Cukrová řepa
 Cukrová řepa | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | hvozdíkotvaré (Caryophyllales) |
| Čeleď | laskavcovité (Amaranthaceae) |
| Rod | řepa (Beta) |
| Druh | řepa obecná (Beta vulgaris) |
| Trinomické jméno | |
| Beta vulgaris var. altissima | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Cukrová řepa (Beta vulgaris var. altissima) je dvouletá zemědělská plodina z čeledi laskavcovitých.[1]
Pěstuje se jeden rok, je řazená mezi okopaniny. Převážná část sklízené masy (cca 80 %) je ukryta pod zemí ve formě zásobního kořenu, tzv. bulvy. Listy vyrůstající z bulvy se nazývají chrást. Při sklizni se v moderních technologiích chrást rozřeže a rozmete do plochy na půdu. Sklizené bulvy jsou využívány v cukrovarnickém průmyslu, pro výrobu lihu a nyní již omezeně jako krmivo pro hospodářská zvířata.
Napadení háďátkem
Řepa bývá častým hostitelem parazita háďátka řepného. Napadá především řepné bulvy. Rostlina při napadení háďátkem vytváří mnoho postranních kořínků (tzv. hladové kořeny), aby měla dostatek živin. To brzdí růst (snížení hospodářského výnosu).
Historie
Cukrová řepa byla pěstována jako krmivo již od antických dob. Její použití pro výrobu cukru však bylo objeveno relativně nedávno. Roku 1590 poprvé extrahoval francouzský botanik Olivier de Serres z kořene cukrové řepy sladký sirup. Jeho postup však nenašel praktické uplatnění. Jako další se extrakcí cukru zabýval pruský chemik Andreas Sigismund Marggraf, který k extrakci cukru použil ethanol. Ani jeho postup však nebyl využit k průmyslové produkci. Jeden z Marggrafových bývalých studentů Franz Karl Achard se začal věnovat šlechtění cukrové řepy a pomocí selektivního křížení se mu podařilo dosáhnout obsahu 5–6 % sacharózy, oproti 20 % u moderních odrůd. První cukrovar na výrobu cukru z řepy byl otevřen pod patronací Fridricha Viléma III. Pruského ve Slezsku v obci Cunern (dnes Konary v Polsku) v roce 1802. Za napoleonských válek došlo k obrovskému rozvoji cukrovarnictví, neboť francouzské námořnictvo zavedlo námořní blokádu Anglie a tím byl znemožněn dovoz třtinového cukru do Evropy z Karibiku.[2] Na konci války bylo v Evropě již na tři sta cukrovarů. Ve Spojených státech amerických byl první cukrovar na řepu otevřen roku 1838.
Výroba cukru
Při výrobě cukru se sklizená řepa nejprve pere a zbavuje nečistot, řeže na úzké proužky („řízky“) a ukládá do difuzérů, kde se z ní cukr vyluhuje vodou při různých teplotách. Vyluhované řízky se užívají pro krmné i potravinářské účely. Ze získané cukerné šťávy je získáván surový (hnědý cukr). Při rafinaci cukru se cukerná šťáva čistí, zbavuje různých přísad, nečistot a tím se bělí. Do surové šťávy je přidáváno vápenné mléko, šťáva smísená s vápenným mlékem se v saturátoru čeří oxidem uhličitým. Vysrážené vápno na sebe naváže nečistoty a v kalolisu je odfiltrováno od šťávy a je odváženo na skládku. Vysrážené vápno z kalolisu je označováno jako šáma a je používáno k vápnění polí. Čeření se někdy až třikrát opakuje.
Pro účely čeření bývá součástí rafinerie vápenka na pálení vápence. Vypálené vápno se uhasí pro výrobu vápenného mléka a část spalin s vysokým obsahem oxidu uhličitého je používán k vysrážení vápna při čeření.
Po čeření, se za sníženého tlaku šťáva vaří v odparkách a zbavuje se vody. To se děje při teplotě podstatně nižší než 100°C. Šťáva se zahušťuje a cukr se sráží v krystalech. Zahuštěná „těžká“ štáva je vedena do odstředivky. Na sítu odstředivky se oddělují krystalky cukru od „zadního cukru“ - tekuté melasy. Výsledná vlhká cukrovina se na sítech třídí podle velikosti krystallů "cukr práškový" až "cukr krystal", podle potřeby se buď plní do forem nebo suší. Melasa obsahuje asi 40 % cukru a páchne. Používá se ke krmným účelům nebo k výrobě lihu.[3]
Při výrobě tzv. surového (hnědého) cukru se při postupu výroby neprovádí čeření a zbavování příměsí a nešistot. Proto po převezení surového cukru do rafinérie, je surový cukr znovu rozpouštěn a probíhá proces čeření.
Pěstování cukrové řepy v ČR
V důsledku dotační politiky Evropské unie došlo po vstupu ČR do EU ke kolapsu českého cukrovarnictví a tím k rušení a bourání i moderních cukrovarů (Hrochův Týnec[4]) a k výraznému zmenšení osevní plochy cukrové řepy.[5] I přesto však díky postupnému zvyšování výnosu cukru z pěstovaných plodin došlo k návratu až na hodnoty odpovídající produkci cukru v roce 1989.[6] Od 1. 10. 2017 došlo k ukončení regulace pěstování cukrové řepy ze strany EU, v důsledku čehož lze očekávat další nárust produkce této plodiny v ČR.[7]
Reference
- ↑ www.mobot.org
- ↑ HŮLOVÁ, Vanda. Proměna krajiny na příkladu zavedení pěstování cukrové řepy na modelovém území - okres Znojmo [online]. Dostupné online.
- ↑ Ottův slovník naučný, heslo Cukr, str. 762nn.
- ↑ VANŽURA, Marcel. Zánik cukrovaru v Hrochově Týnci. www.zvedavec.org [online]. [cit. 2018-10-10]. Dostupné online.
- ↑ http://www.podnikatel.cz/clanky/konec-cukrove-repy-a-cukrovaru-v-cechach/
- ↑ Cukru se v ČR vyrobilo nejvíc za 30 let, počet cukrovarů přitom rapidně klesl. EuroZprávy.cz. Dostupné online [cit. 2017-09-28]. (anglicky)
- ↑ HOSNEDLOVÁ, Pavla. Konec regulací cukru: Budeme víc sladit za nižší cenu? - EurActiv.cz. EurActiv.cz. Dostupné online [cit. 2017-09-28].
