Ústřičník jižní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxÚstřičník jižní
alternativní popis obrázku chybí
Ústřičník jižní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďústřičníkovití (Haematopodidae)
Rodústřičník (Haematopus)
Binomické jméno
Haematopus finschi
Martens, 1897
Synonyma
  • Haematopus picatus (G.R. Gray 1843)
  • Haematopus longirostris (G.R. Gray 1845)
  • Haematopus longiristris (Travers 1883)
  • Haematopus ostralegus unicolor (J.R. Forster; Peters 1934)
  • Haematopus ostralegus finschi (Martens; Mathews & Iredale 1913)
  • Haematopus finschi Martens (Falla et al. 1966)
  • Haematopus ostralegus (J. Moore 1985)[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ústřičník jižní (Haematopus finschi) je druh ústřičníkovitého ptáka z Nového Zélandu. Hnízdí ve vnitrozemí (tím se liší od svého blízkého příbuzného ústřičníka proměnlivého, který hnízdní na plážích) na Jižním ostrově, na zimu se stahuje do zimovišť na plážích, wattech a zátokách po Jižním, Severním i Stewartově ostrově.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Ustřičník jižní byl pozorován patrně již v roce 1773 během Cookovy druhé plavby. Vědecký popis druhu však pochází až z roku 1897 z pera ornitologa Gustava Martense.[3] Systematika novozélandských ústřičníků byla dlouhou dobu předmětem kontroverzních vědeckých debat. Napomáhal tomu i výskyt tří morf ústřičníka proměnlivého. Samotný ústřičník jižní byl dlouhou dobu považován za poddruh ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus), a nesl tedy název Haematopus ostralegus finschi. Druhové jméno finschi odkazuje k německému etnografovi Ottovi Finschovi. Podle genetické studie z roku 2010 je ústřičník jižní samostatný druh, nicméně genetický rozdíl mezi ústřičníkem jižním a černou morfou ústřičníka proměnlivého je jen minimální. Autoři studie odhadují, že k vydělení ústříčníka jižního do samostatné linie došlo teprve před 15-30 tisíci lety v době formování širokých canterburských divočících vodních toků, v jejíchž štěrkových nánosech ústřičníci jižní s oblibou hnízdní.[4]

V domorodé maorštině se druh nazývá tōrea,[5] což je jméno, kterým se označuje i ústřičník proměnlivý.[6] V literatuře se často označuje zkratkou SIPO, což jsou iniciály jeho anglického jména South Island pied oystercatcher.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Letící ústřičník s patrnou bílou linkou při spodním okraji roztažených křídel

Tělo statného tvaru je obaleno výrazným černobílým peřím, dlouhým rudým zobákem a růžovýma nohama. Hlava, krk a svrchní partie včetně svrchní strany peří a ocasu jsou převážně černé, zatímco spodina je bílá. Náhlý přechod na hrudi mezi bílou spodinou a černým krkem je velmi výrazný. Při roztažených křídlech je patrný bílý kostřec, bílá spodní část hřbetu i bílá linka při spodní hraně svrchní strany ramenních letek. Kolem oka se nachází oranžový oční kroužek. Samice a samec si jsou velmi podobní. Nedospělé jedince lze rozpoznat podle nahnědlého tónu opeření a snížené sytosti barev jejich růžových noh a červeného zobáku.[7]

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o nejpočetnějšího novozélandského ústřičníka. Je široce rozšířen po písčitých, štěrkových a bahnitých plážích a wattech po většině novozélandských zálivů a zátok. Ústřičníci se rozmnožují v drtivé většině případů na Jižním ostrově ve vnitrozemských štěrkových oblastech divočících vodních toků a na zemědělské půdě. Mohou zahnízdit i na kopcovité travnaté půdě nebo výjimečně i přímo v pobřežních oblastech jako jsou laguny a zátoky. Po skončení období hnízdění ústřičníci jižní migrují do pobřežních oblastí Severního, Jižního a Stewartově ostrova, kde tráví zbytek roku. Zbloudilí jedinci byli pozorováni na Nové Kaledonii, Vanuatu, ostrově Lorda Howa, Norfolku, Kermadekových ostrovech, Snárských ostrovech, Aucklandových ostrovech, Campbepllových ostrovech a v Austrálii.[5]

Ústřičník jižní s uloveným mlžem

Celkový počet ústřičníků se v roce 2010 odhadoval na cca 90 000.[8]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Živí se měkkýši (zejména mlži) a červy. Na zimovištích při oceánském pobřeží požírají hlavně korýše, žahavce a ryby. Na zemědělské půdě sbírají žížaly a larvy brouků.[5] Při obraně teritorií vydávají výrazné pípavé zvuky. V letu se ozývají hlasitým, ostrým a pronikavým klíp.[5] Mohou predovat na vejcích jiných ptáků jako je např. rybák novozélandský, se kterým sdílí hnízdní habitat.[9]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

K hnízdění dochází někdy od počátku června, kdy ústřičníci jižní začnou migrovat ze svých zimovišť po celém Novém Zélandu zpět do štěrkových divočících vodních toků Jižního ostrova. Nejvíce ptáků se navrací koncem července / začátkem srpna. Nedospělí jedinci (cca 20 % populace) na léto nemigrují a zůstávají na svých zimovištích.[8] Ústřičníci typicky zaberou teritorium z loňského roku. Během hnízdění se dospělci chovají silně teritoriálně. Hnízdo představuje mělký důlek přímo v zemi, často na mírně vyvýšené plošince jako je např. kopeček z písku, nebo v blízkosti balvanu či naplaveného dříví.[10]

Hejno ústřičníků v Aucklandu

Vejce jsou kladena od srpna do prosince. Obecně se dá říci, že v nižších nadmořských výškách dochází ke kladení vajec dříve než ve vyšších polohách. Samice klade ve dvoudenním intervalu 1–3, nejčastěji 2 vejce nenápadného, šedohnědého zabarvení s tmavě hnědými flíčky. Vejce váží 44 g, jeho rozměry jsou 56×39 mm. Inkubují samec i samice po dobu kolem 4 týdnů. Prekociální mláďata opouští hnízdo již do dvou dnů od narození, avšak zůstávají na teritoriu rodičů až do prvního letu ve věku kolem 5 týdnů. Do svých natálních teritorií se navrací ve věku 3–4 let, nicméně k prvnímu zahnízdění u nich dochází až ve věku 4–5 let. Mohou se dožít nejméně 29 let.[10]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Zhruba do 40. let 20. století byli ústřičníci hojně loveni, což se negativně podepsalo na stavu jejich populace. Po zákazu lovu se jejich stavy rychle zotavily. Druh je ohrožen hlavně introdukovanými predátory, kteří byli na Nový Zéland zavlečeni. Ohrožení představuje i pokračující výstavba, která každoročně ukrajuje z habitatu ústřičníků další krajíc. Životní prostor ústřičníků ubývá i následkem rozpínání invazivních druhů rostlin. Větrné elektrárny stojící v cestě tahových cest ústřičníků mohou navýšit mortalitu během migrace. Znečištění moří, zejména v oblasti přístavů, je další hrozbou druhu; některých populací již byla zaznamenána zvýšená přítomnost olova v těle. Předpokládá se, že globální oteplování bude mít negativní vliv na potravní nabídku i habitat ústřičníků. I přes všechny tyto hrozby je druh hodnocen jako málo dotčený, protože žádná z těchto hrozeb nepředstavuje akutní hrozbu po celkovou populaci.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ GILL, B.J.; BELL, B.D.; CHAMBERS, G.K.; MEDWAY, D.G.; PALMA, R.L.; SCOFIELD, R.P.; TENNYSON, A.J.D. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. Wellington: Te Papa Press in association with the Ornithological Society of New Zealand, 2010. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-1-877385-59-9. S. 26. (anglicky) 
  3. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds : the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 129. (anglicky) 
  4. ↑ BANKS, Jonathan C.; PATERSON, Adrian M. A preliminary study of the genetic differences in New Zealand oystercatcher species. New Zealand Journal of Zoology. 2007-01-01, roč. 34, čís. 2, s. 141–144. Dostupné online [cit. 2022-10-18]. ISSN 0301-4223. DOI 10.1080/03014220709510072. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e SAGAR, P. M. South Island pied oystercatcher [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ DOWDING, J. E. Variable oystercatcher [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 124.
  8. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 333.
  9. ↑ STEFFENS, Kate E.; SANDERS, Mark D.; GLEENSON, Dianne M. Identification of predators at black-fronted tern Chlidonias albostriatus nests, using mtDNA analysis and digital video recorders. New Zealand Journal of Ecology. 2012, roč. 36, čís. 1, s. 48–55. Dostupné online [cit. 2023-05-11]. ISSN 0110-6465. (anglicky) 
  10. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 333-334.
  11. ↑ South Island Oystercatcher [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2019: e.T22693632A155215731, 2019 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2019-3.RLTS.T22693632A155215731.en. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P.J., 1993. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Raptors to lapwings. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530698. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ústřičník_jižní&oldid=23837077“