Vandalská válka
Vandalská válka proběhla v letech 533 a 534, kdy Byzantská říše ovládla Vandalské království v severní Africe. Dobývání vedl generál Belisarios, který v září 533 porazil vandalského krále Gelimera v bitvě u desátého milníku, následně bez prolití krve získal Kartágo a v následných bojích definitivně porazil Vandaly a ovládl tak značnou část pobřeží severozápadní Afriky, Sardinii a některé další ostrovy v západním Středomoří.
| Vandalská válka | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Trvání | červen 533 – březen 534 | ||
| Místo | Severní Afrika, Sardinie | ||
| Výsledek | Dobytí Vandalského království Byzantskou říší | ||
| Strany | |||
| |||
| Lídři | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.jpg){kind=small}
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Vandalové vpadli do Afriky v roce 428 u dnešního Tangeru a v roce 439 dobyli Kartágo. Vandalové ovládali část pobřeží dnešního Tuniska a Alžírska, Sardinii, Korsiku a Baleáry. Východořímská říše se snažila získat území zpět, v roce 468 východořímský císař Basiliskos vedl společnou západořímskou a východořímskou flotilu proti Vandalům, ovšem Vandalové v námořní bitvě vyhráli, v důsledku čehož císař Zenon uzavřel s Vandaly mírovou smlouvu.[1] Vandalové vyznávali ariánství a utlačovali chalkedonské křesťany. V letech 523–530 vládl Vandalskému království král Hilderich, který udržoval dobré vztahy s Byzantskou říší a zrušil pronásledování chalkedonských křesťanů. Roku 527 se byzantským císařem stal Justinián.
V roce 530 byl Hilderich svržen a na trůn nastoupil Gelimer. Justinián požadoval propuštění Hildericha a dovolení mu odjet do azylu do Konstantinopole. Gelimer ultimátum odmítl splnit. Gelimer začal ve strachu z povstání popravovat svoji šlechtu.[2] Vandalský správce Sardinie Godas proti Gelimerovi povstal a prohlásil se vládcem Sardinie. V Tripolitanii proti Vandalům povstali Berbeři v čele s Pudentiem.[3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[4]
Příprava[editovat | editovat zdroj]
Císař Justinián pro tažení proti Vandalům pověřil generála Belisaria, jelikož zvítězil nad Sasánovskou Persií v bitvě u Dary a potlačil povstání Níká a byl by schopen udržet přízeň obyvatel severozápadní Afriky díky schopnosti se snadno domluvit (Belisarios byl rodilý mluvčí latiny) a schopnosti udržet své jednotky na uzdě. [3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[5] Belisaria doprovázela manželka Antonina a historik Prokopios. Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[6] Belisarova armáda čítala 10 000 pěšáků (ze stálé armády comitatenses i spojenců foedaratů), 500 jezdců, 2 000 bucellari, elitního sboru, 600 Hunů a 400 Herulů.[7]
Dne 1. července armáda opustila Dardanely. Při přijímání posil v Methoni na Peloponésu zemřelo 500 vojáků na úplavici ze špatně upečeného chlebu. Během přistání v Katánii se Byzantinci dozvěděli, že vandalská armáda bojuje na Sardinii.[8]
Válka[editovat | editovat zdroj]
Byzantské vojsko se vylodilo u města Chebba jižně od Kartága. Belisarios se prezentoval jako osvoboditel od vandalské nadvlády. Prokopius uvádí: „Vojáci se chovali uměřeně, nezačali žádné nespravedlnosti, ani neučinili nic z cesty a Belisarios tím projevil velkou mírnost a laskavost, získal Libyjce na svou stranu tak dokonale, že se poté vydal na cestu jako ve své vlastní zemi".[8] Armáda postupovala pevninou na sever podél pobřeží doprovázená flotilou, která plula poblíž armády. Gelimer se dozvěděl o vylodění Byzantinců a nechal popravit Hildericha i s jeho rodinou.
Bitva u desátého milníku[editovat | editovat zdroj]
Byzantská a vandalská armáda se setkaly u desátého milníku na jih od Kartága. K bitvě došlo 13. září 533 v jižní části dnešní aglomerace města Tunis. Byzantská armáda rychle porazila armádu Vandalů.
Vstup do Kartága[editovat | editovat zdroj]
Po vítězství u desátého milníku jezdectvo Jana Arména rychle pádilo ke Kartágu a pěchota šla pomaleji za ním. Obyvatelé Kartága otevřeli brány města Byzantincům. Belisarios se obával, zda se nejedná o léčku, tak nařídil armádě přes noc počkat poblíž města. Obyvatelé vítali Belisaria jako osvoboditele. Belisarios vojákům zakázal plenění města a zabíjení obyvatel. Vojáci opravili hradby kvůli očekávanému příchodu Gelimera. Flotila vplula do jezera Tunis. Belisarios dle Prokopia přišel do Gelimerova královského paláce a snědl jeho připravenou večeři. Do Kartága přišli vyslanci několika berberských kmenů a slíbili věrnost Belisariovi.[9]
Tzazon se vrátil ze Sardinie a přistál severně od Kartága a spojil své síly s Gelimerem. Gelimier zničil akvadukty vedoucí vodu do Kartága a infiltroval do města několik špionů. Špioni se snažili přesvědčit Huny, ať se vzbouří, ale po slibu, že se po válce budou moci vrátit z Afriky do své domoviny zůstali věrni Byzantské říši.[10]
Bitva u Tricamarum[editovat | editovat zdroj]
Vandalové si postavili tábor před branami Kartága několik stovek metrů jihozápadně od pahorku Byrsa. Jezdectvo Jana Arména přitáhlo k vandalskému táboru a Vandaly rychle porazilo. Gelimer se svými věrnými vzal věci z tábora a uprchl.[11]
Hon na Gelimera[editovat | editovat zdroj]
Jan Armén pět dní pronásledoval Gelimera, ale nakonec zemřel při nehodě. Gelimer uprchl do Hippo Regius a dále do horské vesnice Medeus obývané jeho spojeneckými Berbery. Belisarios vyslal 400 mužů k obležení Gelimera.[12] Gelimerům věrný Bonifatius chtěl odvést královský poklad z Hippo Regius do Vizigótské Hispánie, což ovšem kvůli nepříznivým větrům nestihl, a tak poklad předal Byzantincům výměnou za svoji bezpečnost. Následně se vandalská posádka v Hippo Regius bez boje vzdala Belisariovi pod podmínkou dobrého zacházení. Byzantská říše rychle získala kontrolu nad jednotlivými vandalskými městy v Africe, na Sardinii, Korsice a Baleárech. Obléhání Gelimera v Atlasu se protáhlo přes zimu, obě strany konfliktu trpěly hladem a zimou. Byzantinci se pokusili o útok, ale byli odraženi. Nakonec byla podepsána dohoda, že se Gelimer vzdá, bude transportován do Kartága a bude mu zajištěna bezpečnost.[12]
Následky[editovat | editovat zdroj]
Někteří důstojníci rozšířili údajnou informaci, že Belisarios chce vytvořit v Africe vlastní království. Justinián chtěl otestovat pravdivost této zprávy tím, že Belisarovi napsal, ať si vybere, zda zůstane v Africe nebo se vrátí do Konstantinopole. Belisarios se rozhodl se vrátit do Konstantinopole, přivezl s sebou i zajatého Gelimera.[13] Belisariovi byl v Konstantinopoli složen triumf. Belisarios přivezl do Konstantinopole královský poklad, včetně předmětů uloupených Vandaly v Římě v roce 455, mezi kterými byla i menora z Druhého jeruzalémského chrámu. Gelimer byl propuštěn a získal pozemky v Galacii.[12]
Obnovení římské nadvlády v Africe[editovat | editovat zdroj]
Císař Justinián ve svém zákoníku uvedl: "Naši předchůdci si tuto Boží přízeň nezasloužili, protože jim nejen nebylo dovoleno osvobodit Afriku, ale dokonce viděli, jak byl samotný Řím zajat Vandaly a všechny císařské insignie odtud odvezeny do Afriky. Nyní nám však Bůh ve svém milosrdenství předal do našich rukou nejen Afriku a všechny její provincie, ale také císařské insignie, které nám poté, co byly odebrány při dobytí Říma, vrátil."
Vandalům bylo zakázáno zastávat úřady a došlo k restitucím majetku jeho dřívějším majitelům. Majetky ariánské církve byly vyvlastněny. Byzantští vojáci si brali za manželky vdovy po zemřelých vandalských vojácích. Došlo k obnovení jednotlivých římských provincií.[13] Byzantská říše kontrolovala pobřeží přibližně k dnešnímu městu Oran, dále na západ Byzantská říše ovládala jen poloostrov Tingitan. Zbytek pobřeží a vnitrozemské oblasti byly pod kontrolou berberských států. Následně probíhaly moje mezi Byzantskou říší a částí Berberů. Další rok po porážce Vandalů vypukla gótská válka mezi Byzantskou říší a Ostrogóty, která se od vandalské války velice lišila svoji délkou a ztrátami obyvatelstva, probíhala v letech 535–554 a během ní Byzantská říše získala kontrolu nad Itálií.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vandalic War na anglické Wikipedii.
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 125–126. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 390. (angličtina)
- ↑ a b HUGHES, Ian. Belisarius: The Last Roman General. Yardley. [s.l.]: PA: Westholme Publishing, LLC, 2009. ISBN 978-1-59416-528-3. S. 72.
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 128. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 74–75. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 129. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 127. (angličtina)
- ↑ a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 130. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 135. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 136. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 137. (angličtina)
- ↑ a b c BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 138. (angličtina)
- ↑ a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 139. (angličtina)