolán. Poté Fu převzal velení na severovýchod od Pekingu. V druhé polovině roku 1388 a roku 1389 ale už zase válčil s rebely v Jün-nanu. Od roku 1390 sloužil na severní hranici.[8]

V březnu 1392 požádal o téměř 1000 mu půdy na což císař reagoval hněvivým odmítnutím.[8] V březnu 1393 byl Lan Jü jako zrádce popraven, na popraviště ho následovali tisíce spřízněných osob. Koncem roku, 20. prosince 1394, Fu Jou-te zemřel, podle oficiálního prohlášení spáchal sebevraždu. Historikové jeho smrt spojují s úmrtím generálů Wang Piho a Feng Šenga během následujících dvou měsíců. Domnívají se, že se císař rozhodl odstranit možné hrozby svému nástupci. Fu byl z těchto tří nejvíce želen, díky jeho úspěšné kariéře a věrnosti.[10]

Fu Jou-teova dcera se roku 1391 stala jednou z vedlejších manželek Ču Ťi-siho, nejstaršího syna Ču Kanga, třetího syna Chung-wua. Jeho syn Fu Čung (傅忠) dostal za ženu devátou dceru Chung-wua, princeznu Šou-čchun (壽春公主, sňatek 1386, zemřela 1388). On i druhý syn Fu Žang byli důstojníky, ani jeden zřejmě nepřežil otce.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. Dále jen Goodrich]. ISBN 0231038011 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Fu Yu-te, s. 466. (anglicky) 
  2. a b c d Goodrich, str. 467.
  3. Goodrich, str. 466–467.
  4. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 73. (anglicky) 
  5. LANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 125–126. (anglicky)
  6. a b c Goodrich, str. 468.
  7. Langlois, str. 143–146.
  8. a b c Goodrich, str. 469.
  9. Langlois, str. 157.
  10. a b Goodrich, str. 470.