Forchheimský mír
| Forchheimský mír | |
|---|---|
 Přibližný rozsah velkomoravského státu za vlády Mojmíra I. | |
| Data | |
| Podepsáno | 874 |
| Místo podepsání | Forchheim |
| Strany | |
| Signatáři | Svatopluk I. (v zastoupení Jana z Benátek) a Ludvík II. Němec |
| Obsah | |
| Důvod | mírová smlouva |
Forchheimský mír byla mírová smlouva mezi Východofranskou a Velkomoravskou říší, kterou (po vzájemných válkách v letech 871–873) v roce 874 uzavřel Svatopluk I. (v zastoupení Jana z Benátek) a Ludvík II. Němec ve Forchheimu.[1]
Primární prameny[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší pramen, který informuje o této smlouvě, jsou Fuldské letopisy, konkrétně záznam k roku 874:
| „ | …Král Ludvík potom ve velikonočním týdnu odešel do fuldského kláštera modlit se a když se odtud vrátil, svolal všeobecný sněm v osadě Tribure. Odtud přešel přes Nordické Alpy do Itálie a nedaleko Verony se radil se svým synovcem Ludvíkem ve vsi Forchheim a zde také přijal Svatoplukovy posly, kteří žádali mír a slibovali věrnost. Hlavou poselstva byl kněz Jan z Benátek, jenž svá slova stvrdil přísahou, aby mu král beze vší pochybnosti uvěřil, totiž, že Svatopluk by zůstal královi věrný po všechny dni svého života a každoročně by platil králem stavovený poplatok, kdyby mu ráčil umožnit pokojně konat a v žít v míru. | “ |
| — Fuldské letopisy[2] | ||
Dalším pramenem je spis Chronicon de sex aetatibus mundi Herimanna Augiensia z 11. století (záznam k roku 874):
| „ | Tento [Ludvík II. Němec] vyjednal mír se Svatoplukem, knížetem Moravy, kdy mu ten nabízel prostřednictvím vyslanců, že se mu podrobí a sliboval věrnost i roční poplatek… | “ |
| — Heřman z Reichenau: Chronicon de sex aetatibus mundi[3]:s.167 | ||
Výrazně pozdější ( 1517) je zpráva Johannese Aventina v jeho díle Annales ducum Boiariae. :s.360
Význam[editovat | editovat zdroj]
Mírová smlouva znamenala naprostou nezávislost Velké Moravy. Zmiňovaný poplatek byl pravděpodobně „jednorázový výkup mírového soužití“. Smlouva zřejmě pro obě strany neměla větší závaznost, a šlo zejména o to „… aby oba panovníci [Svatopluk I. a Ludvík II.] mohli ve svých státech nerušeně vládnout“.:s.196
Svatopluk tak měl uvolněné ruce pro upevnění vlastní moci a pravděpodobně i pro zlepšení organizace a výzbroje vojsk. Později přešel do diplomatické ofenzívy vůči Frankům a začal uskutečnovat vlastní výboje.:s.94 O silném postavení Svatopluka I. byl mohl svědčit fakt, že vyjednával prostřednictvím vyslance. Zmíněný poplatek někteří historici považují za jednorázový, jiní za každoroční, nicméně mír platil do roku 882.
Hodnocení historiků[editovat | editovat zdroj]
František Dvorník: „…Svatopluk uznal formální svrchovanost říše a Ludvík Němec mu ponechal vládu nad Moravou.“
Matúš Kučera: „…tímto mírem Svatopluk zajistil pro svou vyčerpanou zemi dočasný mír. Dosáhl toho nejcennějšího co se dalo. Nastoupila doba, kdy Velká Morava osm až deset let nebojovala s německými vojsky. Tím si panovník uvolnil ruce, aby mohl vnitřně přestavět a upevnit vlastní stát.“ :s.101
Richard Marsina: „Je nesprávné chápat Forchheimský mír jako Svatoplukovu kapitulaci. Zprávu o jeho uzavření zachoval pouze východofranský analista, který však formulaci upravil tak, aby z ní vyplývaly pouze výhody, kterých dosáhla jeho strana. Je však třeba uznat, že v podstatě nezamlčel to, že Svatopluk ve Forchheimu nepřijal pasivně závazky, ale že je byl ochoten přijmout pouze v případě splnění svých požadavků. Proto je správnější charakterizovat Forchheimský mír jako uznání svrchovanosti Východofranské říše, nebude-li tato usilovat o zasahování do vnitřních věcí na Velké Moravě. Uzavření tohoto míru Svatoplukovi vlastně umožnilo expanzi do oblastí, které Východofranská říše nepokládala za bezprostřední sféru svého zájmu. Z tohoto hlediska lze Forchheimský mír hodnotit jako promyšlený, úspěšný významný státnický čin. Umožnil nejen zmíněnou expanzi, ale poskytl i potřebný čas na vnitřní konsolidaci a upevnění Velké Moravy.“ :s.74
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Forchheimský mier na slovenské Wikipedii. [4][5][6][7][8][9][10][11][12][13][14][2][15][3]
- ↑ PROCIKOVÁ, Anna; ČERVEŇANSKÝ, Peter. Encyclopaedia Beliana: slovenská všeobecná encyklopédia. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied ISBN 978-80-224-0847-9.
- ↑ a b Pramene k dejinám Veľkej Moravy. Příprava vydání Peter Ratkoš. 2., opr. a rozš. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968. 532 s. (Odkazy našej minulosti). S. 98.
- ↑ a b Magnae Moraviae fontes historici. Příprava vydání Lubomír Emil Havlík et al. Svazek I : Annales et chronicae. Praha; Brno: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 387 s. (Spisy filosofické fakulty).
- ↑ Encyklopédia Slovenska. 1. vyd. Svazek II. E-J. Bratislava: Veda, 1978. 536 s. Kapitola Forchheimský mier, s. 109.
- ↑ MARSINA, Richard. Metodov boj. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1985. 123 s. S. 72–73.
- ↑ RATKOŠ, Peter. Slovensko v dobe veľkomoravskej. 1. vyd. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1988. S. 107.
- ↑ Dejiny Slovenska. Příprava vydání Samuel Cambel. Svazek I : (do roku 1526). Bratislava: Veda, 1986. 534 s. S. 108.
- ↑ KLEIN, Bohuš; RUTTKAY, Alexander; MARSINA, Richard. Vojenské dejiny Slovenska. Svazek I : Stručný náčrt do roku 1526. Bratislava: Ministerstvo obrany SR, [1994]. 177 s. ISBN 80-967113-1-8. S. 93–94.
- ↑ KUČERA, Matúš. Slovenské dejiny. 1. vyd. Svazek I, Od príchodu Slovanov do roku 1526. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2008. 368 s. ISBN 978-80-89222-58-2. S. 101–102.
- ↑ STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo: počiatky stredovekého Slovenska. 2., preprac. a dopl. vyd. Budmerice: Rak, 2016. 594 s. ISBN 978-80-85501-64-3. S. 208.
- ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota, 1994. 129 s. ISBN 80-85617-19-6. S. 40–42.
- ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. 2., dopl. a upr. vyd. Brno: Jota, 2013. 400 s. ISBN 978-80-8561-706-1. S. 195–196, 361.
- ↑ MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. 1. vyd. Svazek II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1. S. 668–669.
- ↑ DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1970. 393 s. (Historica). S. 167.
- ↑ KUZMÍK, Jozef. Slovník starovekých a stredovekých autorov, prameňov a knižných skriptorov so slovenskými vzťahmi. Martin: Matica slovenská, 1983. 608 s. (Dokumentácia). Kapitola 146. HERIMANNUS AUGIENSIS, s. 235–237.