Přeskočit na obsah

Rybák novozélandský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxRybák novozélandský
alternativní popis obrázku chybí
Rybák novozélandský v letu
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený
ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neoghathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďrackovití (Laridae)
Rodrybák (Chlidonias)
Binomické jméno
Chlidonias albostriatus
(G. R. Gray, 1845)
Synonyma
  • Sterna albostriata
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rybák novozélandský (Chlidonias albostriatus) je menší druh rybáka z rodu Chlidonias, který hnízdí pouze na Novém Zélandu. Výskyt druhu je spojován se sladkovodními plochami jako jsou řeky a jezera. Jedná se o ohrožený druh s celkovou populací kolem 1000–5000 jedinců.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Druh zaznamenal již J. R. Forster v květnu 1773 v Queen Charlotte Sound během druhé Cookovy plavby.[2] Forster druh stručně popsal a pojmenoval jej jako Sterna antarctica.[3][4] Toto vědecké jméno nicméně využil již o rok dříve René Lesson při popisu rybáka jižního.[3] O formální popis druhu se postaral až anglický přírodovědec George Robert Gray v roce 1845.[2] Gray druh pojmenoval jako Hydrochelidon albostriata.[5] Druhové jméno je odvozeno z latinského albus, čili bílý, a striatus neboli pruhovaný.[6]

Rybák novozélandský (nahoře) s rybákem běločelým (ilustrace z roku 1888, J. G. Keulemans)

Taxonomické zařazení druhu v rámci rybáků bylo po dlouhou dobu pro vědce otázkou. Americký ornitolog Martin Moynihan ve své revizi rybáků z roku 1959 druh dokonce označil za „nejvíce matoucí případ“ rybáka. Druh byl někdy řazen do rodu Chlidonias, nicméně na rozdíl od rybáků z rodu Chlidonias rybák novozélandský nehnízdí v močálech. Moynihan se proto přiklonil k názoru, že druh patří spíše do rodu Sterna.[7] Taxonomické zařazení druhu rozlouskla až studie molekulární DNA z roku 2015, která zařadila rybáka novozélandského do rodu Chlidonias.[8]

Maorské jméno druhu zní tarapirohe.[9]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí pouze ve vnitrozemí Jižního ostrova Nového Zélandu východně od Jižních Alp od severní oblasti Marlborough až na jih k Southlandu. Nejčastěji zahnizďuje na širokých štěrkových korytech divokých říčních toků. Po vyhnízdění se ptáci rozptylují v ústích řek a podél pobřeží až na jih Severního ostrova, ojediněle až po Northland nebo naopak na jih až po Stewartův ostrov.[10][11]

K roku 2021 se celkový počet rybáků novozélandských odhadoval pouze na 1000–5000 jedinců.[12]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Rybák novozélandský v letu

Tento malý rybák dosahuje délky těla 28–30 cm, rozpětí křídel 65–72 cm a váhy kolem 95 g.[13] Podobá se blízce příbuznému rybáku bahennímu: černá čepička je od šedé spodiny těla oddělena bílým proužkem na lících; hřbet, svrchní strana křídel a střed ocasu jsou šedé, ostře kontrastující s bílým kostřecem a úzkým lemem ocasu. Okraje a špičky ručních letek jsou tmavěji šedé. Nohy a zobák jsou jasně oranžovočervené.[10] Zatímco svatební šat se vyznačuje černobílými vzory, šat prostý je spíše šedobílý.[14]

Biologie

[editovat | editovat zdroj]

Živí se především vodními bezobratlými živočichy a malými rybkami, které loví v řekách. Typicky loví tak, že za letu jen namočí zobák do vody a naberou kořist, takže se dostanou jen ke kořisti, která je bezprostředně pod hladinou. Méně často se i potápí do nízkých hloubek, a to hlavně pro větší kořist jako jsou rybky. Mohou se krmit i na polích a na břehu, kde sbírají žížaly a suchozemské bezobratlé a ještěrky.[15][11] Někdy se krmí samostatně, jindy mohou formovat hejna, která občas následují traktory při orání půdy.[16]

Zatímco během krmení jsou rybáci tiší, na hnízdištích vydávají hlasité důrazné kit, a to zejména pokud je nablízku narušitel jejich hnízdišť. Na takového nepřítele se mohou agresivně snášet nohama napřed.[11]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Dobře maskovaná vejce rybáků novozélandských

Hnízdí v malých koloniích do 50 párů s hnízdy poměrně daleko od sebe.[11] Výjimečně mohou tvořit i větší kolonie až o 250 hnízdících párech.[16] Nejčastěji hnízdí ve vnitrozemí na štěrkových nánosech divočících řek, nezřídka však zahnizďuje u moře nebo u lagun. Samice klade kolem 2 (minimálně 1 a maximálně 4) tmavě břidlicových vajec s hnědými skrvnami. Jedno vejce váží kolem 18 g, jeho rozměr se pohybuje kolem 40×29 mm. Vejce jsou kladena na zem do ledabyle sestaveného hnízda z rostlinného materiálu. Ke kladení vajec dochází od počátku října do konce listopadu, občas i v prosinci a lednu. Oba partneři inkubují po dobu kolem 25 dnů.[11] Mláďata opouští hnízdo do 3 dnů po vyklubání, avšak stále neumí létat. Vydávají se dále od kolonie a rodiče je vykrmují bezobratlými i menšími obratlovci jako jsou menší druhy ještěrek. K prvnímu letu mláďat dochází ve věku kolem 4 týdnů, avšak rodiče je nadále krmí po další 2 týdny. K prvnímu zahnízdění dochází ve 2. roce života.[16][17]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Rybák novozélandský je ohrožený druh. Jeho stavy prudce klesají následkem vlivu invazivních druhů savců (hranostajů, krys, koček nebo ježků), na rybácích však predují i ptáci jako je moták tichomořský, racek jižní, Haematopus finschi nebo flétňák australský. Prvně dva zmínění ptáci se na Novém Zélandu sice vyskytují přirozeně, avšak za jejich úspěšným hojným rozšířením stojí hlavně člověk, který změnil novozélandské prostředí způsobem, který těmto ptákům velice vyhovuje.[12][18] Vedle zmíněných predátorů je další akutní hrozbou druhu zabrání řečišť, primárního hnízdního habitatu, pro výstavbu projektů jako jsou vodní elektrárny nebo pro potřeby zemědělství, a zarůstání řečišť invazivními druhy rostlin (Lupinus sp., Genisteae sp.). Hnízdiště jsou ohrožena lidmi i napřímo, a to především auty, které mohou přejet dobře maskovaná hnízda rybáků, rušivými motory lodí prohánějících se po řekách nebo psy doprovázející své majitele při vycházkách.[12]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 162–163. (anglicky) 
  3. ↑ a b Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 100–101. (anglicky) 
  4. ↑ FORSTER, Johann Reinhold. Sterna antarctica. Isis von Oken. 1832, roč. 11, s. 1223. Dostupné online. 
  5. ↑ GRAY, George Robert. Zoology of the Voyage of H.M.S. Erebus and Terror, Under the Command of Sir James C. Ross, 1839-43. London: Longman, Brown, Green, and Longmans, 1845. Dostupné online. S. 19. 
  6. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 40. 
  7. ↑ MOYNIHAN, Martin. A revision of the Family Laridae (Aves). American Museum Novitates [online]. 1959 [cit. 2023-05-11]. Čís. 1928. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ BRIDGE, Eli S.; JONES, Andrew W.; BAKER, Allan J. A phylogenetic framework for the terns (Sternini) inferred from mtDNA sequences: implications for taxonomy and plumage evolution. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2005-05-01, roč. 35, čís. 2, s. 459–469. Dostupné online [cit. 2023-05-11]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2004.12.010. (anglicky) 
  9. ↑ Black-fronted tern/tarapirohe. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2023-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b HARRISON, P. Seabirds: an identification guide. Londýn: Christopher Helm, 1989. ISBN 0-7136-3510-X. 
  11. ↑ a b c d e Heather, Robertson & Onley 2015, s. 365.
  12. ↑ a b c Chlidonias albostriatus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T22694750A131931677, 2022 [cit. 2023-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. S. 699. (anglicky) 
  14. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 146.
  15. ↑ O’DONNELL, Colin F. J.; HOARE, Joanne M. Predation of lizards by black-fronted terns (Sterna albostriata). Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand, Inc., 2009 [cit. 2023-05-11]. Roč. 56. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ a b c BELL, M. Black-fronted tern | Tarapirohe. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ KEEDWELL, Rachel J. Breeding biology of Black-fronted Terns (Sterna albostriata) and the effects of predation. Emu - Austral Ornithology. 2005-03-01, roč. 105, čís. 1, s. 39–47. Dostupné online [cit. 2023-05-11]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU04010. 
  18. ↑ STEFFENS, Kate E.; SANDERS, Mark D.; GLEENSON, Dianne M. Identification of predators at black-fronted tern Chlidonias albostriatus nests, using mtDNA analysis and digital video recorders. New Zealand Journal of Ecology. 2012, roč. 36, čís. 1, s. 48–55. Dostupné online [cit. 2023-05-11]. ISSN 0110-6465. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rybák_novozélandský&oldid=24303451“