Přeskočit na obsah

Rusifikace Běloruska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Pohled na Polock, nejstarší město v Bělorusku, v letech 1812, 1912 a 2006. Důsledky zničení městských architektonických památek

Rusifikace Běloruska (bělorusky русіфікацыя Беларусі, také маскаліза́цыя, rusky русификация Беларуси) označuje historický proces, kdy zavádění ruštiny a ruské kultury stále více ovlivňuje běloruskou společnost, zejména v průběhu 20. století.[1]

V tomto období došlo k velkému nárůstu používání ruštiny ve školství, administrativě a veřejném životě, často souběžně s běloruskými kulturními a jazykovými prvky a někdy i v jejich stínu. Rusifikace je jednou z hlavních příčin nízké míry osvojení běloruštiny Bělorusy.[2]

Rusifikace je dlouhodobá politika ruských režimů, která začala v době Ruského impéria, poté byla obnovena za Sovětského svazu a pokračuje za režimu proruského běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka.[3]

Chronologie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1764: Dekret o rusifikaci Ukrajiny, Smolenska (běloruské etnické území), pobaltských států a Finska (rusky обрусение).[4]
  • 1772: Po prvním dělení Polska se část etnicky běloruských zemí stala součástí Ruského impéria[5][6] Kateřina II. Veliká podepsala dekret, podle kterého všichni gubernátoři anektovaných území museli psát své rozsudky, dekrety a příkazy pouze v ruštině. Půl milionu dříve svobodných Bělorusů se stalo nevolníky ruských šlechticů.[7]
  • 1773: Kateřina II. Veliká podepsala další dekret „O vytvoření místních soudů“, který opět stanovil povinné používání výhradně ruského jazyka v záznamech.
  • 1787: Kateřina II. Veliká rozhodla, že náboženské knihy mohou být v Ruském impériu tištěny pouze v nakladatelstvích podřízených synodu ruské pravoslavné církve. V důsledku toho byla také zakázána činnost řeckokatolických tiskařů.[8].
  • 1794: Kosťuškovo povstání bylo potlačeno jednotkami Alexandra Suvorova, který za odměnu obdržel do osobního vlastnictví 25 000 běloruských nevolníků.[9]
  • 1795: Rusko oficiálně popřelo existenci běloruského národa a běloruštiny.[10]
  • 1825: Začalo hromadné zatýkání místních běloruských politiků a jejich nahrazování Rusy. Po nástupu cara Mikuláše I. k moci bylo v letech 1830-1831 potlačeno Listopadové povstání.[11]
  • 1831: Vytvoření zvláštního „západního výboru“, jehož úkolem bylo „sjednocení všech západním území s vnitřními provinciemi Velké Rusi“. Ministr vnitra Ruské říše Pjotr Valujev připravil pro zmíněný výbor „Zvláštní pojednání o prostředcích rusifikace západního kraje“ (rusky Очерк о средствах обрусения Западного края).[12]
Jeden z běloruských kostelů před a po přestavbě
  • 1832: Došlo k hromadné likvidaci řeckokatolických a baziliánských škol, které upřednostňovaly běloruštinu a běloruskou kulturu. Byla posílena kontrola vzdělávání ze strany ruské pravoslavné církve.[13][14]
  • 1840: Car Mikuláš I. vydal dekret zakazující používání slov „Bělorusko“ (Беларусь) a „Bělorusové“ (беларусы) v úředních dokumentech. Země byla přejmenována na „Severozápadní kraj“ (rusky Северо-Западный край).[15].
  • 1852: Současně s likvidací řeckokatolické církve začalo hromadné ničení běloruské náboženské literatury. Jozef Semaško, pravoslavný kněz a biskup, byl osobním svědkem spálení 1295 knih nalezených v běloruských kostelech. Ve svých pamětech hrdě hlásal, že během následujících tří let bylo na jeho příkaz spáleno dva tisíce svazků knih v běloruštině.[16][17]
Michail Muravjov
  • 1864: Michail Nikolajevič Muravjov (1796-1866), známý svým poškozováním běloruského obyvatelstva, se stal generálním gubernátorem „Severozápadního kraje.“[18] Zvláštní pozornost věnoval školství, proslavilo se Muravjovo heslo: „Co nedokončil ruský bajonet, to dokončí ruská škola a kostel.“[19][20][21]
  • 1900: Ministerstvo školství Ruského impéria zadalo všem školám úkol, aby „děti různých národností získaly ryze ruskou orientaci a připravily se na úplné splynutí s ruským národem.“[22]
  • 1914: Běloruský lid nebyl zmíněn v rezolucích Prvního ruského kongresu národního vzdělávání, který uváděl velký počet národů Ruského impéria, jejichž dětem bylo nabídnuto vzdělání v národních jazycích. Obecně platí, že po celou dobu ruské vlády v Bělorusku ruské úřady nepovolily otevření jediné běloruské školy.[23]
  • 1929: Konec politiky „Běloruska“ a začátek politických represí.[24]
  • 1930: V Sovětském svazu pod rouškou „boje proti náboženství“ začalo hromadné ničení unikátních architektonických památek. Na příkaz sovětských úřadů byly zničeny starobylé kláštery ve městech Vitebsk, Orša a Polock.[25][26][27]
  • 1937: Na příkaz sovětských úřadů byli zastřeleni všichni představitelé tehdejší běloruské inteligence a jejich ostatky byly pohřbeny na území Kurapatského traktu.[28]
  • 1942: Janka Kupala, klasik běloruské literatury, byl v Moskvě zabit sovětskými speciálními službami.
  • 1948: Aktivistka Olesja Furs byla odsouzena k 25 letům vězení v sovětských věznicích za vystavení běloruského státního znaku Pahoňa.[29]
Jeden z běloruských hradů, které byly zničeny za Sovětského svazu
  • 1960: Po druhé světové válce, pod rouškou generálních plánů obnovy a přestavby měst, pokračovalo ničení architektonických památek. Bělorusové utrpěli největší ztráty z hlediska architektonického dědictví v 60. a 70. letech 20. století.[30]
  • 1995: Po nástupu Alexandra Lukašenka k moci byly státní symboly Běloruska - bílo-červeno-bílá vlajka a historický znak Pahoňa nahrazeny upravenými sovětskými symboly a nahrazena byla i státní hymna. Ruština navíc získala status druhého státního jazyka (ruština se používá ve všech vzdělávacích institucích a v hromadných sdělovacích prostředcích), podle UNESCO hrozí běloruštině zánik.[31]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Russification of Belarus na anglické Wikipedii a Russification de la Biélorussie na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ О русском языке в Белоруссии [online]. [cit. 2023-11-26]. S. 23-24. Dostupné online. 
  2. ↑ Yuliya Brel. (University of Delaware) The Failure of the Language Policy in Belarus. New Visions for Public Affairs, Volume 9, Spring 2017, pp. 59—74
  3. ↑ Дашкевіч З. «Беларусь паўстала, і цяпер беларусы самі пад акупацыяй», Новы час, 25 лютага 2022 г.
  4. ↑ Собственноручное наставление Екатерины II князю Вяземскому при вступлении им в должность генерал-прокурора (1764 года)
  5. ↑ Краіна Беларусь. Вялікае Княства Літоўскае, 2012, s. 330.
  6. ↑ Гістарычны шлях беларускай нацыі і дзяржавы, s 39.
  7. ↑ Дакументы і матэрыялы па гісторыі Беларусі. Sv. 2. — Менск, 1940.
  8. ↑ Філатава А. Нацыянальнае пытанне і палітыка царскага ўраду ў Беларусі (канец XVIII — першая палова ХIХ ст.) // Беларускі Гістарычны Агляд. Sv. 7, s. 1, 2000.
  9. ↑ Вячаслаў Швед, Эвалюцыя расейскай урадавай палітыкі адносна земляў Беларусі (1772—1863 г.) // Гістарычны Альманах. Svazek 7, 2002.
  10. ↑ Крыжаноўскі М. Жывая крыніца ты, родная мова // Народная Воля. № 65—66, 1 траўня 2008 г.
  11. ↑ Миллер А. И. Планы властей по усилению русского ассимиляторского потенциала в Западном крае // «Украинский вопрос» в политике властей и русском общественном мнении (вторая половина XIХ века). — СПб: Алетейя, 2000.
  12. ↑ Арлоў У. Як беларусы змагаліся супраць расейскага панавання? // 100 пытаньняў і адказаў з гісторыі Беларусі, s. 51—52.
  13. ↑ Уладзімер Арлоў Дзесяць вякоў беларускай гісторыі (862―1918): Падзеі. Даты. Ілюстрацыі. / У. Арлоў, Г. Сагановіч. ― Вільня: «Наша Будучыня», 1999.
  14. ↑ Гісторыя Беларусі (у кантэксьце сусьветных цывілізацыяў), s. 237.
  15. ↑ Гісторыя Беларусі (у кантэксьце сусьветных цывілізацыяў), s. 228.
  16. ↑ Аўген Калубовіч: Мова ў гісторыі беларускага пісьменства. Клыўлэнд, 1978. [1]
  17. ↑ Дзесяць вякоў беларускай гісторыі (1997)
  18. ↑ Гісторыя Беларусі (у кантэксьце сусьветных цывілізацыяў), s. 257.
  19. ↑ У менскім праваслаўным храме маліліся за Мураўёва-вешальніка — упершыню за сто гадоў, Радыё Свабода, 23 лістапада 2016.
  20. ↑ Гістарыяграфія гісторыі Беларусі, s. 133.
  21. ↑ Гісторыя Беларусі (у кантэксьце сусьветных цывілізацыяў), s. 291
  22. ↑ Краіна Беларусь. Вялікае Княства Літоўскае, s. 327
  23. ↑ Русіфікацыя: царская, савецкая, прэзыдэнцкая (2010), s. 19
  24. ↑ Андрэй Катлярчук Прадмова да «літоўскага» нумару // Arche № 9, 2009.
  25. ↑ Юры Пацюпа Занядбаная старонка правапісу: прапановы пісаньня прыназоўніка у/ў перад словамі, што пачынаюцца з галоснай // Arche. № 6 (29), 2003.
  26. ↑ Бекус Н. Тэрапія альтэрнатывай, або Беларусь, уяўленая інакш // Arche. № 2 (31), 2004.
  27. ↑ Клімчук Ф. Старадаўняя пісьменнасць і палескія гаворкі // Беларуская лінгвістыка. č. 50., 2001. s. 19—24.
  28. ↑ Нельга забі(ы)ць
  29. ↑ Памерла беларуская патрыётка Алеся Фурс. У маладосці яна атрымала 25 гадоў лагера за "Пагоню"281
  30. ↑ Касперович Л. Местные бабушки плакали: "Оставьте нам церковь". Деревянные храмы Беларуси, которые нужно увидеть, TUT.BY, 12 сакавіка 2018 г.
  31. ↑ Дзевяноста пяты (2015), s. 10.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Мікуліч Т. Мова і этнічная самасвядомасць. — Менск: Навука і тэхніка, 1996. — 159 s.
  • Самусік, А. Ф. Русіфікацыя сістэмы асветы на беларускіх землях у апошняй трэці XVIII — другой палове ХІХ ст. // Гістарычны альманах. Sv. 14. Гродна-Беласток, 2008. s. 48-93.
  • Станкевіч Я. Зь гісторыі русыфікацыі Вялікалітвы. — Нью-Ёрк: Крывіцкае (Вялікалітоўскае) Навуковае Таварыства Пранціша Скарыны, 1967. — 44 s.
  • Калита И. В. Современная Беларусь: языки и национальная идентичность. — Ústí nad Labem, 2010. — 300 s. ISBN 978-80-7414-324-3. [2]

Související články

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rusifikace_Běloruska&oldid=24173839“