Otakar Černín: Porovnání verzí
m robot změnil: uk:Оттокар Чернін |
+interlink |
||
| Řádek 65: | Řádek 65: | ||
[[eo:Ottokar Czernin]] |
[[eo:Ottokar Czernin]] |
||
[[fr:Ottokar Czernin]] |
[[fr:Ottokar Czernin]] |
||
[[it:Ottokar Czernin]] |
|||
[[nl:Ottokar Czernin von und zu Chudenitz]] |
[[nl:Ottokar Czernin von und zu Chudenitz]] |
||
[[pl:Ottokar Czernin]] |
[[pl:Ottokar Czernin]] |
||
Verze z 1. 5. 2009, 02:24
Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z Chudenic (německy Ottokar Theobald Otto Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz *26. září 1872 Dymokury okr. Nymburk, Čechy - 4. duben 1932) byl příslušník vysoké české šlechty, diplomat a politik ve rakousko-uherských službách, jenž působil během první světové války.
Původ
Otakar hrabě Černín byl synem Děpolta a Anny Marie hraběnky von Westphalen zu Fürstenberg a pocházel z významného českého šlechtického rodu, který se opakovaně zapsal do dějin české i evropské diplomacie. Mezi příslušníky rodu patřil např. Heřman Černín z Chudenic (jehož bratr Diviš byl jedním z 27 českých pánů popravených roku 1621), významný diplomat, který vedl rakouská mírová jednání s Tureckem v polovině 17. století. V diplomatických službách habsburské monarchie působil i Humprecht Jan Černín z Chudenic, který v 2. polovině 17. století začal na Hradčanech stavět Černínský palác, dnešní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Kariéra
V roce 1895, po vystudování práv, se rozhodl pro službu na Rakousko-Uherském ministerstvu zahraničí a byl vyslán na velvyslanectví v Paříži. O dva roky později se oženil s Marií hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova v Heřmanově Městci. Roku 1899 byl vyslán do Haagu. O tři roky později, v roce 1902, byl nucen rezignovat na svou funkci z důvodu onemocnění plic.
V letech 1903 - 1913 zastupoval Německou lidovou stranu (Deutsche Volkspartei) v českém Stavovském sněmu a stal se blízkým poradcem arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, následníka trůnu dvojmonarchie, a do diplomatických služeb se vrátil roku 1912 coby velvyslanec v Bukurešti.
I. světová válka
Zavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu se stalo roznětkou I. světové války. Po vypuknutí války Černín prohlásil: „Musíme zemřít. Měli jsme svobodnou volbu jak zemřeme, a vybrali jsem si tu nejkrutější.“
Ve válečném roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Ferdinandův synovec císař Karel I., který jmenoval hraběte Černína jako svého ministra zahraničních věcí. V této funkci se zúčastnil konference v březnu 1917, kde se Německo a Rakousko-Uhersko přelo o cíle války. Zde mj. navrhl postoupení území Ústředních mocností, aby byl nastolen rychlý mír se Spojenci. Vyhlášení války Spojenými státy viděl jako pohromou a vítězství Ústředních mocností považoval za velmi nepravděpodobné. Nicméně neuspěl z důvodu odporu Itálie a podlehl naléhání německého OHL, které požadovalo vyhlášení otevřené ponorkové války. Na konci války v roce 1918 se jako zástupce Rakouska účastnil mírových jednání s Rumunskem, Ruskem a Ukrajinou.
Černínovy vnitropolitické postoje byly ovlivněny aktivním odporem vůči demokratickým a nacionálním silám tehdejší doby. Odmítal parlamentarismus a zastával spíše cézarský absolutismus. Demokracie byla podle něho svoboda vystupňovaná do idiotství. Vnitropoliticky i v praxi často prosazoval tvrdé metody. V únoru 1918 dokonce naléhal na císaře Karla, aby sesadil neefektivní vládu Seidlera a Wekerleho a nahradil je vojenskou diktaturou, což však Karel zamítl. Když Černín v důsledku demokratických tlaků argumentoval proti autokracii a militarismu, zajisté to nebylo v souladu s jeho vlastním přesvědčením, nýbrž mělo jen taktické důvody. V těchto vnitropolitických rozdílnostech vůči císaři Karlovi byl též zárodek Černínova odcizení. Tyto rozdíly v názorech by však byly během války sotva otevřeny, kdyby se vněpolitické problémy tak úzce nespojily s otázkou rakousko-uherského míru.[1]
Dokonce i u Černína - politika dohody - se občasně projevovaly anexionistické tendence. Černín zastával dvoukolejnou politiku válečného cíle s požadavkem teritoriální integrity a s mírem bez anexe a priori. Na druhou stranu územní zisk, v případě, že by byl dosažitelný, nevylučoval. Nezříkal se nikdy šance, v případě, že by válka přece jen skončila vítězně, dosáhnout budoucích výhod, což ubíralo na hodnověrnosti zdůraznění zoufalé nutnosti míru v Berlíně. Černínovi se nepodařilo vzájemně sladit jeho virtuóní návrhy k uskutečnění se svazkovou, válečnou politiku. Nedělal si žádné iluze o skutečné moci monarchie ve vztahu s Německem, proto se snažil diplomatickými tahy a manipulací rozličných německých mocenských skupin získat více rovnováhy.[2] Černín přeceňoval svůj politický vliv na Německo a dokonce byl přesvědčen, že za mírovou rezoluci vděčí Reichstag jemu. Další metodou k posílení jeho pozic v Berlíně bylo zdůraznění slabin monarchie: pokud by německo neuznalo mírovou otázku, bylo by Rakousko nuceno se rozpadnout nebo uzavřít separátní mír.[3]
Černínova politika byla mnohými považována za produkt jeho velmi neklidného temperamentu, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Jedna z častých reakcí německé strany na jeho odhady situace byl: Hrabě Czernin ztratil nervy. "Jeho velmi nervóznímu naturelu, jeho rtuťovité osobnosti, neustále pod tlakem nových nápadů se však nepodařilo trvale udržovat pevnou politickou linii. Všeobecně platil za neupřímného a také za nespolehlivého spojence.[4] Josef Redlich hodnotil Černínovu politiku ještě negativněji: Ten muž je zosobněním 17. století. Nepochopil dobu, ve které žije.[5] Černín zastával starý josefínský císařský absolutismus a dědičná feudální privilegia jeho stavu. Skoro se zdá, že jako činitel nezmarného centralistického státního aparátu, v němž usiluje o navázání minulosti aristokratické kabinetní politiky přímo na budoucnost diktátorského režimu.[6]
Jeho často zmiňovaná loajalita vůči Německu byla založena také na jeho víře, že vítězství ve válkce by mělo být vybojováno společně s Německem. Proto také došel přesvědčení, že německo-rakousko-uherský svazek se nemůže rozpadnout, neboť existovaly předpoklad pro zachování Habsburská říše ve svých tradičních sociálních a politických strukturách.[7] Svatá aliance s Německem pro něj představovala záruku proti všem revolučním proudům. Odmítání jakékoli vnitřní reformy monarchie, zřeknutí se německého konceptu v monarchii, jej nakonec donutilo, nahlížet svazek jako nutnost. Jeho snaha vyvést Rakousko-Uhersko z války a získat zpět jeho zahraničněpolitickou nezávislost, ztroskotala na na nedostatku ochoty osvobodit se od politických zájmů jeho stavu.[8]
Ze svého úřadu odstoupil v dubnu 1918, když jeho francouzský protějšek Georges Clemenceau zveřejnil dokumenty, v nichž byl odhalen pokus o tajná mírová vyjednávání Rakouska-Uherska s vládami Spojenců.
Rakouská republika
Po pádu monarchie v Rakousku a vytvoření samostatných států na bývalém říšském území, se Černín vrací do politiky až v roce 1920 jako poslanec do Národní rady Republiky rakouské za Demokratickou stranu.
Dne 4. dubna 1932 umírá Otakar hrabě Černín z Chudenic ve Vídni.
Dílo
- Ottokar Czernin: Ve světové válce (orig. Im Weltkriege). Berlín/Vídeň 1919.
Ve 20. letech 20. století napsal knihu svých pamětí coby činitel Rakousko-Uherské nejvyšší politiky a účastník diplomatických misí I. světové války, nazvanou "Im Weltkrieg" ("Ve světové válce") nanejvýše zajímavým pohledem na soukolí "staré monarchie" zevnitř, ve chvíli, kdy došlo k jejímu rozdělení v důsledku války.
Reference
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68-70 und 86 und 131
- ↑ Fritz T. Epstein: Neue Literatur zur Geschichte der Ostpolitik im Ersten Weltkrieg. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 19 (1971). S. 265-286. S. 276
- ↑ Gary W. Shanafelt: The Secret Enemy: Austria-Hungary and the German Alliance 1914-1918. New York 1985. S. 126
- ↑ Gary W. Shanafelt: Activism and Inertia: Ottokar Czernin's Mission to Romania, 1913-1916. In: Austrian History Yearbook 19/20, Part 1 (1983/1984). S. 189-214. Hier: S. 190 und Rudolf Neck: Das „Wiener Dokument“ vom 27. März 1917. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 7 (1954). S. 294-309. Hier: S. 300
- ↑ Fritz Fellner (Hrsg.): Schicksalsjahre Österreichs 1908-1919. Das politische Tagebuch Josef Redlichs. Graz/Köln 1953/1954. Band 2. S. 212
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68 und 358
- ↑ Leo Valiani: The End of Austria-Hungary. London 1973. S. 202 a Wolfdieter Bihl: Cesta k rozpadu. Rakousko-Uhersko za vlády Karla I. (IV.). Erika Weinzierl, Kurt Skalnik (Hrsg.): Rakousko 1918-1938: Dějiny první republiky. Graz/Wien/Köln 1983. Svazek 1. Str. 27-54. Str. 29
- ↑ Ingeborg Meckling: Zahraniční politika hraběte Czernina. Vídeň 1969. S. 67 a Helmut Rumpler: Sixtusaktion a Národní manifest císaře Karla. O strukturální krizi Habsburské říše 1917/18. Karl Bosl (Hrsg.):Versailles - St.Germain - Trianon. Převrat v Evropě před padesáti lety. Oldenburg/Mnichov/Vídeň 1971. S. 111-125. Hier: S. 119
Plné texty děl autora Otakar Černín z Chudenic na projektu Gutenberg (anglicky)