Wikipedistka:Meloun1212/Pískoviště

Ženská práva jsou práva žen a dívek, chápaná jako integrální, nezcizitelná a neoddělitelná součást univerzálních lidských práv a zaměřují se na specifické problémy a nerovnosti, kterým ženy čelí. Práva a nároky, kterých se domáhaly ženy a dívky na celém světě, tvořila základ hnutí za práva žen v 19. století a feministického hnutí ve 20. a 21. století. V některých společnostech jsou (některá) ženská práva institucionalizována, podporována zákony, místními zvyklostmi a chováním, zatímco v jiných společnostech mohou být (některá) ignorována či potlačována.

Historie

Starověké dějiny

Mezopotámie

Ženy ve starověkém Sumeru mohly kupovat, vlastnit, prodávat a dědit majetek, mohly se zabývat obchodem a svědčit u soudu jako svědkyně, nicméně jejich manželé se s nimi mohli rozvést za mírné prohřešky a rozvedený manžel se mohl snadno znovu oženit s jinou ženou, pokud mu jeho první žena neporodila potomka. Ženské bohyně, jako například Inanna, byly hojně uctívány. Nejstarší známou básnířkou, jejíž jméno bylo zaznamenáno, je akkadská básnířka Enheduanna, kněžka Inanny a dcera Sargona. Starobabylonské právní kodexy umožňovaly muži kdykoli se rozvést, ale musel manželce vrátit veškerý majetek a někdy jí zaplatit pokutu. Většina zákoníků zakazovala ženě žádat manžela o rozvod a uplatňovala na ženu žádající o rozvod stejné tresty jako na ženu přistiženou při cizoložství. Některé babylonské a asyrské zákony však ženám přiznávaly stejné právo na rozvod jako mužům a vyžadovaly od nich stejnou pokutu. Většina východosemitských božstev byla mužského pohlaví. 

Egypt

Ve starověkém Egyptě měla žena stejná práva jako muž, ale jejich rozsah závisel na společenské třídě. Pozemky se dědily po ženské linii z matky na dceru a ženy měly právo spravovat svůj vlastní majetek. Ženy ve starém Egyptě mohly kupovat, prodávat, být partnerem v právních smlouvách, být vykonavatelkami závěti a svědkyněmi právních dokumentů, podávat žaloby k soudu a adoptovat děti.

Indie

Ženy se v raném védském období těšily rovnému postavení s muži ve všech aspektech života. Díla staroindických učenců jako Pataňdžali a Káthjána naznačují, že ženy v raném védském období byly vzdělané. Rigvédské verše naznačují, že se ženy vdávaly ve zralém věku a pravděpodobně si mohly samy vybírat manžela.

Řecko

Ačkoli většina žen neměla v městských státech starověkého Řecka politická a rovnoprávná práva, až do archaické doby se těšily určité svobodě pohybu. Existují také záznamy o tom, že ženy ve starověkých Delfách, Gortynu, Thesálii, Megaře a Spartě vlastnily půdu, což byla v té době nejprestižnější forma soukromého vlastnictví. Po archaické době však zákonodárci začali přijímat zákony prosazující segregaci pohlaví, což vedlo k omezení ženských práv.

Ženy v klasických Athénách neměly právní subjektivitu a předpokládalo se, že jsou součástí oikosu, v jehož čele stál muž kyrios. Až do sňatku byly ženy pod poručnictvím svého otce nebo jiného mužského příbuzného. Po sňatku se manžel stával kyriosem ženy. Jelikož ženy nesměly vést soudní řízení, kyrios tak činil jejich jménem. Athénské ženy mohly nabývat majetková práva pouze prostřednictvím darů, věna a dědictví, zatímco kyrios měl právo nakládat s majetkem ženy. Athénské ženy mohly uzavřít smlouvu pouze v hodnotě nižší, než byla hodnota „medimnos ječmene“ (míra obilí), což jim umožňovalo drobné obchodování. Ženy byly ze starověké athénské demokracie vyloučeny jak v principu, tak v praxi. Otroci se po propuštění mohli stát athénskými občany, ale žádná žena ve starověkých Athénách občanství nikdy nezískala.

V klasických Athénách se ženy nesměly stát básnířkami, vědkyněmi, političkami nebo umělkyněmi. V helénistickém období v Athénách se filozof Aristotelés domníval, že ženy by způsobovaly zmatek a zlo, a proto bylo nejlepší držet je odděleně od zbytku společnosti. Toto oddělení znamenalo, že žily v místnosti zvané gynaikeion a staraly se o povinnosti v domácnosti a jen velmi málo se stýkaly s mužským světem. To mělo také zajistit, aby ženy měly pouze legitimní děti od svých manželů. Athénským ženám se dostávalo jen malého vzdělání, s výjimkou domácí výuky základních dovedností, jako je předení, tkaní, vaření a určité znalosti hospodaření s penězi.

Ve Spartě byly sice ženy formálně vyloučeny z vojenského a politického života, ale těšily se významnému postavení jako matky sparťanských bojovníků. Zatímco muži se věnovali vojenské činnosti, ženy přebíraly odpovědnost za správu statků. Po vleklých válečných konfliktech ve 4. století př. n. l. vlastnily sparťanské ženy přibližně 35 až 40 % veškeré půdy a majetku. Kontrolovaly své vlastní majetky i majetky mužských příbuzných, kteří byli na cestách s armádou. V helénistickém období patřily k nejbohatším občanům Sparty právě ženy. Dívkám se stejně jako chlapcům dostávalo vzdělání. Ale i přes relativně větší svobodu pohybu sparťanských žen byla jejich role v politice stejná jako u athénských žen.

Platón připouštěl, že rozšíření občanských a politických práv na ženy by podstatně změnilo povahu domácnosti a státu. Aristotelés, který se učil od Platóna, popíral, že by ženy byly otrokyněmi nebo předmětem vlastnictví, a tvrdil, že „příroda rozlišuje mezi ženou a otrokem“. Tvrdil, že hlavní ekonomickou činností žen je ochrana domácího majetku vytvořeného muži. Podle Aristotela práce žen nepřinášela žádnou přidanou hodnotu, protože „umění vést domácnost není totožné s uměním získávat majetek, neboť jedno využívá materiál, který poskytuje druhé“.

Na rozdíl od Platóna stoičtí filosofové prosazovali rovnost pohlaví, neboť sexuální nerovnost podle nich odporovala přírodním zákonům. Navazovali tak na cyniky, kteří tvrdili, že muži a ženy by měli nosit stejný oděv a dostávat stejný druh vzdělání. V tomto směru se jim dostávalo stejného vzdělání. Manželství chápali spíše jako morální společenství mezi sobě rovnými než jako biologickou nebo společenskou nutnost a tyto názory uplatňovali ve svém životě i učení. Stoikové převzali názory cyniků, doplnili je o své vlastní teorie lidské přirozenosti a postavili tak sexuální rovnostářství na pevný filozofický základ.

Řím

Římské právo bylo, podobně jako athénské, vytvářeno muži ve prospěch mužů. Ženy neměly žádný veřejný hlas a žádnou veřejnou roli, což se zlepšilo až po 6.–1. století př. n. l. Svobodně narozené ženy ve starověkém Římě byly občanky, které požívaly právních výsad a ochrany, jež se nevztahovaly na neobčany nebo otroky. Římská společnost však byla patriarchální a ženy nemohly volit, zastávat veřejné funkce ani sloužit v armádě. Ženy z vyšších vrstev uplatňovaly politický vliv prostřednictvím manželství a mateřství. Za římské republiky byly matky bratrů Gracchů a Julia Caesara známé jako příkladné ženy, které podporovaly kariéru svých synů. V císařském období mohly ženy z císařské rodiny získat značnou politickou moc a byly pravidelně zobrazovány v oficiálním umění a na mincích.

Ústředním bodem římské společnosti byl pater familias neboli mužská hlava domácnosti, který vykonával svou autoritu nad všemi svými dětmi, služebnictvem a manželkou. Dívky měly stejná dědická práva jako chlapci, pokud jejich otec zemřel bez zanechání závěti. Podobně jako athénské ženy měly i římské ženy svého poručníka nebo, jak se říkalo, „vychovatele“, který řídil a dohlížel na veškerou jejich činnost. V prvním až šestém století před naším letopočtem se poručenství velmi uvolnilo a ženám bylo umožněno podílet se na veřejných rolích, jako bylo vlastnictví a správa majetku nebo působení jako patronky gladiátorských her a dalších zábavních aktivit. Porodnost byla podporována státem, v letech 27–14 př. n. l. udělovalo ius tritium liberorum („zákonné právo tří dětí“) symbolické pocty a právní výsady ženě, která porodila tři děti, a osvobozovalo ji od mužského poručnictví.

V nejstarším období římské republiky přecházela nevěsta z otcovy péče do „rukou“ (manus) svého manžela. Poté podléhala manželově potestas, i když v menší míře než jejich děti. Tato archaická forma manželství manus byla zrušena v době Julia Caesara, kdy žena zůstala ze zákona pod otcovou autoritou, i když se přestěhovala do domu svého manžela. Toto uspořádání bylo jedním z faktorů nezávislosti, které se římské ženy těšily. Ženy se sice musely v právních záležitostech zodpovídat svému otci, ale v každodenním životě se mu vymykaly a jejich manželé nad nimi neměli žádnou právní moc. Když otec ženy zemřel, stala se právně emancipovanou (sui iuris).

Vdaná žena si ponechala vlastnictví veškerého majetku, který do manželství přinesla. Dívky měly stejná dědická práva jako chlapci, pokud jejich otec zemřel bez zanechání závěti. Podle klasického římského práva neměl manžel právo svou ženu fyzicky týrat nebo ji nutit k sexu. Bití manželky bylo dostatečným důvodem k rozvodu nebo jinému právnímu jednání proti manželovi.

Díky svému právnímu postavení občanky a míře emancipace mohly ženy ve starověkém Římě vlastnit majetek, uzavírat smlouvy a podnikat. Některé z nich získaly a disponovaly značným jměním a v dochovaných nápisech jsou zaznamenány jako dárkyně, které se podílely na financování velkých veřejných staveb. Římské ženy mohly vystupovat před soudem a vést soudní spory, i když bylo obvyklé, že je zastupoval muž. Byly považovány za příliš nevzdělané a slabomyslné, aby mohly vykonávat právnickou praxi, ale zároveň za příliš aktivní a vlivné v právních záležitostech. Proto byl vydán výnos, který umožňoval ženám vést případy pouze pod vlastním jménem, nikoliv jménem jiných. Ale i po zavedení tohoto omezení existuje řada příkladů, kdy ženy v právních záležitostech jednaly zasvěceně a určovaly právní strategii svým mužským obhájcům.

Římské právo uznávalo znásilnění jako zločin, při němž oběť nenesla žádnou vinu, a jako hrdelní zločin. Znásilnění ženy bylo považováno za útok na čest její rodiny a otce. Z hlediska zákona mohlo být znásilnění spácháno pouze na bezúhonném občanovi. Znásilnění otrokyně mohlo být stíháno pouze jako poškození majetku jejího majitele.

První římský císař Augustus svůj nástup k moci formuloval jako návrat k tradiční morálce a pokusil se regulovat chování žen prostřednictvím morálních zákonů. Cizoložství, které bylo za republiky soukromou rodinnou záležitostí, bylo kriminalizováno a široce definováno jako nedovolený pohlavní styk (stuprum), k němuž došlo mezi vdanou ženou a jiným mužem než jejím manželem. Vdaná žena tedy mohla mít sex pouze se svým manželem, ale ženatý muž se nedopustil cizoložství, když měl sex s prostitutkou, otrokyní nebo osobou s marginálním postavením (infamis). Většina prostitutek ve starověkém Římě byly otrokyně, i když některé otrokyně byly chráněny před nucenou prostitucí doložkou v kupní smlouvě. Svobodná žena, která pracovala jako prostitutka nebo společnice, ztrácela své společenské postavení a stávala se infamis, „zneuznanou“. Tím, že dala své tělo veřejně k dispozici, se v podstatě vzdala práva na ochranu před sexuálním zneužitím nebo fyzickým násilím.

Vývoj římského práva ovlivnila stoická filozofie. Stoikové císařské éry, jako byli Seneca a Musonius Rufus, rozvíjeli teorie spravedlivých vztahů. Neobhajovali sice rovnost ve společnosti nebo před zákonem, ale zastávali názor, že příroda dává mužům a ženám stejnou schopnost ctnosti a stejnou povinnost ctnostně jednat, a proto mají muži i ženy stejnou potřebu filozofického vzdělání. Předpokládá se, že tyto filozofické směry mezi vládnoucí elitou přispěly ke zlepšení postavení žen v císařství. V Římě neexistoval systém státem podporovaného školství a vzdělání bylo dostupné pouze těm, kteří si ho mohli zaplatit. Zdá se, že dcery senátorů a rytířů pravidelně získávaly základní vzdělání (pro věk od 7 do 12 let). Bez ohledu na pohlaví se málokdo vzdělával nad tuto úroveň. Dívky ze skromných poměrů se mohly vzdělávat, aby pomáhaly v rodinném podniku nebo aby získaly dovednosti v oblasti gramotnosti, které jim umožnily pracovat jako písařky a sekretářky. Hypatia z Alexandrie byla ženou, která ve starověkém světě dosáhla největšího věhlasu díky své vzdělanosti, vedla pokročilé kurzy pro mladé muže a radila římskému prefektovi Egypta v politických otázkách. Svým vlivem se dostala do konfliktu s alexandrijským biskupem Cyrilem, který se možná podílel na její násilné smrti v roce 415 rukou křesťanského davu.

Byzantská říše

Jelikož byzantské právo v podstatě vycházelo z práva římského, právní postavení žen se oproti praxi 6. století výrazně nezměnilo. Stále však přetrvávalo tradiční omezování žen ve veřejném životě a také nepřátelství vůči nezávislým ženám. Větší vliv řecké kultury přispěl k vyhraněnému postoji, že role žen byla spíše domácí než veřejná. Rostl také trend, že ženy, které nebyly prostitutkami, otrokyněmi nebo společnicemi, byly zcela zahalené. Stejně jako v předchozím římském právu nemohly ženy svědčit u soudu, zastávat správní funkce nebo vést bankovnictví, ale stále mohly dědit majetek a vlastnit půdu.

Vlivem církve došlo ke zrušení dřívějších zákonů ohledně celibátu a bezdětnosti a tím usnadnění vstupu do řeholního života a možnosti náležitého zaopatření manželky. Církev také podporovala politickou moc těch, kteří byli vůči duchovenstvu přátelští.

Konstantin ustanovil omezení sňatků senátorů a jiných vysoce postavených mužů s ženami nižšího postavení, téměř úplně je pak odstranil Justinián. Za Justiniána bylo také schváleno jmenování matek a babiček do role vychovatelek. Druhý sňatek byl znevýhodněn uzákoněním podmínky, že při novém sňatku zaniká právo vdovy na majetek, a koncem 9. století byl stanoven postih za třetí sňatek. Zároveň se nezbytnou součástí obřadu uzavření manželství stalo požehnání od kněze.

Čína

Čínská žena s nohami zdeformovanými svazováním

Ženy byly ve starověké Číně považovány za podřízené a měly podřízené právní postavení založené na konfuciánském právu. V císařské Číně „tři poslušnosti“ prosazovaly, aby dcery poslouchaly své otce, manželky své manžely a vdovy své syny. Ženy nemohly dědit podniky ani majetek a muži museli pro tyto finanční účely adoptovat syna. Pozdně císařské právo také obsahovalo sedm různých typů rozvodů. Žena mohla být vypovězena, pokud neporodila syna, dopustila se cizoložství, neposlouchala manželovy rodiče, příliš mluvila, kradla, podléhala záchvatům žárlivosti nebo trpěla nevyléčitelnou nemocí nebo poruchou. Existovala však i omezení pro manžela, nemohl se například rozvést, pokud žena dbala o smuteční místa jeho rodičů, pokud neměla rodinu, ke které by se mohla vrátit, nebo pokud manželova rodina byla dříve chudá a od té doby zbohatla.

Konfuciánské myšlení odsouvalo ženy v Číně do podřízených rolí a svazování nohou je ponechávalo v domácnosti. Svazování nohou spočívalo v úpravě struktury kostí tak, aby chodidla byla dlouhá jen asi 10 centimetrů. Svázaná chodidla způsobovala potíže při pohybu, čímž značně omezovala aktivitu ženy. V 19. století mělo svázané nohy asi 45 % čínských žen, u vyšších vrstev to bylo téměř 100 %. V roce 1912 čínská vláda svazování nohou zakázala .

Během Čínské republiky (1912-49) a dřívějších čínských vlád se ženy mohly legálně kupovat a prodávat do otroctví jako služebné v domácnosti. Tyto ženy byly známé jako Mui Tsai. Životy Mui Tsai zaznamenala americká feministka Agnes Smedley ve své knize Portraits of Chinese women in revolution (Portréty čínských žen v období revoluce).

V roce 1949 byla Čínská republika svržena komunistickými partyzány vedenými Mao Ce-tungem a v témže roce byla založena Čínská lidová republika. V květnu 1950 přijala Čínská lidová republika nový zákon o manželství, který měl řešit prodej žen do otroctví. Ten zakázal sňatky uzavírané v zastoupení a legalizoval manželství, pokud s ním oba partneři souhlasili. Nový zákon o manželství zvýšil zákonný věk pro uzavření manželství na 20 let pro muže a 18 let pro ženy. To byla zásadní součást pozemkové reformy na venkově, protože ženy již nemohly být legálně prodávány statkářům. Oficiální heslo znělo: „Muži a ženy jsou si rovni, každý má svou cenu“.

Středověk

Náboženské spisy

Bible

Jak před biblickou dobou, tak během ní byla role žen ve společnosti značně omezena[66], nicméně v Bibli jsou ženy zobrazeny jako ty, které mají právo zastupovat se u soudu[67]: 56-62 schopnost uzavírat smlouvy[67]: 63-67 a právo kupovat, vlastnit, prodávat a dědit majetek[67]: 63-80. Bible zaručuje ženám právo na sex s manželem[68][69] a přikazuje manželům, aby své ženy živili a šatili[68][69]. Porušení těchto starozákonních práv polygamním mužem dávalo ženě důvod k rozvodu:[68][69]

Korán

Korán poskytl islámské komunitě vodítko a upravil stávající zvyky v arabské společnosti. Korán přisuzuje ženám omezená práva v oblasti manželství, rozvodu a dědictví. Tím, že Korán stanovil, že žena, nikoli její rodina, obdrží od manžela věno, které může spravovat jako svůj osobní majetek, učinil z ženy zákonnou stranu manželské smlouvy[71].

Zatímco v obyčejovém právu bylo dědictví často omezeno na mužské potomky, Korán obsahoval pravidla pro dědictví s určitými pevně stanovenými podíly, které se rozdělovaly určeným dědicům, nejprve nejbližším ženským příbuzným a poté nejbližším mužským příbuzným."[72] Ve srovnání s předislámským postavením žen znamenalo islámské zákonodárství obrovský pokrok, žena záskala právo, alespoň podle litery zákona, spravovat majetek, který přinesla do rodiny nebo který získala vlastní prací‘[73].

Pro arabské ženy přinesl islám zákaz infanticidy ženského pohlaví a uznání plné osobnosti ženy.[74] Obecně získaly ženy větší práva než v předislámské Arábii[75][76] a středověké Evropě.[77] V jiných kulturách bylo ženám takové právní postavení přiznáno až o několik století později.[78]

Západní Evropa

Práva žen byla chráněna již raně středověkou křesťanskou církví: jedno z prvních formálních právních ustanovení o právech manželek bylo vyhlášeno koncilem v Adge v roce 506, který v kánonu XVI stanovil, že pokud chce být mladý ženatý muž vysvěcen, potřebuje souhlas své manželky[80].

Anglická církev a kultura ve středověku považovala ženy za slabé, nerozumné, náchylné k pokušení a vyžadující neustálé udržování na uzdě,[81] což se na křesťanské kultuře v Anglii projevilo prostřednictvím příběhu o Adamovi a Evě, kde Eva podlehla satanovým pokušením a přiměla Adama sníst jablko. Tato víra vycházela z učení svatého Pavla, že bolest při porodu je trestem za tento čin, který vedl k vyhnání lidstva z rajské zahrady[81]. Podřízenost žen se objevuje i v mnoha středověkých spisech, například teolog Jacques de Vitry z roku 1200 n. l. (který byl ženám spíše nakloněn) zdůrazňoval poslušnost žen vůči jejich mužům a popisoval ženy jako slizké, slabé, nedůvěryhodné, prohnané, lstivé a tvrdohlavé.81 Církev také propagovala Pannu Marii jako vzor, který by ženy měly napodobovat, protože byla nevinná ve své sexualitě, byla provdána a nakonec se stala matkou. To byl hlavní cíl stanovený kulturně i nábožensky v celé středověké Evropě.[81] Znásilnění bylo ve středověké Anglii vnímáno také jako zločin proti otci nebo manželovi a porušení jejich ochrany a opatrovnictví žen, o které se starají v domácnosti. [81] Identita žen ve středověku byla také označována prostřednictvím jejich vztahů s muži, s nimiž se stýkaly, například „jeho dcera“ nebo „manželka toho a toho“.81] Navzdory tomu všemu církev stále zdůrazňovala důležitost lásky a vzájemného poradenství v manželství a zakazovala jakoukoli formu rozvodu, aby se o ženu měl kdo starat.

V celé středověké Evropě byly ženy v právním postavení podřízeny mužům, nesměly chodit k soudům a byly nuceny přenechávat všechny právní záležitosti svým mužům. V právním systému byly ženy považovány za majetek mužů, takže jakékoliv jejich ohrožení nebo zranění bylo záležitostí jejich mužských poručníků[82].

V irském právu bylo ženám zakázáno vystupovat u soudů jako svědkyně[82], ve velšském právu mohlo být svědectví žen akceptováno vůči jiným ženám, ale ne vůči mužům. Velšské zákony, konkrétně Zákony Hywel Dda, také odrážely odpovědnost mužů za placení výživného na děti narozené mimo manželství, což dávalo ženám právo domáhat se oprávněné platby.[83] Ve Francii musela být svědectví žen potvrzena jinými výpověďmi, jinak nebyla přijata. 82] Přestože se očekávalo, že ženy nebudou chodit k soudům, neplatilo to však vždy. Někdy se ženy bez ohledu na očekávání účastnily soudních případů a soudních jednání a navštěvovaly je. Ženy však nemohly u soudů vystupovat jako přísedící, být advokátkami nebo členkami poroty, ani obvinit jinou osobu z trestného činu, pokud se nejednalo o vraždu manžela.83[84] Většinou to nejlepší, co mohla žena u středověkých soudů dělat, bylo pozorovat probíhající soudní řízení.

Středověké sňatky mezi elitou byly uzavírány tak, aby vyhovovaly zájmům rodiny jako celku[82]. Teoreticky musela žena se sňatkem před jeho uzavřením souhlasit[83].[84] Sňatek se mohl uzavřít kdekoliv a minimální věk dívek byl 12 let, zatímco u chlapců 14 let[85].

Severní Evropa

Princip wergeldu naznačuje, že ženy v těchto společnostech byly ceněny především pro svou schopnost rodit děti. Wergeld ženy byl v alemanském a bavorském právním řádu dvojnásobný oproti muži se stejným postavením. 86] Ve franckém právním řádu byl oproti muži se stejným postavením wergeld ženy trojnásobný u žen v plodném věku od 12 do 40 let. [86] Jeden z germánských zákoníků z lombardské tradice uzákonil, že žena musí být pod kontrolou mužského mundoalda, což mohl být její otec, manžel, starší syn nebo případně král jako poslední možnost, pokud neměla žádné mužské příbuzné. 86] Žena potřebovala svolení svého mundoalda ke správě majetku, ale přesto mohla vlastnit pozemky a zboží. Až do 7. století byly části vizigótského dědického práva na rozdíl od ostatních zákonů pro ženy příznivé. 86] Před rozšířením křesťanství v Evropě byl prostor pro souhlas žen se sňatkem malý a sňatek koupí (neboli Kaufehe) byl vlastně občanskou normou, na rozdíl od alternativního sňatku zajetím (neboli Raubehe). [86] Křesťanství se však do dalších pobaltských a skandinávských oblastí dostávalo pomalu - k dánskému králi Haraldu Bluetoothovi dorazilo až v roce 950.[87] Ti, kdo žili podle norských a islandských zákonů, využívali sňatky k uzavírání spojenectví nebo k nastolení míru, obvykle bez vyjádření či souhlasu žen.[88] Rozvodové právo bylo povoleno ženám, které trpěly fyzickým násilím, ale ochrana před újmou nebyla poskytnuta těm, které byly označovány za „nešťastné“ ženy, jako byly žebračky, služky a otrokyně. Pohlavní styk násilím nebo bez jejich souhlasu obvykle neměl žádné právní důsledky ani tresty[86].

V době vikinské měly ženy v severských zemích Švédsku, Dánsku a Norsku relativně svobodné postavení, což dokládají islandské zákony Grágás a norské zákony Frostating a Gulating. [87] Teta z otcovy strany, neteř z otcovy strany a vnučka z otcovy strany, označované jako odalkvinna, měly právo zdědit majetek po zemřelém muži. 87] V případě nepřítomnosti mužských příbuzných mohla navíc neprovdaná žena bez syna zdědit nejen majetek, ale i postavení hlavy rodiny po zemřelém otci nebo bratrovi. Žena s takovým postavením se označovala jako ringkvinna a vykonávala všechna práva, která náležela hlavě rodinného klanu, například právo požadovat a dostávat pokuty za zabití člena rodiny, pokud se nevdala, čímž její práva přešla na manžela[87].

Po 20. roce věku dosáhla svobodná žena, označovaná jako maer a mey, plnoletosti, měla právo rozhodovat o svém bydlišti a před zákonem byla považována za samostatnou osobu[87]. výjimkou z její nezávislosti bylo právo vybrat si partnera pro manželství, protože sňatky obvykle domlouval klan[88]. vdovy měly stejné nezávislé postavení jako svobodné ženy. Ženy měly náboženskou autoritu a působily jako kněžky (gydja) a věštkyně (sejdkvinna);[89] v rámci umění jako básnířky (skalder)[90] a runové mistryně; a jako obchodnice a šamanky.[91] Mohly působit i ve vojenských úřadech: příběhy o štítonoškách nejsou potvrzené, ale některé archeologické nálezy, jako například vikinská bojovnice Birka, mohou naznačovat, že alespoň nějaké ženy ve vojenské funkci existovaly. Vdaná žena se mohla rozvést s manželem a znovu se vdát[90].

Bylo také společensky přijatelné, aby svobodná žena žila s mužem a měla s ním děti, aniž by se za něj provdala, i když byl tento muž ženatý; žena v takovém postavení se nazývala frilla.Nerozlišovalo se mezi dětmi narozenými v manželství a mimo něj: obě měly právo dědit majetek po svých rodičích a neexistovaly žádné „legitimní“ nebo „nelegitimní“ děti. [90] Tyto svobody po zavedení křesťanství postupně zanikly a od konce 13. století se o nich již nehovoří. 91] V křesťanském středověku platily ve středověkém skandinávském právu různé zákony v závislosti na místním zemském právu, což znamenalo, že postavení ženy se mohlo lišit podle toho, v jakém kraji žila.

Švédské právo chránilo ženy před mocí jejich manželů tím, že přenášelo tuto moc na jejich mužské příbuzné.[85] Manžel nemohl bez souhlasu rodiny převzít majetek a půdu ženy.[85] Ale ani žena nemohla převést svůj majetek na manžela bez souhlasu své rodiny nebo příbuzných. Podle švédského práva by žena také v dědictví dostala jen polovinu toho, co její bratr.[85] Navzdory těmto právním problémům bylo Švédsko v přístupu k ženám do značné míry napřed a mnohem lepší než většina evropských zemí.

Novověk

Evropa

16. a 17. století

Titulní strana sedmého vydání Malleus Maleficarum z roku 1520

V 16. a 17. století se konaly četné čarodějnické procesy, v jejichž důsledku byly po celé Evropě popraveny tisíce lidí, z toho 75–95 % tvořily ženy (v závislosti na době a místě). Popravy se většinou konaly v německy mluvících zemích a v 15. století se na terminologii „čarodějnictví“ na rozdíl od předchozích let rozhodně pohlíželo jako na něco ženského. Slavné čarodějnické příručky, jako jsou Malleus Maleficarum a Summis Desiderantes, zobrazovaly čarodějnice jako ďábelské spiklenkyně, které uctívají Satana a jsou to především ženy. Kultura a umění té doby zobrazovaly tyto čarodějnice jako svůdné a zlé, což ve spojení s rétorikou církve dále podněcovalo morální odsouzení[92].

Do roku 1500 se Evropa rozdělila na dva typy světského práva.Jedním z nich bylo zvykové právo, které převládalo v severní Francii, Anglii a Skandinávii, a druhým římské psané právo, které převládalo v jižní Francii, Itálii, Španělsku a Portugalsku.[94]

Zvykové právo zvýhodňovalo více muže než ženy[94], například dědictví mezi elitami v Itálii, Anglii, Skandinávii a Francii přecházelo na nejstaršího mužského dědice. Ve všech oblastech dávaly zákony mužům také značné pravomoci nad životem, majetkem a tělem jejich manželek.[94] Oproti starověkým zvyklostem však došlo k určitým zlepšením pro ženy; mohly například dědit v nepřítomnosti svých bratrů, vykonávat některá řemesla bez manžela a vdovy mohly dostávat věno.[95]

V oblastech, které se řídily římskými psanými zákony, byly ženy v majetkových a právních záležitostech pod mužskou kuratelou, přičemž otcové dohlíželi na dcery, manželé na manželky a strýcové nebo mužští příbuzní na vdovy[94].

V celé Evropě se právní postavení žen odvíjelo od jejich rodinného stavu, zatímco samotný sňatek byl největším faktorem omezujícím autonomii žen.Zvyky, zákony a praxe nejenže omezovaly práva a svobody žen, ale bránily svobodným nebo ovdovělým ženám zastávat veřejné funkce s odůvodněním, že by se mohly jednoho dne vdát[94].

Podle anglického zvykového práva, které se vyvíjelo od 12. století, se veškerý majetek, který žena držela v době sňatku, stával majetkem jejího manžela. Nakonec anglické soudy zakázaly manželovi převádět majetek bez souhlasu manželky, ale stále si ponechal právo s ním hospodařit a dostávat peníze, které vynášel. Francouzské vdané ženy trpěly omezením svéprávnosti, které bylo odstraněno až v roce 1965. 95] V 16. století reformace v Evropě umožnila, aby se k ní přidalo více žen, včetně anglických spisovatelek Jane Angerové, Aemilie Lanyerové a věštkyně Anny Trapnellové. Angličtí a američtí kvakeři věřili, že muži a ženy jsou si rovni. Mnoho kvakerek bylo kazatelkami.[96] Navzdory relativně větší svobodě anglosaských žen spisovatelé až do poloviny 19. století většinou předpokládali, že patriarchální uspořádání je přirozeným řádem, který existoval odjakživa.[97] Toto vnímání bylo vážně zpochybněno až v 18. století, kdy jezuitští misionáři zjistili matrilinearitu u původních obyvatel Severní Ameriky[98].

Filozof John Locke se v této době postavil proti manželské nerovnosti a špatnému zacházení se ženami.[99] Byl známý tím, že ve svých dílech v 17. století obhajoval manželskou rovnost mezi pohlavími. Podmínky pro ženy v Lockově době následující:[99]

• Anglické ženy měly až do roku 1923 méně důvodů k rozvodu než muži.
• Muži kontrolovali většinu osobního majetku svých manželek až do vydání zákona o majetku vdaných žen z roku 1870 a zákona o majetku vdaných žen z roku 1882.
• Děti byly majetkem manžela.
• Znásilnění v manželství bylo právně nemožné.
• Manželky postrádaly zásadní znaky právní subjektivity, protože manžel byl brán jako zástupce rodiny, tím odpadla potřeba volebního práva žen.

Tyto právní rysy manželství naznačují, že myšlenka manželství mezi sobě rovnými se většině viktoriánů zdála nepravděpodobná[99]. Podle anglického zvykového práva museli manželé své ženy zaopatřit. Tato povinnost byla zrušena v roce 2010[101][102].

18. a 19. století

Od konce 18. století a po celé 19. století nabývala práva jako pojem a nárok v Evropě na politickém, sociálním a filozofickém významu. Vznikala hnutí, která požadovala svobodu náboženství, zrušení otroctví, práva pro ženy, práva pro ty, kdo nevlastní majetek, a všeobecné volební právo.104 Koncem 18. století se otázka ženských práv stala ústředním bodem politických debat ve Francii i v Británii. Někteří z největších myslitelů osvícenství, kteří v té době hájili demokratické principy rovnosti a zpochybňovali představy, že by hrstka privilegovaných měla vládnout naprosté většině obyvatelstva, se domnívali, že tyto principy by se měly vztahovat pouze na jejich vlastní pohlaví a rasu. Například filozof Jean-Jacques Rousseau se domníval, že je přirozeným řádem, aby ženy poslouchaly muže.105]

Portrét Olympe de Gouges (1748-1793)

V roce 1754 se Dorothea Erxleben stala první německou ženou, která získala doktorát na univerzitě[106].

V roce 1791 vydala francouzská dramatička a politická aktivistka Olympe de Gouges Deklaraci práv ženy a občanky,[112] která vznikla po vzoru Deklarace práv muže a občana z roku 1789. Deklarace je formulována ironicky a odhaluje selhání Francouzské revoluce, která se věnovala rovnosti. Uvádí se v ní, že „Tato revoluce se uskuteční teprve tehdy, až si všechny ženy plně uvědomí svůj žalostný stav a práva, která ve společnosti ztratily“. Deklarace práv ženy a občanky bod za bodem následuje sedmnáct článků Deklarace práv člověka a občana. De Gouges také upozorňuje na skutečnost, že podle francouzských zákonů byly ženy plně trestně odpovědné, ale byla jim upírána rovná práva[113]. Její stále radikálnější názory a útoky na Maximiliena Robespierra a revoluční vládu během vlády teroru vedly nakonec k jejímu zatčení a popravě gilotinou v roce 1793.

Portrét Mary Wollstonecraft od Johna Opie kolem roku 1797

Britská spisovatelka a filozofka Mary Wollstonecraft publikovala v roce 1792 knihu A Vindication of the Rights of Woman (Obhajoba práv ženy), v níž tvrdila, že to bylo vzdělání a výchova žen, které vytvořily omezená očekávání[114][115].Wollstonecraft útočila na útlak pohlaví, prosazovala rovné příležitosti ve vzdělávání a požadovala „spravedlnost“ a „práva na lidskost“ pro všechny. [116] Spolu se svými britskými současnicemi Damaris Cudworth a Catharine Macaulay začala ve vztahu k ženám používat jazyk práv a tvrdila, že ženy by měly mít větší možnosti, protože jsou stejně jako muži morálními a rozumnými bytostmi[117]. V podobném duchu psala Mary Robinson v „Dopise anglickým ženám o nespravedlnosti duševní podřízenosti“ (A Letter to the Women of England, on the Injustice of Mental Subordination) z roku 1799.