Feng Šeng

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Feng Šeng (čínsky: pchin-jin Féng​ Shèng​, znaky 馮勝; 133022. února 1395),[1] původně Feng Kuo-šeng (čínsky: pchin-jin Féng Guó​​shèng, znaky 馮國勝),[1] také Feng Cung-i (čínsky: pchin-jin Féng Zōngyì​, znaky 馮宗異)[1] byl čínský vojevůdce sloužící Chung-wuovi, zakladateli a prvnímu císaři říše Ming. Patřil mezi nejpřednější mingské generály, roku 1370 získal titul vévody (kung, 公) ze Sung. Roku 1387 vedl celkem úspěšné tažení do Mandžuska, byl však odvolán a dožil v nemilosti. Zemřel za nejasných okolností začátkem roku 1395.

Život[editovat | editovat zdroj]

Feng Šeng, původním jménem Feng Kuo-šeng, pocházel z okresu Ting-jüan na východě čínské provincie An-chuej. Pocházel z nižší střední třídy, jeho bratr Feng Kuo-jung (1324 – 13. května 1359) byl vzdělaný literát. Po vypuknutí povstání rudých turbanů proti vládě mongolské dynastie Jüan, se roku 1351 se bratři postavili do čela skupiny místních lidí skrývajících se v horách. Feng Kuo-jung skupinu vedl, Feng Kuo-šeng vynikal v lukostřelbě.[1]

Roku 1354 se bratři přidali k Ču Jüan-čangovi. Oba se výrazně účastnili bojů, Feng Kuo-jung velel oddílu Čuovy tělesné stráže, ale roku 1359 padl ve východním Če-ťiangu.[pozn. 1] Velení po jeho smrti převzal Feng Kuo-šeng, nyní jen Feng Šeng. Roku 1360 vynikl v bitvách a vojsky Čchen Jou-lianga, v dalších letech zaujal postavení druhého (po Sü Taovi) nejvýznamnějšího generála Čuovy armády. Roku 1367 se ve funkci předsedy ústřední vojenské komise a velitele tělesné stráže účastnil zadržení a procesu s Čang Čchangem, bývalým jüanským úředníkem obviněným ze zrady. Patřil ke generálům vyznamenaným za účast dobytí království Wu v letech 1366–1367.[1]

V tažení do severní Číny roku 1368 sloužil pod velením Sü Taa a Čchang Jü-čchuna. V létě 1368 byl jmenován velitelem Kchaj-fengu, střediska provincie Che-nan, dopravního centra a vojenské posádky klíčové pro operace na severu a severozápadě, sídlil zde dvě desetiletí. účastnil se dobývání Šan-si roku 1368, [1] bojů v Šen-si roku 1369 a tažení do Mongolska roku 1370 a 1372.[2]

Začátkem roku 1370 byl spolu s dalšími 29 generály vyznamenán a při udělování titulů v listopadu 1370 se stal jedním ze šesti[3] vévodů, když obdržel titul vévody ze Sung (Sung-kuo kung, 宋國公). Roku 1369 se jeho dcera vdala za císařova pátého syna Ču Sua, knížete z Čou, jehož rezidence v Kchaj-fengu byla pod Feng Šengovou kontrolou.[2]

Roku 1386 byl, jako nejvýše postavený generál v Číně, jmenován velitelem tažení proti Nagačuovi,[4] velícímu v Mandžusku nejvýznamnější mongolské vojenské síle.[2] Fu Jou-te a Lan Jü zaujali místa jeho zástupců.[4] S dvěma sty tisíci vojáky vyrazil v březnu 1387 na sever od Velké čínské zdi, v jižním Džeholu postavil čtyři pevnosti, pak se armáda vydala na východ. Mongolové 7. července porazili samostatný oddíl Čchen Junga, markýze z Lin-ťiangu a zabili jeho velitele. Ale o sedm dní později, po přechodu řeky Liao Feng Šeng dostihl Nagačua, porazil ho a zajatého přivezl do Číny.[4] Na zpátečním pochodu Mongolové těžce poškodili zadní voj, jehož velitel Pchu Jing padl. Čchang Mao, Fengův adoptivní syn a dědic Čchang Jü-čchuna, obvinil Fenga, že si přivlastnil nejlepší ukořistěné koně, a že byl zodpovědný za neúspěchy při ústupu. Proto císař 8. září Fenga odvolal,[5] zbavil majetku v Che-nanu a v nemilosti poslal do Feng-jangu.[2] Armádu převzal Lan Jü. Před koncem roku se už ve vyhnanství nacházel i Čchang Mao.[5]

V letech 1388-1392 byl Feng pověřován pouze drobnými úkoly. Rok 1393 strávil s Fu Jou-tem u dvora, patrně jako svědkové poprav 20 tisíc lidí zapletených do Lan Jüovy kauzy.[2] Poté oba sloužili v Pekingu u Ču Tiho. Fu Jou-te zemřel v prosinci 1394, Feng jen o několik týdnů později. Jeho devět synů už bylo také po smrti, takže titul vévody ze Sung zanikl. Feng i Fu zemřeli za nejasných okolností, verze sahají od sebevraždy až k popravě. Vzhledem k tomu, že oficiální záznamy byly poté, co se Ču Ti zmocnil vlády, rozsáhle přepisovány,[2] a jelikož oba sloužili před svou smrtí pod Ču Tim,[6] je možné, že jejich smrt měla něco společného s jeho politikou.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Posmrtně (roku 1369) byl jmenován vévodou z Jing.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. [dále jen Goodrich]. ISBN 0231038011. Heslo Feng Sheng, s. 453. (anglicky) 
  2. a b c d e f g Goodrich, str. 454.
  3. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 105. (anglicky)
  4. a b c DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. [dále jen Dreyer (1982)]. ISBN 0-8047-1105-4. S. 141. (anglicky) 
  5. a b Dreyer (1982), str. 142.
  6. Goodrich, str. 455.