Uniplet Třebíč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
UNIPLET Třebíč
Trebic jejkov uniplet.jpg
Základní údaje
Právní forma akciová společnost
Datum založení 1949
Zakladatel Západomoravské strojírny
Sídlo Praha, Česká republika
Adresa sídla Kloknerova 2249/9, Praha, 148 00, Česko
Souřadnice sídla
Klíčoví lidé Jaroslav Košut
Charakteristika firmy
Rozsah působení nadnárodní
Oblast činnosti strojírenství
Produkty pletací stroje
Mateřská společnost Trustfin
Identifikátory
Oficiální web http://www.uniplet.com
IČO 00010898
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Administrativní budova UNIPLETU Třebíč

Uniplet Třebíč, a.s., dříve též Elitex Třebíč a Západomoravské strojírny (ZMS) je akciová společnost vyrábějící maloprůměrové pletací stroje, sídlící v Praze a s provozovnou v Průmyslové čtvrti v Třebíči-Jejkově.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie Unipletu Třebíč se počíná jako historie Západomoravských strojíren v roce 1949; zprvu byly nesamostatným podnikem při Závodech Gustava Klimenta v Třebíči-Borovině, později spadly pod Kovosvit Sezimovo Ústí.[1] Samostatným národním podnikem se staly roku 1953. U zrodu Západomoravských strojíren stál mimo jiné Augustin Kliment, tehdejší ministr průmyslu. Stalo se tak v rámci zájmu rozšiřování průmyslu v některých krajích a s předpokladem budoucí těsné spolupráce nového podniku s pletárnami borovinských závodů.[2]

Pletací automaty byly předtím, než jejich výrobu převzaly Západomoravské strojírny, vyráběny v podmínkách Československé republiky firmou Baťa ve Zlíně; vzorem byly anglické stroje Komet. Po druhé světové válce byla výroba z nedostatku kapacit přesunuta do pobočky Baťových závodů v Sezimově Ústí, od roku 1948 nazývaných Kovosvit.[3] Roku 1949 se původně borovinský závod začal specializovat na výrobu náhradních dílů k textilním strojům. Za tím účelem do Třebíče přešli společně s úkoly i někteří odborníci ze Zlína a Sezimova Ústí. První ucelený automat podnik vyrobil v roce 1952 – byly to pletací jednoválcové, jednosystémové automaty JVa 16 na pletení vzorovaného punčochového a ponožkového zboží.[4]

Národní podnik Západomoravské strojírny vznikl 1. ledna 1953 z dosavadního závodu v Třebíči na Stařečce, jehož prostory sloužily v letech 1912–1949 výrobě obuvi, a s ním sloučeného závodu MEZ Drásov, majícího novou provozovnu v Průmyslové čtvrti, který se zabýval elektrotechnickou výrobou. Do roku 1955 Západomoravské strojírny zcela převzaly výrobu doposud realizovanou též v Sezimově Ústí. Nové technologie, zejména umělá vlákna, daly v roce 1956 vzniknout prvnímu československému pletacímu automatu na bezešvé dámské punčochy typu JDa 34; tímto strojem se Západomoravské strojírny prezentovaly též na veletrhu v anglickém Leicesteru. Díky dalším typům automatů se Západomoravské strojírny staly účastníkem zahraničních trhů; v roce 1970 podnik vyvážel do 65 zemí světa a měl asi 2000 zaměstnanců.[5][1]

Rozvoj podniku si vyžádal i podstatné rozšiřování jeho výrobních prostor. V letech 19581964 a v druhé etapě v letech 19661974 byl budován areál v Průmyslové čtvrti v Třebíči. Prostory na Stařečce podnik uvolnil roku 1959. Od počátku 50. let 20. století fungovalo při Západomoravských strojírnách i vlastní učiliště. Nejprve poskytovalo vzdělání ve čtyřech oborech: strojní zámečník, soustružník kovů, frézař a mechanik pletacích strojů; později byly tyto obory sloučeny do dvou: strojního zámečníka a soustružníka. Mimo to realizoval podnik pro své zaměstnance i rozsáhlou bytovou výstavbu v Domcích, v ulici Družstevní zřídil (1974) i vlastní internát pro svobodné zaměstnance (předtím tomuto účelu sloužily prostory zrušeného kapucínského kláštera, Lorenzovy Staleté vinárny na Stařečce a na Karlově náměstí), mateřskou školu a jesle. Pro rekreaci zaměstnanců zřídil podnik rekreační středisko Březová 49°11′11″ s. š., 15°44′47″ v. d. (od roku 1968).[6] Západomoravské strojírny se též zapojily do vybudování třebíčského zimního stadionu.[7] Společným podnikem místní správy a Západomoravských strojíren byla společná výtopna v Domcích (1970).[8]

Roku 1976 byly Západomoravské strojírny začleněny do koncernu Elitex se sídlem v Liberci jako jeho nižší organizační jednotka s názvem ELITEX, koncernový podnik Třebíč.[9] Státní podnik UNIPLET Třebíč byl zrušen bez likvidace dnem 31. prosince 1990 a veškerý jeho hmotný majetek přešel na akciovou společnost UNIPLET, a.s. dnem 1. ledna 1991.[10] O prodeji UNIPLETU Třebíč zahraničnímu vlastníku – Monarch Machinery LLC – rozhodla vláda Vladimíra Špidly dne 28. dubna 2004.[11][12] Firma propustila dalších 50 zaměstnanců k září roku 2010, těm neproplatila odstupné a poslední tři platy. Ti se později obrátili na ombudsmana. Firma však požádala o reorganizaci a prohlásila, že se chce s 15 – 20 zaměstnanci věnovat produkci náhradních dílů pletacích strojů.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b 25 let okresu Třebíč. 1945--1970. 1. vyd. Třebíč: Okresní národní výbor v Třebíči, 1970. 63 s. S. 21. Vydáno v dubnu 1970 k 25. výročí osvobození okresu Sovětskou armádou. 
  2. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 9. 
  3. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 11. 
  4. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 12. 
  5. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 13–15. 
  6. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 47, 59–61. 
  7. KOUDELA, Karel. Západomoravské strojírny Třebíč. Praha: REFO-ČTK, 1974. 72 s. S. 8. 
  8. DOČEKAL, Jan. Elitex, koncernový podnik Třebíč. Třebíč: Elitex, koncernový podnik Třebíč, 1979. 94 s. S. 24. 
  9. DOČEKAL, Jan. Elitex, koncernový podnik Třebíč. Třebíč: Elitex, koncernový podnik Třebíč, 1979. 94 s. S. 15. 
  10. Rozhodnutí Ministerstva strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 113/1990 ze dne 19. 12. 1990.
  11. Usnesení vlády České republiky ze dne 28. dubna 2004 č. 399
  12. Město Třebíč. Kronika města Třebíče. Příprava vydání Joura, Jiří. Třebíč: [s.n.], 2004. 101 s. S. 36. 
  13. čtk. Uniplet nevyplatil tři platy a odstupné. Třebíčský deník. 29. 10. 2010, čís. 251, s. 1, 5.