Vladimír Škutina: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Životopis: čárka
Chupito (diskuse | příspěvky)
542 editací
Kompletně přepracováno
Řádek 1: Řádek 1:
{{Infobox - osoba}}
{{Infobox - osoba}}
'''Vladimír Škutina''' ([[16. leden|16. ledna]] [[1931]] – [[19. srpen|19. srpna]] [[1995]]) byl český [[humor]]ista, [[Publicistika|publicista]], spisovatel a [[autor]] [[televizní seriál|televizních seriálů]]. Po válce byl také členem organizace Junáka – 22. středisko "Šipka", Praha.
'''Vladimír Škutina''' ([[16. leden|16. ledna]] [[1931]] – [[19. srpen|19. srpna]] [[1995]]) byl český [[humor]]ista, [[Publicistika|publicista]], spisovatel, [[autor]] [[televizní seriál|televizních seriálů]], politický vězeň a agent [[Státní bezpečnost|StB]].


== Životopis ==
== Životopis ==
Po válce byl členem organizace Junáka – 22. středisko "Šipka",
Jednalo se o jednoho z nejznámějších [[Politický vězeň|politických vězňů]] souzeného poprvé za to, že údajně jednou v hospodě řekl, že československý prezident [[Antonín Novotný]] je vůl. U soudu prohlásil, že to neřekl, nicméně dostal podmínku. Později ale při jiné příležitosti opravdu prohlásil, že je Novotný vůl. Za to byl [[Věznice|vězněn]] od května [[1962]] do února [[1963]]. V letech [[1969]]–[[1974]] byl vězněn znovu, mimo jiné za televizní vysílání v roce [[1968]]. Po podpisu [[Charta 77|Charty 77]] byl v roce [[1978]] nucen [[Emigrace|emigrovat]] do [[Švýcarsko|Švýcarska]]<ref name="Adamovič">{{Citace monografie
⚫
| příjmení = Adamovič
| příjmení2 = Neff
⚫
| jméno = Ivan
| jméno2 = Ondřej
| titul = [[Slovník české literární fantastiky a science fiction]]
| vydavatel = R3
⚫
| místo = Praha
| rok = 1995
| isbn = 80-85364-57-3
| kapitola = Škutina, Vladimír
| strany = 215
}}</ref>. Po [[Sametová revoluce|Sametové revoluci]] se vrátil do [[Praha|Prahy]], kde se stal členem hlavního výboru [[Masarykovo demokratické hnutí|Masarykova demokratického hnutí]].


V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie. Ve stejném roce se oženil, s manželkou Evou měli dceru Lucii, provdanou Granátovou.<ref>{{Citace elektronického periodika
⚫
V 50. letech působil jako [[film]]ový [[Scénář|scenárista]]. Podílel se například na filmu ''[[Hvězda jede na jih]]'' z roku [[1958]]. V letech [[1967]] až [[1969]] působil jako redaktor [[Československá televize|Československé televize]] a byl spoluautorem [[revue]] a seriálů jako: ''Půjčovna talentů'', ''Ztracená revue'', ''Jezdec a smrt'', ''Kriminalistická laboratoř''. Největší popularity dosáhl cyklem rozhovorů: ''Co tomu říkáte, pane Werichu?'' vysílaných v Československé televizi průběhu roku [[1968]], část [[zvuk]]ového záznamu z tohoto pořadu byla na počátku 90. let vydána i na [[Gramofonová deska|gramofonové desce]] a CD disku.
| titul = Badatelna.eu {{!}} Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír
| periodikum = www.badatelna.eu
| url = http://www.badatelna.eu/fond/5273/uvod/
| datum přístupu = 2019-01-25
}}</ref>


⚫
Již za studií začal publikovat v různých novinách, působil i ve filmu a v televizi. V roce 1953 vydal první knihu ''Bez vavřínů'' a stal se externím scenáristou zábavných pořadů [[Československá televize|Československé televize]]. Podílel se například na prvním televizním Silvestru (1953-54), filmu ''[[Hvězda jede na jih]]'' z roku [[1958]]. V letech [[1967]] až [[1969]] působil jako redaktor [[Československá televize|Československé televize]] a byl spoluautorem [[revue]] a seriálů jako ''Ztracená revue'' (1962), ''Půjčovna talentů'' (1964), které byly oceněny ''Zlatou růží'' na ''Mezinárodním televizním festivalu'' v [[Montreux]],.detektivních cyklů ''Kriminalistická laboratoř'' a ''Kriminalistický archiv'' (1965-67). Největší popularity dosáhl cyklem rozhovorů: ''Co tomu říkáte, pane Werichu?'' vysílaných v Československé televizi průběhu roku [[1968]].
V 90. letech se jeho jméno objevilo v [[Cibulkovy seznamy|Cibulkových seznamech]] agentů [[Státní bezpečnost|StB]].

Jako redaktor Československé televize se stal jednou z nejvýraznějších osobností [[Pražské jaro 1968|Pražského jara]], byl předním protagonistou protiokupačního televizního vysílání v srpnu 1968.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Badatelna.eu {{!}} Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír
| periodikum = www.badatelna.eu
| url = http://www.badatelna.eu/fond/5273/uvod/
| datum přístupu = 2019-01-25
}}</ref>

== Věznění ==
12. ledna 1962 byl odsouzen za větu: "Prezident Novotný je vůl, gauner a vyložený despota" (trestný čin snižování vážnosti presidenta republiky) vyřčenou v říjnu 1961 v pražské restauraci U Jelínků. Dostal šest měsíců s podmínkou na dva roky<ref>{{Citace elektronické monografie
⚫
| příjmení = kultury
| jméno = Ministerstvo
| titul = @minkultury
| url = https://twitter.com/minkultury/status/951792636893040640
| datum vydání = 2018-01-12
| datum přístupu = 2019-01-25
| jazyk = cs
}}</ref> (případ a věznění popsal v knize ''Presidentův vězeň'', 1969)

Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy (vtipy na adresu okupantů a jim sloužícím politikům) byl v roce 1969 zatčen a odsouzen na čtyři roky a dva měsíce.

== Spolupráce s StB ==
V listopadu 1972 podepsal ve vězení závazek spolupráce se [[Státní bezpečnost|Státní bezpečností]] (krycí jméno Historik). Trest mu to nezkrátilo, z vězení vyšel v květnu 1974, se zákazem tři roky pracovat ve sdělovacích prostředcích. Po propuštění byl v invalidním důchodu a žil z platu manželky.

Tajné policii podával hlášení především o [[Petr Uhl|Petru Uhlovi]], [[Ivan Klíma|Ivanu Klímovi]], [[Ludvík Vaculík|Ludvíku Vaculíkovi]], [[Jaroslav Hutka|Jaroslavu Hutkovi]] a mnoha dalších. Škutina sice nebyl zcela spolehlivý spolupracovník, některé informace zatajil, navíc otevřeně dával najevo nesouhlas s [[Normalizace|normalizací]], nicméně byl Státní bezpečnosti předal celkem 194 zpráv, za které na odměnách dostal 39 tisíc korun. V roce 1977 podepsal na doporučení StB Chartu 77<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Suk
⚫
| jméno = Marek
| titul = Informace o Chartě 77 (1978-1990)
| url = https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/66756/DPTX_2013_1_11210_0_381864_0_146985.pdf?sequence=1
| vydavatel = Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin
⚫
| místo =
| datum vydání =
| datum přístupu = 25.1.2019
}}</ref>. Následně mu byl odebrán invalidní důchod, živil se pak jako kameník v Průmyslu kamene Příbram. Současně podával tajné policii podrobné informace o průběhu opisování, sběru podpisů a dalších okolnostech Charty 77.

V prosinci 1978 mu bylo povoleno legálně se vystěhovat s celou rodinou do Švýcarska.


Ve Švýcarsku se živil jako spisovatel a dramatik, napsal knihy ''Svět jako kulička'' a ''Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů''. Začal spolupracovat s redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, byl šéfredaktorem časopisu ''Reportér''.

== Po roce 1989 ==
Po únoru 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů [[Česká strana národně sociální|Národně sociální stranu]], za tuto stranu neúspěšně kandidoval do sněmovny. Začal externě spolupracovat s ČST (''Stres po česku'', 1990-91, Tak tyhle my známe, pane Škutino, (1990-91). V roce 1990 získal Cenu míru amerických universit za esej ''Co s humorem, když máme svobodu''.

V říjnu 1992 napsal deník Metropolitní Telegraf článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Škutina agent StB justice
| periodikum = www.doklad-hubalek.cz
| url = http://www.doklad-hubalek.cz/2003/07-cervenec/13_SKUTINA93_MelnikKPV_nepresnosti.htm
| datum přístupu = 2019-01-25
}}</ref> a až na výjimky se stáhl z veřejného života

Zemřel na rakovinu v srpnu 1995 v pražské Thomayerově nemocnici.


== Dílo ==
== Dílo ==

Verze z 25. 1. 2019, 15:30

Vladimír Škutina
Narození16. ledna 1931
Praha
Úmrtí19. srpna 1995 (ve věku 64 let), 19. července 1995 (ve věku 64 let) nebo 20. srpna 1995 (ve věku 64 let)
Praha
Příčina úmrtírakovina
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Povoláníspisovatel, publicista, dramaturg a scenárista
ZaměstnavatelČeskoslovenská televize
Politická stranaČeská strana národně sociální
ChoťEva Křížová-Dobiášová (od 1955)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Škutina (16. ledna 1931 – 19. srpna 1995) byl český humorista, publicista, spisovatel, autor televizních seriálů, politický vězeň a agent StB.

Životopis

Po válce byl členem organizace Junáka – 22. středisko "Šipka",

V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie. Ve stejném roce se oženil, s manželkou Evou měli dceru Lucii, provdanou Granátovou.[1]

Již za studií začal publikovat v různých novinách, působil i ve filmu a v televizi. V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů a stal se externím scenáristou zábavných pořadů Československé televize. Podílel se například na prvním televizním Silvestru (1953-54), filmu Hvězda jede na jih z roku 1958. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů jako Ztracená revue (1962), Půjčovna talentů (1964), které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux,.detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv (1965-67). Největší popularity dosáhl cyklem rozhovorů: Co tomu říkáte, pane Werichu? vysílaných v Československé televizi průběhu roku 1968.

Jako redaktor Československé televize se stal jednou z nejvýraznějších osobností Pražského jara, byl předním protagonistou protiokupačního televizního vysílání v srpnu 1968.[2]

Věznění

12. ledna 1962 byl odsouzen za větu: "Prezident Novotný je vůl, gauner a vyložený despota" (trestný čin snižování vážnosti presidenta republiky) vyřčenou v říjnu 1961 v pražské restauraci U Jelínků. Dostal šest měsíců s podmínkou na dva roky[3] (případ a věznění popsal v knize Presidentův vězeň, 1969)

Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy (vtipy na adresu okupantů a jim sloužícím politikům) byl v roce 1969 zatčen a odsouzen na čtyři roky a dva měsíce.

Spolupráce s StB

V listopadu 1972 podepsal ve vězení závazek spolupráce se Státní bezpečností (krycí jméno Historik). Trest mu to nezkrátilo, z vězení vyšel v květnu 1974, se zákazem tři roky pracovat ve sdělovacích prostředcích. Po propuštění byl v invalidním důchodu a žil z platu manželky.

Tajné policii podával hlášení především o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi, Jaroslavu Hutkovi a mnoha dalších. Škutina sice nebyl zcela spolehlivý spolupracovník, některé informace zatajil, navíc otevřeně dával najevo nesouhlas s normalizací, nicméně byl Státní bezpečnosti předal celkem 194 zpráv, za které na odměnách dostal 39 tisíc korun. V roce 1977 podepsal na doporučení StB Chartu 77[4]. Následně mu byl odebrán invalidní důchod, živil se pak jako kameník v Průmyslu kamene Příbram. Současně podával tajné policii podrobné informace o průběhu opisování, sběru podpisů a dalších okolnostech Charty 77.

V prosinci 1978 mu bylo povoleno legálně se vystěhovat s celou rodinou do Švýcarska.


Ve Švýcarsku se živil jako spisovatel a dramatik, napsal knihy Svět jako kulička a Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Začal spolupracovat s redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, byl šéfredaktorem časopisu Reportér.

Po roce 1989

Po únoru 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů Národně sociální stranu, za tuto stranu neúspěšně kandidoval do sněmovny. Začal externě spolupracovat s ČST (Stres po česku, 1990-91, Tak tyhle my známe, pane Škutino, (1990-91). V roce 1990 získal Cenu míru amerických universit za esej Co s humorem, když máme svobodu.

V říjnu 1992 napsal deník Metropolitní Telegraf článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět[5] a až na výjimky se stáhl z veřejného života

Zemřel na rakovinu v srpnu 1995 v pražské Thomayerově nemocnici.

Dílo

Beletrie

  • Bez vavřínů. Povídky o českých vynálezcích (1953)
  • Pět kotoulů nazad. Humoresky z pravěku sportu (1955)
  • Kriminalistická laboratoř (1966) - s J. Šiklem
  • Kriminalistický archiv (1967) - s J. Šiklem
  • Jezdec a smrt (1968)
  • Kriminalistické případy (1969) - s J. Šiklem
  • Kriminalistický případ s opicí (1969)
  • Prezidentův vězeň (1969)
  • Variace na zločin (1970) - s J. Šiklem
  • Rodič v síti (1978)
  • Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (1979)
  • Škutiniády (1979)
  • Zehn Millionen Schwejks (1979)
  • Svět jako skleněná duhová kulička (1979)
  • Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci (1980)
  • Kriminalistický případ s autoporodem (1981)
  • Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! (1981)
  • ...a na hrušce sedí diktátor, Vagon strachu (1981) - s J. Gillarem
  • Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě (1982) - s J. Gillarem
  • Mrtvá babička na střeše automobilu a její záhadné zmizení (1983)
  • Zurück ins Paradies, Adam! (1983) - s J. Gillarem
  • Die blaue Lachmöwe (1985)
  • Kde bydlí čas (1985)
  • Lenin v Curychu. Padělaná vražda (1985) - s J. Gillarem a J. Hochmanem
  • Přesilovka (1986) - s V. Valentou
  • Ukradený Ježíšek (1988)
  • Padělané vraždy 1, 2 (1991) - s J. Gillarem
  • Vražda pro Madonu (1992)

Publicistika

  • Hrdinové filmové veselohry (1958);
  • Friss die Hälfte (1982)
  • Martina (1984)
  • Humor als Waffe (1987)
  • Český šlechtic František Schwarzenberg (1989)
  • Masarykové v Ženevě (1989)
  • Rusové přicházejí... a odcházejí (1990)
  • Was ist Film? (1990)
  • Was ist Komik? (1990)
  • Was ist Oper? (1990)
  • Hana (1991)
  • Stress po česku (1992) - s J. Hovorkou a E. Křížovou
  • Sága rodu Koželuhů (1992)[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Badatelna.eu | Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ Badatelna.eu | Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ KULTURY, Ministerstvo. @minkultury [online]. 2018-01-12 [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ SUK, Marek. Informace o Chartě 77 (1978-1990) [online]. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ Škutina agent StB justice. www.doklad-hubalek.cz [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=438

Externí odkazy

  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Škutina
  • Mrzí mě pár věcí... pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný Vladimíru Škutinovi, obsahuje řadu unikátních nahrávek s hlasem Vladimíra Škutiny z vysílání Rádia Svobodná Evropa, podrobně se také zabývá jeho spoluprací se Státní bezpečností.
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Škutina&oldid=16888709“