Bekasina otavní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Bekasina otavní

Bekasina otavní
Bekasina otavní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Podřád: bahňáci (Charadrii)
Čeleď: slukovití (Scolopacidae)
Rod: bekasina (Gallinago)
Binomické jméno
Gallinago gallinago
Linnaeus, 1758
Bekasina otavní při hledání potravy

Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je středně velkým druhem bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velikosti kosa, podsaditá, s nápadně dlouhým rovným zobákem a krátkýma nohama. Dorůstá délky 25–28 cm, v rozpětí křídel měří 44–47 cm a váží 80-140 g. Svrchu je hnědá, tmavě skvrnitá, se světlými podélnými pruhy na hlavě a hřbetě a kaštanově hnědým, černě pruhovaným ocasem s bílým okrajem. Břicho a zadní okraj křídla má bílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Je velice podobná bekasině větší (G. media), která se liší o málo větší velikostí, tmavě pruhovaným břichem a více bíle pruhovanými křídly, avšak bez bílého zadního okraje.[2][3]

Žije skrytě, při vyplašení vyletuje nízkým klikatým letem a často se opakovaně ozývá nosovým „keč“. Typickým zvukovým projevem jsou mekavé zvuky vydávané samci chvěním ocasních per zejména v ranních a podvečerních hodinách při střemhlavém letu, který předvádí během obletování teritoria. Na zemi se ozývá také rytmickým, často dlouze opakovaným „tik ke tik ke“.[3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí na rozsáhlém území Eurasie a - v závislosti na počtu uznávaných poddruhů - i v Severní Americe. Převážně tažný druh, evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě, Africe (jižně po rovník) a na Britských ostrovech (viz kapitolu Systematika).[5] Podzimní tah vrcholí v srpnu a září, zpět na hnízdiště přilétá hlavně v březnu až dubnu.

Evropská populace je odhadována na 930 tisíc až 1,9 milionu hnízdících párů, z nichž ve střední Evropě hnízdí asi 24-25 tisíc. Nejvyšších populačních hustot přitom dosahuje v Rusku, Skandinávii a na východě střední Evropy.[6] Její stavy v mnohých oblastech výrazně klesají; hlavním důvodem je ztráta přirozeného biotopu spojená zejména s odvodňováním mokřadů a intenzifikací zemědělství.[7]

Na území ČR je pravidelně, avšak řídce hnízdícím druhem; celková populace je zde odhadována na 500–1000 hnízdících párů a silně klesá.[3][8] Přes naše území také početně protahuje a nepravidelně v počtu 30-70 jedinců i zimuje.[3] Zvláště chráněná jako silně ohrožený druh.[9]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Žije na rašeliništích, slatiništích, vlhkých a podmáčených loukách a okrajích rybníků.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se hlavně červy a hmyzem, dále měkkýši, korýši, pavouky a občas i semeny. Po potravě pátrá na bahnech a v mělké vodě, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem. Je jím přitom schopna malou kořist chytit a polknout bez toho, aniž by jej musela vytáhnout ze země. Při hledání potravy je ve vodě často ponořená až po břicho, do měkké půdy pak zobák mnohdy zapichuje až po kořen.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Gallinago gallinago

Hnízdí jednou ročně v dubnu až červenci. Hnízdiště vybírá samec, místo k zahnízdění samice. Hnízdo je na zemi v travinách, vystlané suchým rostlinným materiálem. Samice snáší většinou 4 (3-5)[3] hruškovitá, olivově zelená, tmavě skvrnitá, 39,2 x 28,3 mm velká[3] vejce, na kterých sedí sama po dobu 19-21 dnů, zatímco samec střeží teritorium. Mláďata hnízdo opouští krátce po vylíhnutí a rodiči jsou doprovázená dalších 19-20 dnů, kdy začínají létat. Plné vzletnosti pak dosahují ve věku 4-5 týdnů.[6]

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Polytypický druh s 2-3 poddruhy:

  • G. g. gallinago - většina eurasijského areálu, od Britských ostrovů východně až po Kamčatku a západní část Aleutských ostrovů. Tvoří 2 populace. První hnízdí západně od Uralu a zimuje hlavně v jižní a západní Evropě a severní a západní Africe. Druhá populace hnízdí východně od Uralu a na západní Sibiři a zimuje především v jihozápadní Asii a Africe jižně od Sahary.[5][10]
  • G. g. faeroensis - hnízdí na Islandu, Faerských ostrovech, Orkenejích a Shetlandech; zimuje na Britských ostrovech.[5]
  • Jako další z poddruhů byla v minulosti popsána i bekasina otavní americká (G. g. delicata), lišící se hlavně větším počtem ocasních per. Po zpochybnění této klasifikace Banksem et. al. jej American Ornithologists' Union (2002) a South American Classification Committee (2005) uznali za samostatný druh - bekasinu americkou (G. delicata). BirdLife Taxonomic Working Group však tento krok odmítla učinit s tím, že morfologické rozdíly mezi oběma taxony spočívají pouze na šířce a počtu ocasních per a mnohdy se i překrývají. Klasifikace tohoto taxonu je proto zatím nejistá.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BirdLife International 2008. Gallinago gallinago. In: IUCN 2008. 2008 IUCN Red List of Threatened Species. <www.iucnredlist.org>. Downloaded on 04 January 2009.
  2. DIERSCHKE, Volker. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 183.  
  3. a b c d e f DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2. S. 108.  
  4. BÁRTOVÁ, Eva. www.ptacisvet.cz [online]. [cit. 2008-11-26]. Dostupné online.  
  5. a b c HOYO, J. del, et al., eds.. Handbook of the Birds of the World, vol. 3. Barcelona : Lynx Edicions, 1996. ISBN 84-87334-20-2. S. 496.  
  6. a b BAUER, Hans-Günther; BEZZEL, Einhard; FIEDLER, Wolfgang. Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 1: Nonpasseriformes – Nichtsperlingsvögel. Wiesbaden : Aula-Verlag Wiebelsheim, 2005. ISBN 3-89104-647-2. S. 485-487.  
  7. a b Common Snipe Gallinago gallinago [online]. BirdLife International, [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.  
  8. Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.  
  9. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.  
  10. DELANY, Simon; SCOTT, Derek; DODMAN, Tim. An Atlas of Wader Populations in Afrika and Western Eurasia. Příprava vydání David Stroud. Wageningen : Wetlands International, 2009. ISBN 978-90-5882-047-1. S. 275.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]