Alois Wiesner starší
| Alois Wiesner | |
|---|---|
 Alois Wiesner starší (kol. 1912) | |
| Narození | 12. dubna 1852 Kácov  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 5. prosince 1924 (ve věku 72 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | vydavatel, tiskař a organizátor |
| Zaměstnavatel | Knihtiskárna Aloisa Wiesnera |
| Děti | Gabriel Wiesner[1] Alois Wiesner[2] |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alois Wiesner starší (12. dubna 1852 Kácov[3] – 5. prosince 1924 Praha[4]) byl český vydavatel, knihtiskař, papírník a organizátor.
Základní životopisné údaje
[editovat | editovat zdroj]Alois Wiesner pocházel z rodu, který v Kácově zakoupil a provozoval papírnu v objektu proti kácovskému zámku (dnes vodní elektrárna). Rod proslul houževnatými spory s vrchností. V r. 1845 byla papírna vydražena novým nájemcem a dosavadní nájemce Emanuel Wiesner se odstěhoval z papírny do čp. 55 v Kácově, kde se mu narodily děti Emanuel (zemřel krátce po narození), Alois (12. dubna 1852)[3] a Antonín. V rodném listě A. Wiesnera byl bývalý papírník Emanuel Wiesner uveden již jen jako obyvatel Kácova. Rodina Wiesnerů poté přesídlila do haličského města Horodok u Lvova, který byl tehdy součástí habsburské monarchie (dnes Ukrajina).[5]
Alois Wiesner vystudoval reálku ve Lvově, vyučil se papírníkem a poté zaměřil svou pozornost na podnikání v tiskárenství. Do vedení firmy se postupně zapojili synové Gabriel a Alois Wiesner mladší. Činnost této tiskárny v Praze byla ukončena z hospodářských důvodů během druhé světové války.
L. K. Žižka[6] ve svých knihkupeckých vzpomínkách (1871–1884) označuje A. Wiesnera za papírníka, knihtiskaře a nakladatele. Uvádí, že byl drobný brunet, poněkud osmahlého obličeje, s plnovousem, váhavějších pohybů.
Pohřeb A. Wiesnera byl vypraven z kostela sv. Rocha v Praze na Žižkově do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech. (Část 005, oddělení 21, číslo hrobu 267-0268),
Papírnická tradice
[editovat | editovat zdroj]Nejstarší předek rodu – Alexandr Wiesner – koupil papírnu v Kácově už v r. 1747. Za Emanuela Wiesnera papírna hospodářsky upadala. Příčinou byl jednak německý celní spolek, který znemožnil vývoz papíru, jednak rozšíření strojní výroby, čímž klesly ceny ručního papíru až na pětinu, a nedostatek potřebných investic na straně provozovatele. Alois Wiesner ovládl papírnické řemeslo v Jindřichově na Moravě, kde již ve 24 letech byl jmenován správcem akciové továrny, pracoval v Deutschlandsbergu ve Štýrsku (Rakousko) a poté působil jako zástupce jindřichovské papírny v Praze, kde se osamostatnil. Ke konci života uskutečnil svoji dávnou touhu: vymanit výrobu papíru z cizích rukou. Převzal továrnu na papír v Nejdku, z níž vytvořil akciovou společnost Nýdecké papírny.[7] Společnost zaměstnávala v období první republiky 300 dělníků.
Knihtiskař a nakladatel
[editovat | editovat zdroj]A. Wiesner získal knihtiskařskou koncesi v roce 1882, zakoupil knihtiskárnu a zahájil provoz v Praze na Novém Městě v Bolzanově ulici, nejprve se společníkem, později samostatně. V r. 1896 přemístill svůj podnik do Soukenické ulice č. 9 do komplexu budov propojených s Klimentskou ulicí. Okolo roku 1900 byl Wiesner oceněn titulem „knihtiskař České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“. Své tiskárenské podniky rozšířil v roce 1884 o nakladatelství. Jako nakladatel vydával A. Wiesner časopis Ruch, Radikální listy, Učitelské Noviny, Český svět a další.
Podrobný popis nakladatelské činnosti je detailně popsán ve Slovníku českých nakladatelství 1849–1949. Na internetu lze nalézt další soupisy knih, které Alois Wiesner vydal anebo tiskl. K těmto soupisům je třeba přistupovat kriticky.
Organizátor společenského života
[editovat | editovat zdroj]V letech 1886–1889 provozoval A. Wiesner stálou Galerii Ruch, kde vystavovali umělci jako J. V. Myslbek, Václav Brožík nebo Jakub Schikaneder. Vydatným pomocníkem mu zde byl správce jeho tiskárny a redaktor Ruchu F. Brožík, bratr malíře Václava Brožíka. Alois Wiesner patřil mezi zastánce pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Byl spoluzakladatelem Společnosti Národního divadla, která řídila divadlo v letech 1900–1919, a byl i jejím předsedou. Byl členem obchodního spolku Merkur, všech pražských výstav, atd. Pěstoval přátelské styky se slovenskými vlastenci.
Literární postava
[editovat | editovat zdroj]Spojení funkce tiskařského podnikatele, nakladatele a galeristy vedlo spisovatele Ignáta Hermanna k sepsání humoristického příběhu Týden mecenášem o Aloisu Wiesnerovi.[8] V povídce se A. Wiesner dohodne s mladým literátem na sepsání několika fejetonů. Zálohovou mzdu na základě domluvy nahrazuje obraz z galerie, který si mladý literát odnese domů. A. Wiesner zveřejní vzápětí zprávu o úspěšném prodeji galerijního exponátu mladému literátu, zmíní v tisku i jeho jméno. Na základě dojmu, že literát oplývá penězi, pak na něj uspořádají hon další malíři a věřitelé. Zvýšení činže požaduje i domácí. Nešťastný literát vrací po týdnu obraz zpět do galerie. V příběhu autor použil přímo jméno Aloise Wiesnera.
Hodnocení
[editovat | editovat zdroj]Když Alois Wiesner zemřel, tisk oznámil tuto skutečnost takto: „V pátek zemřel v Praze známý nakladatel Alois Wiesner, jehož nákladem vyšlo mnoho časopisů a významných děl. Wiesner byl typ českého selfmademana, který vlastní energií a pílí vyšinul se mezi přední české průmyslníky. Pracoval vždy ve prospěch českého národa.“[9]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Matriční záznam o narození a křtu Gabriela Wiesnera farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu Aloise Wiesnera farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
- ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu Aloise Wiesnera st. farnost Kácov
- ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Petra na Poříčí, sign. PE Z15a, s. 163
- ↑ Zuman, F.: Posázavské papírny. Praha, Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce 1936. 116 s. (Papírna v Kácově, s. 68–91)
- ↑ Žižka, K.L.: Paměti a osudy. Knihkupecké vzpomínky na léta 1871–1884. Praha, J. Kanzelsberger 1999. 508 s.
- ↑ Světozor 1924–1925, r. 25, č. 8, s. 203.
- ↑ Hermann, I.: Týden mecenášem. Květy 1888, r. 10, č. 1.
- ↑ Moravská orlice. 1924, roč. 62, čís. 7.12.1924, s. 4.
