Bekasina sibiřská
 Bekasina sibiřská | |
|---|---|
 Bekasina sibiřská (foto z Thajska) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | dlouhokřídlí (Charadriiformes) |
| Čeleď | slukovití (Scolopacidae) |
| Rod | bekasina (Gallinago) |
| Binomické jméno | |
| Gallinago stenura (Bonaparte, 1831) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bekasina sibiřská (Gallinago stenura) je malý slukovitý pták, který hnízdí na severu ruské Sibiře a na zimu migruje do jižní a jihovýchodní Asie.
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Druh poprvé popsal Charles Lucien Bonaparte v roce 1831. Bekasina sibiřská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago.[2]
Rozšíření a populace[editovat | editovat zdroj]
Druh hnízdí v sibiřském Rusku v oblasti zhruba ohraničené severním Uralem na západě, západními oblastmi Kamčatky na východě (na Kamčatce nicméně nehnízdí) a Zabajkalskem a Mongolskem na jihu. Na zimu táhne do jižní a jihovýchodní Asie do oblasti ohraničené Pákistánem na západě přes Indický subkontinent, ostrovy v Indickém oceánu až po Bangladéš, Barmu, Thajsko, Indočínu a Indonésii na jihovýchodě. Výjimečně zavítá i na Filipíny, do Austrálie a do Japonska, zatoulaní jedinci byli pozorováni ve východní Africe.[3]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o malého slukovitého ptáka s nenápadným opeřením, které hraje hnědými a krémovými barvami s černými pruhy a fleky. U bekasiny sibiřské se nevyskytují pohlavně ani sezónně podmíněné variace opeření, tzn. samec a samice mají stejné opeření, které se během roku nemění.[3] Zobák je jen krátký, u kořene zelenavě šedý a tmavě hnědý na konci. Nohy jsou nezelenavě šedé až hnědé. Délka těla dosahuje 25–27 cm, zobák je dlouhý 55–70 mm, ocas 42–55 mm, křídlo 125–143 mm.[4] Váha dospělce se pohybuje kolem 115 g.[3]
V Palearktické oblasti, kde se areál výskytu řady druhů bekasin z rodu Gallinago překrývá, je velmi složité od sebe jednodlivé druhy odlišit z důvodu komplexity opeření. Snad největší potíž nastává u rozlišení bekasiny sibiřské od bekasiny lesní (Gallinago megala), jelikož ani jeden z druhů nemá žádné výrazné rozlišovací znaky. V terénu jsou oba druhy v podstatě k nerozeznání. Jediným bezpečně odlišujícím znakem obou druhů je tvar jejich vnějších ocasních krovek, který však lze dobře prozkoumat pouze po odchycení bekasin. Bekasina sibiřská má 6–9, nejčastěji 8 párů tenkých vnějších krovek ocasních, jejichž šířka nepřesahuje 2 mm. Bekasina lesní má pouze ten nejkrajnější pár (nejdále od středu) ocasních krovek nezvykle tenký, avšak i tak šířka této krovky dosahuje 2–4 mm, čili více než u bekasiny sibiřské. Bekasina sibiřská má 24–28 (typicky 26) ocasních krovek, bekasina lesní jich má 18–26 (typicky 20).[5] Dalším podobným druhem je bekasina otavní (Gallinago gallinago), která má však delší zobák i ocas.[4]
Biologie[editovat | editovat zdroj]
_(48942602236).jpg)
K tahu bekasin sibiřských na zimoviště dochází během srpna a září, zpět na hnízdiště se vydávají v březnu a počátkem dubna.[3] K zahnízdění dochází mezi květnem a srpnem.[4] Hnízdí v močálovitých oblastech, vzácněji využívá i sušší habitat. K zahnízdění dochází do nadmořských výšek 2300 m n. m. Doba hnízdění se vyznačuje namlouvacími rituály samců, kteří se předvádí samicím skupinovými i individuálními lety nad hnízdišti s hlasitým volání tčeka-tčeka-tčeka-tčeka. Samice klade 3–4 vejce[6] do hnízda, které představuje mělký důlek přímo na zemi ukrytý v husté vegetaci.[7] Inkubuje patrně pouze samice, rodičovskou péči obstarávají oba partneři. Živí se bezobratlými živočichy jako jsou měkkýši, larvy, žížaly a hmyz. Potravu sbírá hlavně v bahně a na wattovém pobřeží.[6]
Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh hodnotí jako málo dotčený. Populační trend k roku 2016 nicméně nebyl znám a početnost druhu byla uváděna v širokém rozmezí 50 000–2 000 000 jedinců.[7]
K hrozbám druhu patří ztráta vhodných habitatů (hlavně wattů) vlivem lidské činnosti, lov (hlavně v Číně) a globální oteplování.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-10-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Species Profile and Threats Database: Gallinago stenura — Pin-tailed Snipe [online]. Australian Government [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 350–351. (anglicky)
- ↑ LEADER, Paul J.; CAREY, Geoff J. Identification of Pintail Snipe and Swinhoe’s Snipe. S. 178–198. British Birds [online]. 2003 [cit. 2022-11-02]. Roč. 96, s. 178–198. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-11-28. (anglicky)
- ↑ a b JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 424–426. (anglicky)
- ↑ a b c Gallinago stenura [online]. BirdLife International: The IUCN Red List of Threatened Species 2016, 2016 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. DOI https://www.iucnredlist.org/species/22693085/86630671. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky)
- JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bekasina sibiřská na Wikimedia Commons 
Taxon Gallinago stenura ve Wikidruzích
