Wincenty Pol

Wincenty Pol
Wincenty Pol na obraze Juliusze Kossaka
Rodné jméno	Wincenty Pohl
Narození	20. dubna 1807 nebo 1809 Lublin
Úmrtí	2. prosince 1872 Krakov
Místo pohřbení	Krypta zasloužilých na Skalce
Pseudonym	Janusz
Povolání	básník, spisovatel, geograf, etnograf a vysokoškolský učitel
Národnost	polsko-německá
Alma mater	Lvovská univerzita
Období	romantismus
Choť	Kornelia Olszewska (v letech 1837–1855) a Aniela Rościszewska (v letech 1871-1872).
Děti	dva synové a dvě dcery s jeho první manželkou
Rodiče	Franz Pohl (nebo Poll) von Pollenburg a Eleonor Longchamps de Berier
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wincenty Pol (20. dubna 1807 Lublin – 2. prosince 1872 Krakov) byl polský básník období romantismu, geograf, etnograf a vysokoškolský učitel německého původu. Přes svůj smíšený rodinný původ považoval sám sebe za Poláka, a proto si změnil příjmení na Pol.

Život

Narodil se v Lublinu v tehdejší Haliči Franzi Pohlovi (nebo Pollovi) von Pollenburg, Němci v rakouských službách, a jeho ženě Eleonoře Longchamps de Berier pocházející z francouzské rodiny žijící v Polsku. Po jeho narození se rodina přestěhoval do Lvova. Zde navštěvoval gymnázium a pak studoval na jezuitské koleji v Tarnopolu. Během dalších studií na filozofické fakultě Univerzity ve Lvově se začal zajímat o polský folklór. Na podzim roku 1830 nastoupil na místo asistenta lektora německého jazyka a literatury na Univerzitě ve Vilniusu a v dubnu roku 1831 se zapojil do listopadového povstání. Zúčastnil se bojů ve službách polské armády, získal hodnost podporučíka, byl zraněn a vyznamenán řádem Virtuti Militari.

Wincenty Pol na litografii Maksymiliana Fajanse (kolem roku 1851)

Po porážce povstání žil v exilu v Prusku. V Drážďanech se seznámil s Adamem Mickiewiczem, který jej povzbudil v básnické tvorbě. Kvůli své proticarské agitaci se brzy zapletl do problémů a odejel do Francie, kde pracoval na svých prvních básních. Po návratu do Haliče roku 1832 se zpočátku aktivně angažoval v konspiračním hnutí a nadále se věnoval básnické tvorbě, protože doba bojů, porážka povstání a pobyt v exilu ovlivnily rozvoj jeho básnického talentu. O rok později podnikl cestu po Volyni, Podolí a Ukrajině. V roce 1835 (s datem 1833) byla v Paříži anonymně vydána jeho první básnická sbírka Pieśni Janusza (Písně Janusze).

Roku 1837 se oženil s Kornelií, rozenou Olszewskou, se kterou měl dva syny a dvě dcery. Roku 1840 se přestěhoval do Gliniku Mariampolského (dnes součást Gorlic), kde se během šesti let, které zde strávil, věnoval vážnější vědecké práci, aniž by zanedbával poezii. Mnoho měsíců trávil putováním po Karpatech, během nichž zkoumal morfologii, geologii a vodní poměry této oblasti a prováděl meteorologická pozorování.

Postupně opouštěl své povstalecké a romanticko-socialistické myšlenky, kterých se definitivně vzdal roku 1846 během tzv. haličského masakru, násilného rolnického povstání namířeného proti polské šlechtě. Prchl do Polanky (dnes součást Krosna), ale byl zde sedláky zbit a předán rakouským úřadům, které ho několik měsíců věznili za smyšlené spiknutí. Při požáru zámku, kde v Polance pobýval, shořela také jeho dosavadní literární díla.

V letech 1847–48 působil jako redaktor měsíčníku Biblioteka Zakładu Narodowego im. Ossolińskich. V roce 1848 za revoluce v Rakouském císařství byl krátce adjutantem Lvovské národní gardy, ale tato činnost mu byla ukončena pro podezření ze spolupráce s mocnostmi, podílejícími se na rozdělení Polska. To vše vedlo k tomu, že se nakonec stal propagátorem politického legalismu, tradicionalismu, staropolských šlechtických ctností, protirevolučních myšlenek a „katechistické“ morálky.

Roku 1849 se ujal průkopnické práce založením a vedením katedry geografie na Jagellonské univerzitě v Krakově, která byla druhá v Evropě. Také se mu podařilo zahájit vzdělávání učitelů v této oblasti. Na počátku roku 1853 byl však z univerzity vyloučen kvůli údajné neloajalitě vůči okupačním mocnostem a samotná katedra byla zrušena. Během tohoto krátkého období se mu však podařilo vytvořit základy moderního výuky geografie v Polsku na základě metodologických názorů Carla Rittera a Alexandra von Humboldta. Do konce života pak žil na svém statku a věnoval se především literatuře. Roku 1855 ovdověl.

Roku 1863 obdržel za svou učebnici pro seminaristy Geografia Ziemi Świętej (Zeměpis Svaté země) Rytířský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého od papeže Pia IX. V květnu roku 1868 ztratil zrak. Přes jeho stáří se za něho roku 1871 provdala mladá třicetidvouletá vdova Aniela Rościszewska.

Hrob Wincenta Pola v Krakově v Kryptě zasloužilých na Skałce

V roce 1872 byl zvolen členem Akademie věd („Akademia Umiejętności“). Zemřel na konci téhož roku a byl pohřben na Rakowickém hřbitově v Krakově. Navzdory jisté nevraživosti, která ho obklopovala v důsledku proměnlivosti jeho politických názorů, byly oceněny jeho vědecké a literární zásluhy a jeho ostatky byly roku 1881 přeneseny do Krypty zasloužilých („Krypta Zasłużonych“) v podzemí Kostela svatého Michaela Archanděla a svatého Stanislava biskupa a mučedníka na Skałce v Krakově, malého panteonu polských učenců, spisovatelů a umělců.

Charakteristika díla

Jeho básně byly zpočátku plné povstaleckého vznětu a horoucího vlastenectví, později vyjadřovali básníkovu nerozhodnot mezi demokratickýni a konzervatvními tendencemi a jejich umělecké úrovni mnohdy vadil nadněrný didaktismus. Do jeho básní často pronikaly akcenty společenského procesu, později však nekriticky vychvaloval staropolské šlechtické ctnosti. Verši oslavoval polskou minulost a hrdinství prostých vojáků, formou gavendy vyprávěl o slavných postavách polských dějin a v duchu lidového romantismu popisoval život na vesnici. Pravděpodobně jako první představil v polské literatuře termín „Kresy“, aby se silným emocionálním nábojem popsal teritoria ležící na východních hranicích někdejšího polsko-litevského státu. Z jeho prozaického díla jsou významné jeho paměti.

Ačkoliv neměl žádné formální vzdělání v geografii, během svých cest po polských zemích napsal několik odborných knih o etnografii a geografii Polska. Zajímavý je také jeho nástin dějin polské literatury a jeho paměti..

Výběrová bibliografie

Písně Janusze, vydání z roku 1921

• Volkslieder der Polen (1833, Lidové písně Polska), překlad polských lidových písní do němčiny.
• Pieśni Janusza (1835, Písně Janusze), básnická sbírka, jejíž první část, antidatovaná rokem 1833, byla vydána v Paříži. Sbírka obsahuje básně věnované listopadovému povstání, z nichž některé vznikly ještě během povstaleckých bojů, jiné v exilu. K některým z nich byla složena hudba (mimo jiné Fryderykem Chopinem), díky čemuž začaly být vnímány jako národně-vlastenecké nebo dokonce povstalecké písně. Později byly vydány další dva díly sbírky.
• Przygody JP. Benedykta Winnickiego w podróży jego z Krakowca do Nieświeża 1766 roku i powrót w dom rodzicielski (1840, Příhody urozeného pána Benedykta Winnického na cestě z Krakova do Něsvěže v roce 1766 a návrat do rodičovského domu), první díl trilogie Pamiętniki JP. Benedykta Winnickiego (Deníky urozeného pána Benedykta Winnického). Rukopis vznikl někdy kolem rok 1839, i když popisuje události z roku 1866. Jde o veršované gavendy, líčící příběhy ze starošlechtického života na Červené Rusi Svyprávěné dobově stylizovaným venkovským šlechticem a vedené v duchu naivně dobrosrdečného světového názoru vypravěče.
• Historia szewca Jana Kilińskiego (1843, Příběh ševce Jana Kilińského), historická báseň vzniklá v první polovině 30. let 19. století a vydaná až roku 1843 v Paříži. Dílo je věnovano varšavskému ševci a radnímu, hrdinovi Kościuszkova povstání z roku 1794, Janu Kilińskému (1760-1819). Básník popsal Kilińského jako vůdce lidu na barikádách, který vedl Varšavany včetně řemeslníků a dalších obyčejných lidí do boje za svobodu, a zdůraznil jeho roli při osvobození hlavního města od ruské nadvlády.
• Pieśń o ziemi naszej (1843, Píseň o naší zemi), báseň obsahující poetické popisy různých regionů Polska. Vznikla ve formě „obrazu z cesty“, vzbudila obrovský zájem o zemi a její přírodu a zároveň byla vyjádřením lásky k vlasti v těžkých dobách rozdělení Polska. Dílo, ačkoliv bylo napsáno v roce 1835, bylo v plném znění vydáno v roce 1843.
• Obrazy z życia i podróży (1846, Obrazy ze života a z cest), básnická sbírka.
• Rzut oka na północne stoki Karpat (1851, Pohled na severní svahy Karpat), geograficko-etnografické dílo zabývající se z topografického, hydrografického a kulturního hlediska oblastí rozprostírající se severně od hlavního hřebene Karpat od Moravské brány přes Tatry, Bukovské vrchy (Bieszczady) a Huculsko až po Bukovinu.
• Senatorska zgoda: tradycya szlachecka jegomość pana Benedykta Winnickiego (1854, Senátorská shoda: šlechtická tradice urozeného pána Benedikta Winnického, druhý díl trilogie Pamiętniki JP. Benedykta Winnickiego (Deníky urozeného pána Benedykta Winnického), dílo plné nostalgie, ale i humoru, ukazuje formou gavendy starý polský šlechtický svět.
• Sejmik jenerał województwa ruskiego odprawiony 1766 r. w Sądowéj Wisni: sejmikowa tradycija jegomość pana Benedykta Winnickiego (1855, Generální sněm ruské provincie konaný v roce 1766 v Sudové Vyšni: sněmovní tradice urozeného pána Benedykta Winnického, třetí díl trilogie Pamiętniki JP. Benedykta Winnickiego (Deníky urozeného pána Benedykta Winnického).

Mohort, vydání z roku 1883

Dzieła wierszem i prozą. T. 2, vydání z roku 1875

• Mohort. Rapsod rycerski z podania (1855, Mohort. Rytířská rapsodie z lidového podání), poema. V šesti rapsodiích vytvořil Pol postavu křesťanského rytíře-patriota, obránce vlasti a víry a zasadil jeho příběh do období vlády Jana III. Sobieského. Dílo bylo ceněno konzervativci i demokraty a inspirovalo malíře Julia Kossaka, Piotra Michałowského a Januara Suchdolského.
• Z podróży po burzy (1856, Z cesty po bouři), básnická sbírka obsahující pět básnických cyklů.
• Wit Stwosz (1857), poema, která vypráví o pozdně gotickém německo-polském sochaři Witovi Stwoszovi z přelomu 15. a 16. století. Tato báseň je považována za autobiografické vyznání samotného autora.
• Pacholę hetmańskie. Diariusz Walentego Rożanki dworzanina niekiedy jegomości pana Jana z Tarnowa, hetmana wielkiego koronnego (1862, Hejtmanův panoš. Deník Valentýna Rožanky, někdejšího dvořana jeho milosti Jana z Tarnova, velkého korunního hejtmana), rozsáhlá poema, jejímž hrdinou, kterého opěvuje vypravěč Walenty (Valentýn) Rożanka, je polský šlechtic, rytíř, vojenský velitel a teoretik Jan Tarnowski. Autor v díle idealizuje šlechtu, mytizuje minulost a glorifikuje náboženskost.
• Geografia Ziemi Świętej (1863, Zeměpis Svaté země), dvoudílná učebnice pro seminaristy, za kterou autor dostal Rytířský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého od papeže Pia IX.
• Z więzienia (1863, Z vězení), básně z doby jeho uvěznění v roce 1846.
• Kilka kart z krwawego rocznika (1864, Několik listů z krvavého letopisu), básnická sbírka. Jde se o řadu poetických obrazů, jejichž postavy jsou postupně ovládané pocity naděje, nejistoty očekávání a zoufalství během polského lednového povstání proti Ruskému impériu.
• Z wyprawy wiedeńskiej: rapsod rycerski (1865, Z vídeňské výpravy: rytířská rapsodie), báseň opěvuje polského krále Jana III. Sobieského a jeho vítězství nad Turky v bitvě u Vídně roku 1683.
• Pieśń o domu naszym (1866, Píseň o našem domu) báseň, která obsahuje popisy svátků, rituálů a zvyků, které tvoří základ polského národního povědomí. Dílo nese poselství o pěstování tradic, zachování zvyků a lidových obřadů, udržování památky předků a velkých národních hrdinů.
• Rok myśliwca (1866, Myslivcův rok), jde o společné dílo dvou umělců, Wincentyho Pola a malíře Juliusze Kossaka, které vyšlo poprvé časopisecky v týdeníku Tygodnik Ilustrowany roku 1866, knižně roku 1870. Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol podle kalendářních měsíců, které obsahují popisy měnící se přírody a loveckých zvyků ve verších i v próze vycházejících z tradic odpovídajících danému ročnímu období, proložené tematickými ilustracemi.
• Pamiętnik Wincentego Pola do literatury polskiej XIX wieku w dwudziestu prelekcjach mianych w radnej sali miasta Lwowa (1866, Přednášky Wincentyho Pola o polské literatuře 19. století: dvacet přednášek přednesených v radní síni města Lvova), nástin dějin podlské literatury. autorizobaný přepis přednášek z roku 1863.
• Legiendy o świętym Janie Kantym (1868, Legendy o svatém Janu Kentském), básnická sbírka legend o svatém Janu Kentském, polském knězi, filozofovi a teologovi z 15. století.
• Powódź (1868, Povodeň), divadelní hra ve verších o třech dějstvích odehrávající se v polovině vlády Stanislava Augusta v době každoročních povodní. Jde vlastně o odialogovanou povídku bez skutečných dramatických motivů.
• Obrazy z życia i natury (1869-1870, Obrazy ze života i přírody) s podtituem Północny wschód Europy (Severovýchod Evropy), dva svazky. Dílo obsahuje geografické, geologické, biologické a etnografické popisy navštívených krajin s použitím akademické všdecké terminologie doplněný subjektivními obrazy přírody na základě poetického vyjadřování.
• Bożą krynica (1871, Boží pramen), lamentace nad společností, která zcela ztratila lásku k vlasti. Básník si stěžuje, že lidé, následující šepot Satana, znesvětili svatý pramen, tj. vlast, za což je Bůh potrestal tím, že jim vzal to, co bylo oporou existence národa, tj. vlast a svobodu. Ale z Boží milosti pramen nezmizel, ale začal téci v srdcích jiných vrstev národa
• Dzieła wierszem i prozą (1875-1878, Díla ve verších a próze), deset svazků posmrtně vydaného autorova díla.
• Pamiętniki (Paměti), vydány byly až v roce 1960, vydání připravil Karol Lewicki.

Adaptace

Malířství

• 
  Piotr Michałowski: Mohort a kníže Józef Poniatowský (1855)
• 
  January Suchodolski: Mohort (1859)
• 
  January Suchodolski: Mohort (1869)
• 
  Juliusz Kossak: Mohortova smrt (1883)

Hudba

Celá řada básní Wincentyho Pola byla zhudebněna, například polskými skladateli Stanisławem Moniuszkem, Karolem Szymanowským, Michałem Zawadzkým a Fryderykem Chopinem nebo německým skladatelem Moritzem Hauptmannem.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wincenty Pol na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Wincenty Pol
• Autor Wincenty Pol ve Wikizdrojích (polsky)
• Osoba Wincenty Pol ve Wikicitátech (polsky)
• GUZY, Błażej. Wincenty Pol – ojciec polskiej geografii. Dostupné online
• OLEKSOWICZ, Bolesław. Wincenty Pol. Wirtualna Biblioteka Literatury Polskiej. Dostupné online
• Pol von Pollenburg, Wincenty. Österreichisches Biographisches Lexikon. Bd. 8. Österreichische Akademie der Wissenschaften 1983. S. 164. Dostupné online

Autoritní data	NKC: mzk2009533579 BNF: cb12864870d (data) CiNii: DA11850120 GND: 122386973 ISNI: 0000 0000 8106 046X LCCN: n83062775 LNB: 000173315 MBA: e032992b-6e0f-42db-b973-d2242814a9da NLI: 987007266519105171 NLP: a0000001180934 NTA: 070948739 PLWABN: 9810702868305606 SNAC: w64206bq SUDOC: 060109300 VIAF: 27194844 WorldCat Entities: E39PBJyWMYqCkQh4YfCKP36Myd

Portály: Lidé | Umění | Polsko | Literatura