Jan z Gentu

Jan z Gentu
	vévoda z Lancasteru
Narození	6. března 1340; Gent
Úmrtí	3. února 1399; Leicester Castle
Pohřben	Katedrála sv. Pavla v Londýně
Potomci	Filipa z Lancasteru; Alžběta z Lancasteru; Jindřich IV. Anglický ; Kateřina z Lancasteru ; Jan Beaufort; Jindřich Beaufort; Tomáš; Jana
Rod	Plantageneti
Otec	Eduard III.
Matka	Filipa z Hainault
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan z Gentu (angl. John of Gaunt, 1st Duke of Lancaster, 6. března 1340 – 3. února 1399), 1. vévoda z Lancasteru, byl anglický šlechtic, který pocházel z rodu Plantagenetů. Šlo o třetího syna anglického krále Eduarda III. a Filipy z Hainault. Jeho přídomek je odvozen ze jména jeho rodiště, města Gentu v současné Belgii. Měl velký vliv na život u dvora v době vlády Richarda II. poznamenané politickými spory, ale nikdy proti němu otevřeně nevystoupil. Byl předkem anglických králů z rodu Lancasterů Jindřicha IV., Jindřicha V. a Jindřicha VI. Zdá se, že jeho portrét je společně s příbuznými ukryt Wiltonském diptychu, kde je zobrazen jako postava Jana Křtitele.^[1]

Život

Měl čtyři manželské děti a pět dětí nemanželských. První z nemanželských dětí měl s dvorní dámou své matky a čtyři další s milenkou Kateřinou Swynfordovou, která se nakonec stala v roce 1396 jeho třetí zákonitou manželkou. Děti, vzešlé z tohoto (původně nemanželského vztahu) se staly zakladateli rodiny Beaufortů, která nesla své jméno podle hradu, kde se děti narodily. Tito jeho potomci, tři synové a jedna dcera, byli po jeho sňatku s Kateřinou roku 1396 legitimizováni jako jeho plnoprávní dědici papežskou bulou. Společně s Kateřinou Swynfordovou se tak stal, mimo jiné, předkem několika významných osob historie - jedním z jejich synů byl Jindřich Beaufort, biskup z Winchesteru a později kardinál, jejich vnučkou pak byla Cecilie Nevillová, matka králů Eduarda IV. a Richarda III. a jejich prapravnukem byl i Jindřicha VII., který se stal roku 1485 po bitvě u Bosworthu anglickým králem a stal se zakladatelem královského rodu Tudorů.

Když Jan roku 1399 zemřel, propadla jeho panství králi, protože Richard II. vypověděl jeho syna z druhého manželství Jindřicha roku 1398 ze země. Jindřich a Richard II. byli bratranci. Jindřich se s malým vojskem vrátil do Anglie, aby se domohl svých práv. Postupně využil nespokojenosti s Richardovou vládou a sesadil ho. Poté vládl jako anglický král Jindřich IV. Stal se jeho prvním potomkem na anglickém trůnu.

Zemřel 3. února 1399 a byl pohřben vedle své první manželky Blanky z Lancasteru v chrámové lodi původní katedrály svatého Pavla v Londýně v alabastrové hrobce.

Vévodství lancasterské

Poprvé se oženil roku 1359 s Blankou z Lancasteru. Po smrti svého tchána roku 1361 zdědil polovinu jeho nemovitostí, titul hrabě z Lancasteru a postavení největšího vlastníka půdy na severu Anglie. Zbytek majetku svého tchána zdědil poté, co Blančina sestra Maud zemřela roku 1362. Titul vévoda z Lanscasteru mu byl roku 1362 udělen Eduardem III. Jan byl tak velmi dobře zabezpečen a vlastnil nejméně třicet hradů a panství v Anglii a Francii. Jeho majetek byl rozsahem a organizací srovnatelný s majetkem anglického krále.

Po smrti svého staršího bratra Eduarda se rozhodl bránit církevního reformátora Johna Wycliffa. Důvod není přesně znám, ale mohlo se jednat o protiváhu narůstajícího světského vlivu Římskokatolické církve. V době, kdy anglické vojsko utrpělo porážky v stoleté válce s Francií začala být Eduardova vláda, vlivem narůstajících daní a jeho vztahu s Alicí Perrersovou, nepopulární. Veřejné mínění jej spojovalo s neúspěchy vlády tohoto období. A zatímco král a princ z Walesu měli statut hrdinů válečných bojů, Jan sám nikdy nedosáhl výraznější vojenský úspěch, který by mohl zvýšit jeho reputaci.

Když Eduard III. roku 1377 zemřel a jeho následníkem trůnu se stal jeho desetiletý synovec Richard, Janův vliv se zvětšil. Nicméně objevovaly se i obvinění proti němu, že usiluje o převzetí královské moci pro sebe. Jan, jako vládce Anglie v době než Richard dosáhl plnoletosti, učinil některá nepopulární rozhodnutí týkající se daní, která vedla roku 1381 až k rolnické vzpouře, během níž vzbouřenci zničili Savojský palác v Londýně.

Roku 1386 odejel do Kastilie, aby, jako manžel Konstancie Kastilské (s níž se roku 1371 oženil), uplatnil svůj nárok na kastilský trůn. Nicméně Richardovy vladařské chyby vyvolaly v Anglii napětí, které hrozilo přerůst v občanskou válku. Až on sám, po svém návratu do země roku 1389, byl schopen dohodnut kompromis mezi Lordy Odvolateli a králem, který nastolil období relativního politického klidu. V následujícím období se jeho pověst, jako schopného státníka upevnila.

Manželství a potomci

jeho prvním potomkem byla nelegitimní dcera Blanka, kterou měl s matčinou dvorní dámou Marií z Hilarie. Tento vztah skončil před jeho prvním sňatkem.
19. května 1359 se oženil s Blankou z Lancasteru, dcerou Jindřicha, vévody z Lancasteru. Blanka podlehla roku 1369 morové nákaze. S Blankou měl dcery Filipu a Alžbětu a syna Jindřicha. Filipa z Lancasteru se provdala za Jana I. z Avisu a stala se tak matkou portugalského krále Eduarda I. Alžběta uzavřela sňatek z Janem Hollandem, vévodou z Exeteru. Syn Jindřich se stal králem Anglie jako Jindřich IV.
roku 1371 se oženil s Konstancií Kastilskou, dcerou krále Petra Kastilského a tak získal nárok na kastilský trůn. S Konstancií měl dceru Kateřinu, která se provdala za kastilského krále Jindřicha III. a stala se tak matkou kastilského krále Jana II.
V době, kdy byl ženat s Konstancií, stal se otcem čtyř dětí se svou milenkou Kateřinou Swynfordovou. Po smrti Konstancie roku 1396 se s Kateřinou roku 1396 oženil a legitimizoval své děti jako své dědice, ale byly vyloučeny z nároku na anglický trůn. S Kateřinou měl tyto potomky – Jana Beauforta, 1. hraběte ze Sommersetu, kardinála Jindřicha Beauforta, Tomáše Beauforta, vévodu z Exeteru a Janu.