Přeskočit na obsah

Včely samotářky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxVčely samotářky
alternativní popis obrázku chybí
Čalounice druhu Megachile lagopoda patřící k břichosběrným včelám
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Třídahmyz (Insecta)
Řádblanokřídlí (Hymenoptera)
Podřádštíhlopasí (Apocrita)
Nadčeleďvčely (Apoidea)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Včely samotářky je skupina blanokřídlého hmyzu v rámci nadčeledi včely (Apoidea), jdoucí napříč několika čeleděmi. Tvoří druhově nejbohatší skupinu včel – až 95 % druhů. Na území České republiky žije více než 600 druhů. Počet druhů i jedinců v české přírodě stoupá směrem jihovýchodním. V Čechách jsou zastoupeny méně, na jihovýchodě Moravy jsou tyto včely hojnější. Jednotlivé druhy se vizuálně liší velikostí, zbarvením nebo kresbou, ale často je obtížné je druhově určit. Hnízdí převážně v zemi, v mrtvém dřevě nebo v nejrůznějších dutinách.

U včel obecně lze pozorovat mnoho úrovní sociálního chování. Včely samotářky tvoří nejnižší a nejjednodušší způsob sociálního života: přítomná je pouze kasta samců a samiček, tedy žádné dělnice. U některých druhů lze pozorovat znaky primitivní eusociality, jiné jsou hnízdními parazity.

Samotářské včely patří spolu se čmeláky k důležitým volně žijícím opylovatelům rostlin, včetně některých hospodářských plodin. Pro jejich význam a zároveň výrazné upozadění za všeobecně propagovanou včelou medonosnou je Česká společnost entomologická vyhlásila českým hmyzem roku 2024.[1]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]
Příklady hnízd samotářských včel
Čalounice
Čalounice
Pískorypka
Pískorypka
Zednice
Zednice

Životní cyklus

[editovat | editovat zdroj]

S nástupem jara se přezimující jedinci spáří. Vzhledem k tomu, že jedinci těchto druhů žijí jen několik týdnů, začíná samička ihned po páření stavět hnízdo. Postupuje tak, že vystaví několik počátečních buněk a zanese je směsí nektaru a pylu. Do každé buňky položí vajíčko a buňky uzavře. Pak pokračuje ve stavbě dalších. Celkový počet buněk zpravidla nepřesáhne číslo dvacet. U většiny druhů se samička se svým potomstvem nikdy nesetká, neboť do příchodu zimy uhyne. Nová generace některých druhů přezimuje v larválním stádiu a vývoj dokončí až na jaře příštího roku. Plod jiných druhů dokončí svůj vývoj ještě před nástupem zimy. Mladé včely však přezimují ještě v buňce a líhnou se s příchodem jarního oteplení. Jen málo druhů přezimuje ve stadiu dospělce, například drvodělky.

Některé druhy samotářek vykazují určité náznaky sociálního chování. Nová generace se líhne ještě v tomtéž roce a déle žijící matce zakladatelce pomáhá při budování hnízda a sběru zásob. Jsou to však dokonalé samičky, nikoliv dělnice.[2] Mezi parasociální (nedokonale sociální) druhy patří např. ploskočelky rodu Halictus a Lasioglossum, které mnohdy vytvářejí hnízdní agregace (tj. několik samic hnízdí blízko sebe) a u jiných druhů používá několik samic společné hnízdo.[3]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

Způsoby hnízdění včel samotářek jsou velmi pestré. Převážná většina druhů včel hnízdí v půdě; různé typy půdy přitom podporují výskyt jednotlivých druhů divokých včel, protože ke stavbě hnízd používají různé materiály. Na prosluněných suchých místech v tužší půdě (např. polní cesta) prozradí včelí hnízda nápadné kopečky vyhrabaných hrudek s typickým centrálním otvorem. Jiné druhy hnízdí ve strmých hliněných nebo sprašových svazích, v písčitých plochách nebo v cihlovém zdivu. Příbytky dalších druhů lze nalézt v hotových válcovitých dutinách, jako jsou duté stonky rostlin (bambus, rákos nebo sláma), dutinky střešních tašek, chodbičky dřevokazného hmyzu ve starých dřevěných trámech, opuštěné hálky žlabatek nebo i ulity hlemýžďů. Jiné naopak preferují jako hnízdiště dužnaté stonky rostlin (například ostružiníku), do jejichž dřevní dřeně si vyhlodávají hnízdní chodbičky. Kromě toho existují druhy, které vyžadují ztrouchnivělé dřevo; v čerstvém dřevě nehnízdí.

Hnízdní parazitismus

[editovat | editovat zdroj]

Mezi včelami se vyskytují také hnízdní parazité, takzvané kukaččí včely. Na rozdíl od svých příbuzných z předchozích skupin si nestaví vlastní hnízda, ale specializují se na využívání cizích hnízd k odchovu vlastních mláďat – podobně jako kukačka. Využijí situace, kdy stavitel hnízda (obvykle včela samotářka) právě hledá pyl, a nakladou vajíčka do cizí snůškové buňky, která je již částečně zaplněna zásobami. Některá cizí vajíčka nebo larvy se stávají také potravou.[4]

Olejnice Macropis europaea na květu vrbiny

Dospělé včely se živí zejména nektarem, zásoby pylu pak slouží jako potrava pro larvy. Pouze malá část nasbírané potravy slouží k pokrytí vlastních potřeb včel. Početné druhy lze rozčlenit do dvou základních skupin podle transportu pylu. Včely břichosběrné (Gastrolegae, převážně z čeledi čalounicovitých – Megachilidae) přenášejí pyl na "břišním kartáčku" na spodní straně zadečku, zatímco včely nohosběrné (Podilegae) využívají třetí pár noh k vytváření pylových rousků podobně jako včela medonosná. Pískorypky (Andrena) mají kromě sběracích chloupků na nohách také "košíček" obklopený chloupky na zadní straně hrudi. Maskonosky a drvodělky pyl polykají a přenášejí jej ve volátku, z něhož jej vyvrhují do hnízda (spolu s nektarem, který rovněž nasbíraly). Zvláštností jsou včely olejnice, jako je Macropis europaea, které sbírají rostlinný olej na vrbinách.

Některé včely jsou potravně specializované na konkrétní rody či čeledi rostlin (takovým se říká oligolektické) a i svým výskytem jsou vázány na období kvetení svých živných rostlin. Jiné druhy jsou málo vybíravé, pyl a nektar sbírají na nejrůznějších druzích rostlin (polylektické druhy); ty pak mohou být aktivní i po delší období roku.[5] Hnízdní parazité často preferují jako zdroj potravy stejné rostliny jako jejich hostitelské včely.[6]

Hospodářský význam

[editovat | editovat zdroj]

U včel samotářek se cení schopnost opylovat mnoho druhů rostlin. Z hospodářského hlediska se tyto včely jeví jako důležití opylovači květů vojtěšky. Produkce semen této významné pícniny se stala přímo závislou na opylovačích druhů Nomia melanderi, šedosrstky tolicové (Rophitoides cana) a čalounice mateřídouškové (Megachile rotundata). Pro první zmíněný druh se v blízkosti polí s vojtěškou budují umělá zemní hnízdiště a osazují se hliněnými bloky s kuklami včel. Čalounice se zase odchovávají ve svazcích rákosových stébel umisťovaných do blízkosti vojtěškových polí. Zednice, specializující se na ovocné dřeviny, jsou v některých zemích chovány jako opylovači v ovocných sadech.[7]

Včely samotářky v české krajině

[editovat | editovat zdroj]
Hedvábnice (Colletes sp.)
Sameček pískorypky Andrena nitida

V české krajině se běžněji vyskytují následující druhy včel samotářek, patřící k různým čeledím:[8][4]

Hedvábnicovití (Colletidae)

Pískorypkovití (Andrenidae)

Ploskočelkovití (Halictidae)

Pilorožkovití (Melittidae)

Zednice rohatá (Osmia cornuta) je hojnou jarní samotářskou včelou

Čalounicovití (Megachilidae)

Chluponožka Dasypoda hirtipes

Včelovití (Apiidae)

  1. Hmyz roku 2024 – samotářské včely – Česká společnost entomologická [online]. [cit. 2024-05-26]. Dostupné online. 
  2. Birgit Vey: Fast die Hälfte aller Wildbienen ist bedroht. In: Badische Zeitung. 5. Oktober 2013, abgerufen am 7. Oktober 2013.
  3. PŘIDAL, Antonín. Ekologie opylovatelů. Brno: LYNX, 2005. 110 s. ISBN 80-86787-04-4. 
  4. a b Druhy včelek samotářek. www.vcelkysamotarky.cz [online]. [cit. 2021-08-09]. Dostupné online. 
  5. HOPFENMÜLLER, Sebastian, STANGLEROVÁ, Eva. Jak zachránit včely. Brno: Kazda 2022; ISBN 978-80-7670-069-7
  6. Birgit Vey: Fast die Hälfte aller Wildbienen ist bedroht. In: Badische Zeitung. 5. Oktober 2013, abgerufen am 7. Oktober 2013.
  7. Samotářské včelky čekají na objevení českými sadaři. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-03-27]. Dostupné online. 
  8. Křivánková, Dana: Hmyz v přírodní zahradě. Lipka 2018

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BOGUSCH, Petr. Domečky pro včely a užitečný hmyz. Praha : Grada, 2019; ISBN 978-80-271-2510-4
  • HOPFENMÜLLER, Sebastian, STANGLEROVÁ, Eva. Jak zachránit včely. Brno: Kazda 2022; ISBN 978-80-7670-069-7
  • PTÁČEK, Vladimír. Včely samotářky–druhy hospodářsky využitelné k opylování. Moderní včelař. 2013, roč. 10, čís. 2, s. 26–27. Dostupné online. ISSN 1214-5793. 
  • VESELÝ, Vladimír a kolektiv. Včelařství. Praha: Brázda, 2008. ISBN 80-209-0320-8. Kapitola Včely samotářky, s. 176–177. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]