Historická paměť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Historická paměť (také kolektivní paměť, sociální paměť) je v sociálních vědách užívaný pojem, pod kterým se paměť jedince definuje jako fenomén, pro jehož charakter je podstatné sociální prostředí (např. rodina, náboženská skupina nebo i národ). Jedinec se pak ztotožňuje s událostmi, osobnostmi atd., které za důležité považuje skupina, resp. i národ atd., ke kterým patří. Z toho vyplývá, že sociální skupiny atd. vlastní společné představy o dějinách, ale na rozdíl od historických věd, které se snaží co nejvěrněji reflektovat dějinné události a skutečnosti, kolektivní paměť pracuje pouze s úzkým výběrem historických skutečností, které deformuje podstatně více než historiografie. Kolektivní paměť bývá užívána skupinou k různým cílům, vždy ji ale sjednocuje a odstraňuje vše, čím by mohl být jedinec izolován.

Pojem historická paměť je využíván především v sociologii, antropologii a jako podnětný pro nové směry výzkumu jej užívá historiografická věda. Zakladatelský význam pro koncepci sociální paměti měli francouzští sociální vědci Maurice Halbwachs a Pierre Nora

Koncepce kolektivní paměti

Émile Durkheim

Podle Durkheima se kolektivní paměť vztahuje na celou společnost.Jednotlivec by nikdy nejednal sám o sobě tak, jak by jednal ve skupině. Kolektivní vědomí je podle něj samou podstatou společnosti, přestože nelze říci, že by společnost mohla existovat bez individuí[1]

Maurice Halbwachs

Halbwachs (Durkheimův žák) byl v tomto směru opatrnější a připustil, že kolektivních pamětí může existovat více, stejně jako existuje více sociálních skupin. Halbwachs se ve své teorii kolektivní paměti vymezuje vůči Jungovi a jeho teorii nevědomosti, kde je kolektivní paměť definovaná jako dědičná. Podle Halbwachse spočívá kontinuita kolektivní paměti ne v biologii, ale v kultuře. Vzpomínky chápe (inspirován Bergsonem) jako obraz nepřítomných věcí, který mozek aktualizuje v podobě obrazů a přizpůsobuje je specifickým sociálním situacím a podmínkám.[2] Člověk se v rámci své socializace dostává do kolektivů a přejímá jejich vzorce chování a myšlení. Individuální paměť je tedy jedinečné propojení různých kolektivních pamětí.[3]

Pierre Nora

Pierre Nora (který v mnohém navazuje na Halbwachse) považuje kolektivní paměť za živoucí pouto s minulostí za to, co ve skupině z minulosti zůstává a definuje ji. Z pohledu členů skupiny je v ní téměř něco posvátného, protože současnost spojuje s dávnými hrdinskými předky a mytickými událostmi, tím si zachovává svoji celistvost. Kolektivní paměť je nicméně poměrně dynamická, aktualizuje se podle toho, jak se vyvíjí jednotlivé skupiny jejich nositelů.[1]

Jan Assmann

V návaznosti na Halbwachse Assmann konstatuje, že předmětem kulturních věd není individuální paměť jako vnitřní fenomén lokalizovaný v mozku, nýbrž vnější dimenze lidské paměti, kterou lze označit výrazem kolektivní paměť. Co tato paměť obsahově přijímá, jak je organizována a jak dlouho uchovává jednotlivé obsahy, to všechno jsou otázky vnějších, společenských a kulturních rámců. Tematicky rozlišuje čtyři oblasti sociální paměti: paměť mimetickou (sociální jednání přenášené napodobováním), paměť věcí, paměť komunikativní (předávána prostřednictvím řeči) a paměť kulturní (vnější oblasti, v nichž jsou uloženy informace a sdělení v zakódované podobě). V kulturní paměti je minulost přetvořena do symbolických figur a je zpřítomňována v obřadech, které mají sváteční ráz. Figury vzpomínek zakládají skupinovou identitu. Pro kulturní paměť jsou významné nikoliv faktické, nýbrž vzpomínané dějiny. Mezi komunikativní a kulturní pamětí existuje podle značná polarita.[4]

Koncept plynoucí mezery

S problémem vztahu mezi komunikativní a kulturní pamětí souvisí jev, na nějž v šedesátých letech upozornil etnolog Jan Vansina a který označil výrazem the floating gap neboli „plynoucí mezera“. Vansina zjistil, že celkový korpus ústně tradované historie se skládá ze tří částí. Pro nejmladší minulost existují bohaté informace a týká se horizontu bezprostřední zkušenosti 3–4 po sobě jdoucích generací. Vznikají a zanikají se svými nositeli a jsou dnes předmětem orální historie. Za hranicí osmdesáti až sto let následuje plynoucí mezera - floating gap, která bezprostřední minulost odděluje od dat školních učebnic, mýtů, oficiálních historických tradic a monumentů.[5]

Historická paměť v historických vědách

V rámci historických věd se historická paměť nejčastěji zpracovává v souvislosti s tzv. „druhým životem“, tedy s tím, jak je určitá významná historická osobnost, událost či fenomén vnímán v historickém povědomí historicky mladších společností.

Historikové se tak nově zabývají i fenoménem kolektivní paměti jako historickým pramenem, který dotváří komplexní obraz zkoumané společnosti. Zároveň se studuje jako jev podléhající svému vlastnímu vývoji a změnám jak v čase, tak v prostoru (u různých kultur je charakter a intenzita historické paměti různá). Konkrétně se historikové nově zabývají například způsoby, jakými je sociální paměť přenášena (např. ústní tradice, psané texty, obrazy, pomníky, náhrobky, suvenýry, oslavy, jak jsou v prostoru umístěny např. historické paláce či divadla, tj. místa paměti) nebo jakým způsobem je sociální paměť využívána (např. legitimizace určitých nároků). Nejaktivnější je z tohoto hlediska tzv. orální historie mapující společenský vývoj ve 20. století.

V rámci tohoto pohledu se stává pramenem i samotný vývoj historiografické vědy, která důrazem na určitá témata, opomíjením témat jiných a výsledky svých výzkumů společenské historické povědomí a tedy i kolektivní paměť společnosti ovlivňuje a naopak je předmětem studia i samotné historické vědomí společnosti, jeho formování a jeho odlišnost od oficiální historiografie.

Konečně s pojmem sociální paměť úzce souvisí také „sociální zapomínání“, tedy skutečnost, že některé historické události jsou společensky záměrně opomíjeny či deformovány (např. problematika paměti v postnacistickém Německu, postvichistické Francii nebo i postsovětském Rusku apod.).

V české historiografii se historickou pamětí zabýval např. Petr Čornej v knize Lipanské ozvěny, (Praha 1995) nebo Jiří Rak v Bývali Čechové…České historické mýty a stereotypy (Praha 1994), v oblasti orální historie např. studie Otevřená minulost. Autobiografická sociologie státního socialismu.

Reference

  1. ↑ a b PFEIFEROVÁ Štěpánka ŠUBRT Jiří,. „Kolektivní paměť jako předmět historicko-sociologického bádání“ In Historická sociologie 2010 (1): str. 9-29
  2. ↑ NOVOTNÝ LUKÁŠ, Historická paměť podle Maurice Halbwachse Socioweb 4/2007
  3. ↑ HALBWACHS, Maurice. Kolektivní paměť. Praha : Sociologické nakladatelství, 2009. str.65
  4. ↑ ASSMAN, Jan. Kultura a paměť: Písmo, vzpomínky a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. str. 31-61
  5. ↑ ASSMAN, Jan. Kultura a paměť: Písmo, vzpomínky a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. str. 46-49

Literatura

  • Olšáková, Doubravka. K diskusi o paměti v českém kontextu „druhého života“. Dějiny-teorie-kritika 2/2004, s. 269-280.
  • (ed.) Pierre Nora. Les Lieux de Mémoire. Paris 1984-1992.
  • Burke, Peter. Historie jako sociální paměť. In: Variety kulturních dějin. Praha 2006, s. 50-67.
  • KREISSLOVÁ, SANDRA: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Na příkladu vzpomínek Němců na Chomutovsku. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013. ISBN 978-80-7308-484-4
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Historická_paměť&oldid=15400462“