Přeskočit na obsah

Vasil Mohorita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
RSDr. Vasil Mohorita
2. předseda
Strany demokratického socialismu
Ve funkci:
1997 – 1998
PředchůdceMarie Stiborová
NástupceJiří Hudeček
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
30. ledna 1990 – 5. června 1990
Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992
Poslanec České národní rady
Ve funkci:
24. května 1986 – 5. února 1990
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (do 1990)
KSČM (1990–1991)
DSP
SDS (do 1998)
Narození19. září 1952 (72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťVlasta Mohoritová
RodičeVasil Mohorita a Ludmila Mohoritová
PříbuzníAnna Marie Mohoritová (sourozenec)
Alma materVŠ politická ÚV KSČ
VŠ komsomolská Moskva
Profesepolitik
Webová stránkamohoritavasil.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vasil Mohorita (* 19. září 1952 Praha[1]) je bývalý český a československý podnikatel, politik Komunistické strany Československa. Po nástupu Michaila Gorbačova a zahájení perestrojky v Sovětském svazu se stal předsedou Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a poslancem České národní rady. Po sametové revoluci byl místopředsedou KSČ a poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Později byl členem Demokratické strany práce a předsedou Strany demokratického socialismu.

Po ukončení podnikatelských aktivit pracoval do odchodu do důchodu jako uklízeč na různých místech v Londýně a později v Praze.

Život

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1971–1972 absolvoval jednoroční kurz na Vysoké komsomolské škole v Moskvě. V letech 1982–1986 působil jako tajemník českého Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, byl i předsedou českého vysokoškolského ústředí SSM a místopředsedou Československého ústředí vysokoškoláků SSM, roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM a místopředsedou celostátního ÚV SSM.[2][3] V roce 1987 předsedou celostátního ÚV SSM.[4]

XVII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru KSČ, do funkce člena ÚV KSČ byl převeden k 9. dubnu 1988. Tehdy byl nejmladším členem vedení KSČ. Od dubna 1988 do roku 1988 zastával i funkci člena Sekretariátu ÚV KSČ, v listopadu 1989 byl členem Předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ.[2][5] Ve volbách roku 1986 byl zvolen do České národní rady, kde zasedal v jejím předsednictvu.[6]

Jeho politická kariéra vyvrcholila v době krátce po sametové revoluci. Během sametové revoluce vedl společně s dalším představitelem mladší generace komunistických funkcionářů Ondrejem Šalingem vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem.[7] XVIII. sjezd KSČ konaný mimořádně v prosinci 1989 ho zvolil na post místopředsedy strany.[8] Profesně je k roku 1990 uváděn jako 1. tajemník ÚV KSČ, bytem Praha.[9]

V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 10 – Praha 7, Praha 8) jako poslanec za KSČ reprezentující novou garnituru nezatíženou výraznější normalizační politickou aktivitou.[10][11]

Mandát obhájil v prvních svobodných demokratických volbách v červnu roku 1990. V průběhu volebního období ztrácel politický vliv, zejména poté, co do čela strany nastoupil Jiří Svoboda. Odešel potom z poslaneckého klubu komunistů a byl nezařazeným poslancem. V rámci KSČM vytvořil na jaře 1991 frakci Demokratická levice KSČM, která požadovala změnu názvu strany. Členové této frakce (kromě Mohority například i pozdější politik ČSSD Michal Kraus) ještě krátce před skončením referenda, ve kterém většina hlasujících podpořila zachování názvu „komunistická strana“, KSČM opustili, spojili se s některými bývalými členy Československé strany socialistické a utvořili formaci nazvanou Demokratická strana práce. Ve Federálním shromáždění setrval Mohorita do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1992.[12][5][13][14]

V letech 1997–1998 byl předsedou Strany demokratického socialismu, nekomunistické levicové formace, která ale nezískala výraznější vliv. Vedl stranu do parlamentních voleb roku 1996. Strana v nich neuspěla. Mohorita na jaře 1998 zpochybnil smysl další samostatné existence strany. Poté, co tento návrh nebyl přijat, rezignoval na svou funkci a ze strany odešel.[13][15]

V 90. letech se věnoval podnikání.[5] Orientoval se na spolupráci s firmami z Ruska a Ukrajiny. Zpočátku měl úspěchy, ale pak jeho podnikání skončilo.

Po více než dvacetiletém manželství se rozvedl se ženou, s níž vychoval dvě děti. Podle zprávy z roku 2009 pobýval v Londýně a živil se umýváním nádobí v restauracích. Podle vyjádření jeho spolupracovníků tvrdil, že pracoval ve Velké Británii již od roku 2002. Poté začal pracovat jako uklízeč v centru Prahy.[16][17][18]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Vasil Mohorita [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  3. ↑ kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 364. Dále jen: Kdo byl kdo. 
  4. ↑ Revoluce – Vasil Mohorita. mohoritavasil.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Kdo byl kdo. 364
  6. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  7. ↑ Czechoslovaks Deal Over Who Will Rule [online]. chicagotribune.com [cit. 2012-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-13. (anglicky) 
  8. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1414. 
  9. ↑ NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  11. ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16. 
  12. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b Šafářová, Naďa: Konsolidace české a slovenské levice a její současné postavení v komparativní perspektivě [online]. is.muni.cz [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. 
  14. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1422. 
  15. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1428. 
  16. ↑ Bývalý tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita myje nádobí v Londýně [online]. mediafax.cz [cit. 2017-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-11-19. 
  17. ↑ Z komunistického funkcionáře Mohority se stal umývač nádobí. Lidovky.cz [online]. MAFRA [cit. 2017-03-06]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  18. ↑ Bývalý šéf svazáků Vasil Mohorita: Je ze mě uklízečka [online]. CZECH NEWS CENTER [cit. 2017-03-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vasil_Mohorita&oldid=24304129“