Ilja Muromec (letadlo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ilja Muromec za letu

Ilja Muromec (rusky: Илья Муромец) byl ruský nejprve civilní dopravní letoun, později těžký bombardovací letoun nasazený do bojů v 1. světové válce. Byl pojmenován podle hrdiny ruských bájí bohatýra Ilji Muromce. Jeho konstruktérem byl Igor Sikorskij. V počátcích války byly tyto stroje nejpokročilejšími ve své kategorii a v průběhu války bylo vyrobeno několik variant tohoto letounu.

Předválečný vývoj[editovat | editovat zdroj]

První Ilja Muromec byl postaven v roce 1913 jako modifikace letounu RBVZ Russkij viťaz pod vedením Sikorského v továrnách Rusko-Baltské vagónky RBVZ. Russkij viťaz byl důležitým článkem ve vývoji ruských letadel a potažmo i vícemotorových letadel na celém světě. Díky těmto těžkým dvojplošným letounům se Rusko stalo světovým průkopníkem v oblasti civilní letecké dopravy a výroby vícemotorových strojů. Ilja Muromec byl původně stavěn jako luxusní dopravní letoun, jako první v historii měl oddělený salón pro pasažéry, pohodlná proutěná křesla, obývací prostor, místo pro spaní a dokonce i koupelnu. Byl vybaven topením a elektrickým světlem. Světový tisk považoval nejprve zprávu o fantastickém letounu za novinářskou kachnu, ale brzy se přesvědčil o pravdě. Stroj poprvé vzlétl k testovacím letům 10. prosince 1913 a 25. února 1914 uskutečnil svůj první předváděcí let se 16 pasažéry na palubě. V pořadí druhý vyrobený letoun RBVZ Ilja Muromec Kijevskij, menší ale se silnějšími motory, vystoupal 4. června 1914 do rekordní výšky 2000 m s deseti pasažéry na palubě. Druhého dne vytvořil rekord v délce letu bez mezipřistání (6 hod 33 min 10 s), 16.17. června podnikl s jedinou posádkou přelet z Petrohradu do Kyjeva a tím vytvořil další rekord v délce letu pouze s jedním mezipřistáním. Na památku tohoto letu byl pojmenován přízviskem Kijevskij. V letech 19151917 byly s označením Kijevskij vyrobeny ještě 3 další letouny v typové sérii IM-G. Letouny prvního i druhého typu byly později označovány jako IM-B a všech dohromady bylo vyrobeno sedm kusů.

Vojenské letouny[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu dni války byly vyrobeny čtyři kusy těchto letounů a během září roku 1914 se staly součástí Carského vojenského letectva (Императорский военно-воздушный флот). V prosinci car schválil usnesení vojenské rady o vytvoření Eskadry vzdušných korábů (Эскадра воздушных кораблей). Jejím velitelem se stal Michail Šidlovskij, který začínal s vytvářením letky prakticky od nuly. Jediným pilotem, který byl schopen létat s Muromcem byl Sikorskij, ostatní se na perspektivu těžkého letectva dívali s nedůvěrou a dokonce s nevraživostí. Proto bylo nutné nejprve většinu pilotů na Muromce přeškolit, letouny pak vyzbrojit a zmodernizovat. Poprvé k bojovému úkolu v barvách Eskadry vyletěli Muromci v únoru 1915. Za celou dobu války vzlétli ke 400 bojovým úkolům, shodili 65 tun bomb, sestřelili 12 nepřátelských stíhacích letounů a přišli o jeden vlastní (12. září 1916). IM-B Kijevskij uskutečnil přibližně 30 bojových letů a poté byl používán jako cvičný.

Na podzim roku 1914 byla zahájena výroba série IM-V, kterých bylo vyrobeno ze všech Muromců nejvíce (30 kusů). Rozdíl od série IM-B byl v menších rozměrech a větší max. rychlosti. Posádku tvořili čtyři lidé a některé modifikace měly jen dva motory. Stroje série IM-V unesly až 500 kg bomb, většinou nosily 80-240kg bomby, na podzim roku 1915 na zkoušku i jednu 410kg. IM-V byly vyzbrojeny dvěma kulomety nad trupem ve výřezu horního křídla a někdy měly na spodní straně trupu za křídlem střeliště, tzv. vraní hnízdo. Palivové nádrže nad trupem měly pancéřování.

V prosinci 1915 začala výroba série IM-G s posádkou sedm lidí prvním strojem G-1, v roce 1916 pak G-2 se střeleckou kabinou, G-3 a nakonec v roce 1917 i typ G-4. Letouny G-2 unesly pět kulometů a 170 kg bomb, G-3 pak šest kulometů a 190 kg bomb. Jeden ze strojů G-3 se čtyřmi motory Beardmore po 160 k byl nejvýkonnějším Muromcem vůbec a v roce 1917 dokázal vystoupat do výšky 5200 m, rychlost měl 137 km/h. Rychlost ostatních Muromců byla od 110 do 125 km/h, dostup 2000-3000 m, dolet 440-650 km. V letech 1915–1917 byly vyrobeny 3 stroje série IM-D, letové zkoušky prvního z nich skončily v lednu 1916. Křídla měla menší rozpětí a čtyři motory Sunbeam byly seskupeny do dvou tandemů jako u letounu Russkij viťaz. Více však bylo postaveno strojů poslední série IM-Je se čtyřmi motory Renault vedle sebe, osmi členy posádky, osmi kulomety a únosností 300-500 kg bomb.

Technická data[editovat | editovat zdroj]

Ilja Muromec IM-B IM-V IM-G-1 IM-D-1 IM-Je-1
Typ letadla bombardér
Výrobce RBVZ
Nasazení v letectvu ruská Carská vojenská vzdušná flotila
Výroba od - do 1913–1914 1914–1915 1915–1917 1915–1917 od 1916
Délka 19 m 17,5 m 17,1 m 15,5 m 18,2 m
Rozpětí křídel 30,9 m 29,8 m 30,9 m 24,9 m 31,1 m
Výška
Plocha křídel 150 m² 125 m² 148 m² 132 m² 200 m²
Prázdná hmotnost 3100 kg 3500 kg 3800 kg 3150 kg 4800 kg
Maximální vzletová hmotnost 4600 kg 5000 kg 5400 kg 4400 kg 7000 kg
Vytrvalost 5 h 4,5 h 4 h 4 h 4,4 h
Dostup 3000 m 3500 m 3000 m  ? 2000 m
Stoupavost 2000/30' 2000/20' 2000/18'  ? 2000/25'
Maximální rychlost 105 km/h 120 km/h 135 km/h 120 km/h 130 km/h
Motory 4 ks Argus
140 k
(řadový)
4 ks RBVZ
150 k
(řadový)
4 ks Sunbeam
160 k
(řadový)
4 ks Sunbeam
150 k
(řadový)
4 ks Renault
220 k
(řadový)
Počet vyrobených kusů 7 30  ?  ?  ?
Počet členů posádky 5 5-6 5-7 5-7 6-8
Výzbroj 2 kulomety
350 kg bomb
4 kulomety
417 kg bomb
6 kulometů
500 kg bomb
4 kulomety
400 kg bomb
5-8 kulometů
300−500 kg bomb
Zvláštní výbava

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu