Viola d'amore

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
viola d'amore
viola d'amore
italsky viola d'amore
německy viola d'amore
anglicky love viol
francouzsky viola d'amore
Klasifikace
Tónový rozsah
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje

Viola d'amore (česky také viola milostná), je šesti- nebo sedmistrunný smyčcový hudební nástroj s rezonančními strunami, užívaný zejména v barokní a klasicistní hudbě. Při hře se drží pod bradou, podobně jako housle.

Konstrukce a zvuk[editovat | editovat zdroj]

Viola d'amore má mnoho společných rysů s nástroji skupiny viol. Vypadá jako sopránová viola da gamba bez pražců a je opatřena rezonančními strunami. Šestistrunná viola d'amore a sopránová viola da gamba mají přibližně stejný tónový rozsah a ploché dno. Na hlavici bývá vyřezána hlavička Amora se zavázanýma očima, představující lásku. Otvory ve víku jsou většinou ve tvaru planoucího meče. Nemá pražce a při hře se drží pod bradou, podobně jako housle. Je přibližně stejné velikosti jako současná viola.

Má zpravidla šest nebo sedm strun, na které se hraje smyčcem stejně jako u houslí. Pod hlavními strunami je natažen obvykle stejný počet rezonančních strun, na které se nehraje přímo, ale které se rozeznívají v rezonanci nástroje. Existují nástroje, kde je těchto strun až 14. Díky těmto strunám však má viola d'amore obzvláště sladký a vřelý zvuk. Rezonanční struny však nejsou nejdůležitější charakteristikou. Koncem 18. století se používaly i nástroje bez rezonančních strun. Na první pohled je viola d'amore nápadná velmi dlouhým krkem nutným k napínání většího počtu strun.

Tónový rozsah[editovat | editovat zdroj]

Range viola damore.png

Původně se ladila podle skladby, která měla být hrána. Teprve koncem 18. století se ustálilo ladění: A, d, a, d', fis', a', d". Stejně jako u violy da gamba, se při hře jen zřídka používají vyšší polohy.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Kobylka a obě sady strun na nástroji z 18. století.
Hlavice téhož nástroje s hlavičkou se zavázanýma očima.

Nástroj byl velmi oblíbený koncem 17. století. Původně to byl výhradně sólový nástroj, oblíbený zejména u hudebních amatérů. Hrávaly na něj zvláště dámy.[1] Hudebníci specializovaní na tento nástroj se vyskytovali jen zřídka, neboť tehdy bylo obvyklé, že profesionální hudebník hrál na více nástrojů, zvláště u nástrojů obdobného typu. Postupně se však přestal užívat a před lahodností zvuku byla dávána přednost síle a mohutnosti tónu nástrojů houslové rodiny. V 19. a 20. století se však znovu objevuje v partiturách některých operních skladatelů (Jules Massenet, Giacomo Puccini) a postupně se stává oblíbeným i u současných skladatelů. S tím souvisí i změna stavby dnešních viol s ohledem na vyšší napětí moderních, kovem opředených, strun. Violu d'amore rovněž používají soubory zaměřené na historicky autentické provádění staré hudby. O renesanci tohoto nástroje v českých zemích se významně zasloužil plzeňský skladatel Theodor Schulz (18751945).

Leoš Janáček původně použil violu d'amore ve svém kvartetu Listy důvěrné. Učinil tak symbolicky k vyjádření inspirace, kterou mu tehdy poskytl vztah ke Kamile Stösslové.[2] Vzhledem k obtížnosti provádění pak později part přepsal pro normální violu.

Repertoár[editovat | editovat zdroj]

Barokní hudba[editovat | editovat zdroj]

Partita VII pro dvě violy d'amore a basso continuo (Harmonia artificiosa - ariosa, 1696).
6 Lessons pro violu d'amore a basso continuo
15 sonát
použita ve 2 kantátách
Concerto in D major, RV 392, P.166
Concerto in D minor, RV 393, P.289
Concerto in D minor, RV 394, P.288
Concerto in D minor, RV 395, P.287
Concerto in A major, RV 396, P.233
Concerto in A minor, RV 397, P.37
Concerto in E major pro milostý hoboj, violu d'amore, smyčce a continuo

Klasicistní hudba[editovat | editovat zdroj]

Trio Sonata pro flétnu, violu d'amore a continuo
Divertimento in D major pro violu d'amore, housle, violu a violoncello
Divertimento pro violu d'amore, housle a violoncello
3 koncerty
Sonata in D major pro violu d'amore a housle nebo violu
některé další sonáty
Kvartet
Quartet in Es-dur (i transkripce do D-dur) pro violu d'amore, 2 housle a violoncello
Quintet No.1 a 2 in D major pro violu d'amore, housle, violu, violoncello a violone

Romantismus[editovat | editovat zdroj]

Romance D-dur pro housle nebo violu d'amore a klavír (1891)
Soir d'automne (Podzimní večer), Melodie pro violu d'amore nebo violu a klavír nebo harfu (1903)

Moderní díla[editovat | editovat zdroj]

La mort de Tintagiles, Symfonická poema pro violu d'amore a orchestr op. 6 (1897-1900)
Koncert pro violu d'amore a smyčce
24 Préludes pro violu d'amore a cembalo nebo harfu (1931)
Amazonas
Sonata da chiesa pro violu d'amore a varhany nebo smyčcový orchestr (1952)
Kleine Sonate pro violu d'amore a klavír, Op. 25 No. 2 (1922)
Kammermusik No. 6 pro violu d'amore a komorní orchestr, Op. 46 No. 1 (1927)
Koncert pro dvě violy d'amore a komorní orchestr (1994)

Jevištní díla[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viola d'amore na anglické Wikipedii.

  1. Antonín Modr: Hudební nástroje. SNKLHU, Praha 1954
  2. Tyrrell, John (2006/7). 'Janáček: Years of a Life', Faber & Faber, London, Volume II at pages 264, 832, 881

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]