Člen (mluvnice)

Člen se používá některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích prostředkem k vyjádření určitosti, případně neurčitosti. Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh.

Druhy členů

V jazycích jsou rozlišovány členy:

• určitý - např. anglický the,německý der, die, das, francouzský le, la, používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
• neurčitý - obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
• dělivý - pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.

Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.

Příklady použití:

• angličtina:

This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. (To je ten dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.)

I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. (Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se (ten) večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.)

• francouzština:

Voulez-vous du café? (Dáte si kávu?)

Postavení členů

Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).

V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken, bulh. момичето(ten chlapec).

Člen v evropských jazycích

Člen v evropských jazycích:
žlutá – jazyky bez členu
oranžová – jazyky se členem určitým
červená – jazyky s postpozitivním určitým členem

Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.

Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.

Čeština

V češtině se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.

Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.

Němčina

V němčině má určitý a neučitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.

Příklady:

im (= in dem) Schrank (dativ) = ve skříni

in den Schrank (akuzativ) = do skříně

Francouzština

Francouzštině má určité a neurčité členy nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné. Člen le je určitý pro číslo jednotné, pokud je objekt mužského rodu (příklad: le chien = ten pes). Pokud je objekt ženského rodu, používá se člen la (příklad: la télé - ta televize). V případě, že objektů je více, nezáleží na jejich rodu, používá se jako určitý člen les (příklad: les arbres = ty stromy). Člen neurčitý je pro mužský rod v jednotném čísle un (příklad: un stylo - nějaké pero), pro rod ženský une (příklad: une girafe = nějaká žirafa). Člen neurčitý pro množné číslo je, bez ohledu na rod, des (příklad: des crayons = nějaké tužky).

Reference

• Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.