Wikipedista:Szozdakosvi/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ing. Jarmila Taussigová-Potůčková
Poslankyně Nár. shromáždění ČSR
Ve funkci:
1951 – 1951
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození11. června 1914
Olomouc
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. dubna 2011
Brno
ČeskoČesko Česko
DětiMartin Potůček
Chybí svobodný obrázek.

ZDROJ 1, SNAD DOBRÝ: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169744245-strazkyne-idealu/

ZDROJ, DOBRÝ:

Satan v sukních. Báli se jí i nejvyšší komunističtí funkcionáři. Osudové ženy: Jarmila Taussigová-Potůčková

https://dvojka.rozhlas.cz/satan-v-suknich-bali-se-ji-i-nejvyssi-komunisticti-funkcionari-osudove-zeny-8739634

"Výrazně přispěla k odsouzení lidí v politicky vykonstruovaných procesech. ... To ona stála v pozadí a tahala za nitky." Ladislav Kopřiva, ministr národní bezpečnosti

"Její postavení se postupem doby zhoršovalo. Svou horlivostí, svým fanatizmem se stávala spoustě lidí nepohodlnou a taky nebezpečnou. Navíc situaci zkomplikovala i skutečnost, že ti původní poradci byli z Prahy odvoláni a místo nich přišli noví, kteří už k ní takový vřelý vztah, abych řekl, neměli."

doc. PhDr. Jiří Pernes, Dr.

Satan v sukních. Báli se jí i nejvyšší komunističtí funkcionáři. Osudové ženy: Jarmila Taussigová-Potůčková

"vůdčí typ"

Jarmila Taussigová-Potůčková, též Jarmila Potůčková či Jarmila Taussigová, rozená Janovská (11. června 1914[1] Olomouc[2][3] – 29. dubna 2011[4]), byla česká a československá politička Komunistické strany Československa a poúnorová poslankyně Národního shromáždění ČSR. V 50. letech odsouzena v rámci politických procesů a vězněna, právně rehabilitována až po pádu Antonína Novotného v lednu 1968.[5]


Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1914 v Olomouci, její otec byl profesor xxx olomoucké reálky, Masarykovec yyy Janovský. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Brna.[6] Zde vystudovala České vysoké učení technické a byla promována stavební inženýrkou.[6]

V roce 1931 navštívila přednášku architekta Jiřího Krohy o Sovětském svazu. Kroha ho vylíčil ve velmi pozitivním světle, a Janovská si Sovětský svaz začala idealizovat a považovat ho za zemi svobody. [5][6] Následujícího roku se stala členkou Komunistické strany Československa (KSČ).[3]

Provdala se za Františka Taussiga[7], redaktora komunistických novin Rovnost.[6] Po rozbití Československa se oba zapojili do komunistického protifašistického odboje. Za tuto činnost byl Taussig 20. února 1941 zatčen a po nelidském mučení, kterému dokázal vzdorovat a nikoho z jemu známých odbojářů neprozradil, byl 29. září téhož roku v pražských Ruzyňských kasárnách popraven.[7] Taussigová v odbojové činnosti pokračovala. Gestapo 12. června 1941 zatklo i ji. Zbytek války strávila jako vězeňkyně v koncentračním táboře Ravensbrück.[5][8][9][10]

Po volbách roku 1948 byla zvolena do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Zlín. Mandát nabyla až dodatečně v červenci 1951 jako náhradnice poté, co rezignoval poslanec Ivan Holý. V parlamentu zasedala jen do listopadu 1951, kdy byla po svém zatčení donucena na poslanecký mandát rezignovat a místo ní nastoupil Jan Krátký.[11]

Zastávala i stranické funkce. VIII. sjezd KSČ ji v březnu 1946 zvolil za členku Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ji potvrdil IX. sjezd KSČ. Pracovala jako vedoucí Disciplinárního oddělení Ústředního výboru. V roce 1947 byla členkou sekretariátu ÚV KSČ.

V období listopad 1948 - listopad 1951 byla rovněž velmi vlivnou členkou Komise stranické kontroly (kontrolovala krajské výbory KSČ), která spolupracovala se sovětskými poradci. Komise shromáždila "konspirující" materiály na funkcionáře z vedení bezpečnostních složek, kteří měli zkušenost z Interbrigády, a dosáhla 27. ledna 1951 zatčení třiceti z nich. (Mimo jiné Závodského, který s přítomností poradců nesouhlasil. Závodského ve funkci velitele StB nahradil další proponent spolupráce s poradci, Jaroslav Hora.) CITACE https://wwwold.nkp.cz/seminar/cinnost_poradcu.htm ARCHIVOVÁNO_JAKO https://web.archive.org/web/20221205182236/https://wwwold.nkp.cz/seminar/cinnost_poradcu.htm 

| url archivu = 
| datum archivace =


Kariéra Taussigové skončila náhle v roce 1951. Zatčena byla 24. listopadu 1951, stejně jako Rudolf Slánský a Bedřich Geminder. STALIN ŽÁDAL NAPROSTOU LOAYALITU I PRO PŘÍPAD ROZŠÍŘENÍ VÁLEČNÉHO KONFLIKTU Z KOREJE DO EVROPY. Poté co Sovětský svaz přenesl svou podporu od Izraele k arabským státům, StB na popud Stalinových poradců připravovala svůj proces s vedoucími funkcionáři židovského původu, podobné v několika sovětských satelitech již proběhly. VĚZNĚNÍ V NĚMECKU - DALŠÍ MEZINÁRODNÍ SPOJENÍ. 6. prosince 1951 byla Taussigová vyloučena z KSČ.[12] JE_TOTO_VŮBEC_RELEVANTNÍ? Oficiální zdůvodnění znělo: „V souvislosti s odhalením Rudolfa Slánského jako vedoucího činitele spiknutí ve straně bylo zjištěno, že Jarmila Taussigová zneužila své funkce k protistranické činnosti a sloužila Rudolfu Slánskému v jeho zločinecké činnosti.“[13] Jako jedna z mála tehdejších komunistických funkcionářů odolala krutým vyšetřovacím metodám a k žádnému ze zločinů včetně velezrady, kvůli nimž byla zadržena a vyšetřována, se nepřiznala.

Přesto byla v nezákonném procesu odsouzena za velezradu na 25 let odnětí svobody, propadnutí majetku a ke ztrátě občanských práv na 10 let.[3][5][14][15][16] Šlo o proces s "s vnitrostranickou odnoží Slánského spikleneckého centra", navazující na proces s Rudolfem Slánským, který byl též označován jako proces s krajskými tajemníky. Konal se 26. až 28. ledna 1954 před Nejvyšším soudem v Praze. Nejznámější odsouzenou v tomto nezákonném procesu byla Marie Švermová. Jarmila Taussigová-Potůčková napsala před svým odsouzením dvě a po něm dalších osm písemných svědectví adresovaných vedoucím komunistickým hodnostářům o nezákonných metodách vyšetřování, ale bez jakékoliv odezvy. V roce 1960 byla amnestována, nicméně i po jejím propuštění ji nejvyšší straničtí funkcionáři v čele s prezidentem a prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným opakovaně veřejně obviňovali z podílu na přípravě politických procesů 50. let. Úplné právní rehabilitace se proto dočkala až po pádu Antonína Novotného v lednu 1968.[5][17][18] O stranickou rehabilitaci - na rozdíl od většiny podobně postižených komunistických funkcionářů - nikdy nepožádala.[9][10]

Do svých literárních děl vydávaných nejprve v samizdatu[4][14][9][15] a po listopadu 1989 i knižně[10][16] promítala své zkušenosti z nacistického a komunistického věznění. Věnovala se i historii rodiny Taussigů z Hlinska v Čechách,[7] z níž pocházel i její první manžel František Taussig.

Knižně vydala i sbírku pohádek pro děti, kterou psala v 50. letech ve vězení pro syna Martina (Král Bumbác a Návětřáčtí).[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jarmila Taussigová-Potůčková [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ Jarmila Taussigová-Potůčková [online]. Městská knihovna v Praze [cit. 2015-03-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. [s.l.]: Ústav ve spolupráci se Státním ústředním archivem, 1994. 373 s. S. 169. 
  4. ↑ a b Záhlaví : Janovská, Jarmila, 1914-2011 [online]. knihovnahk.cz [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e POTŮČEK, Martin. Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny [online]. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2022-11-10 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d Pernes (2006), s. 125.
  7. ↑ a b c POTŮČKOVÁ-TAUSSIGOVÁ, Jarmila. Die Taussigs : jüdische Familien- und Leidensgeschichte in Böhmen und Mähren 1909-1989. 1. vyd. Konstanz: Hartung-Gore Verlag, 2000. ISBN 3-89649-543-7. S. 58, 12. 
  8. ↑ Pernes (2006), s. 126.
  9. ↑ a b c JANOVSKÁ, Jarmila. Velikánky. Praha: Edice Expedice, sv. 231, 1986. 157 s. 
  10. ↑ a b c JANOVSKÁ, Jarmila. Velikánky. 1. vyd. Praha: Primus, 1994. 159 s. ISBN 80-85625-21-0. 
  11. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  12. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  13. ↑ Usnesení Ústředního výboru KSČ ze dne 6. prosince 1951. Rudé právo. Prosinec 1951, roč. 32, čís. 288, s. 2. Dostupné online. 
  14. ↑ a b JANOVSKÁ, Jarmila. Gordický uzel. Praha: Edice Petlice, Libri Prohibiti, sv. 170, 1979. 250 s. 
  15. ↑ a b POTŮČKOVÁ, Jarmila. Lidé v jednom domě. Praha: Edice Expedice, sv. 068, 1978. 145 s. 
  16. ↑ a b JANOVSKÁ, Jarmila. Gordický uzel. [s.l.]: Vlastním nákladem, cca 1995. 126 s. 
  17. ↑ BARTOŠ, A. Adam: O tajemné Kavalírové jsme nic nevěděly, vzpomíná politická vězeňkyně [online]. zpravy.idnes.cz [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  18. ↑ Vlasta Jakubová [online]. www.politictivezni.cz [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  19. ↑ JANOVSKÁ, Jarmila. Král Bumbác a Návětřáčtí. 1. vyd. Boskovice: Albert 192 s. ISBN 80-85834-56-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Szozdakosvi/Pískoviště&oldid=23799994“